Česká a moravská krajanská sdružení v SR

PhDr. Pavel Dvořák

PhDr. Pavel Dvořák

(*13. května 1937, Praha)
historik, novinář, spisovatel a knižní nakladatel,
oblíbený popularizátor slovenských dějin, autor více než 30 knih, řady televizních dokumentů a novinových článků, dvojnásobný laureát Mezinárodní ceny E. E. Kische (1994, 2000),
v roce 2007 převzal od prezidenta SR státní vyznamenání Pribinův kříž II. třídy za významné zásluhy o kulturní rozvoj Slovenské republiky,
držitel řady dalších ocenění (např. cena UNESCO za Nejkrásnější knihu roka, atd.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další příspěvky

Abecední přehled
účastníků diskuse


Jak přidat další příspěvek

Více informací o Češích v SR

 


Diskusní fórum 20 let menšinou

Češi jsou zapsáni v celých slovenských dějinách

„Dobrý den, velmi rád bych přispěl, ale nevím jak. Žiji na vesnici, pracuji v dávné minulosti a jsem dost mimo normálního dění,“ zareagoval na výzvu zúčastnit se diskuse o české menšině na Slovensku historik a spisovatel PhDr. Pavel Dvořák. A protože právě dokončoval další knihu o Bratislavě, která vyjde v nejbližších dnech, navrhl svůj příspěvek jako rozhovor na téma České stopy na Slovensku a pozval mne do své letité chaloupky v Budmericích.

Pane doktore, co byste mohl jako historik říci o české menšině na území Slovenska v dobrém nebo možná v méně dobrém světle?

Češi jsou zapsáni v celých slovenských dějinách. Vždyť to jsou sousední národy, sousední země a v minulosti sousední království. Někdy možná nežily zcela v dobrém vztahu a jindy zase ve velmi dobrém, samozřejmě, vedly mezi sebou i války, jako byla například kuriózní válka o čest královny, kterou Ludvík Velký vyhlásil Karlu IV. za to, že prý pomluvil Ludvíkovu manželku. A schylovalo se k velké válce, ale potom Karel IV. ovdověl a tak se nakonec dohodli na míru. Ze stejného období jsem zpracoval velice zajímavou kapitolu o České cestě. Když do Uherska přišli Anjouové, byli to vládci s velkým rozhledem, kteří hned pochopili, že uherské království je v katastrofálním stavu a že s tím musí něco dělat. Tyto změny mimo jiné postavili i na hornictví, na to však potřebovali odborníky. No a tehdy v Čechách panoval panovník s neméně širokým rozhledem Jan Lucemburský, takže se mezi nimi rozvinula velice čilá spolupráce, podložená i rodinnými vztahy, tedy svatbami. Karel Robert byl velice zvědav na české zkušenosti v hornictví, protože už tehdy byla známa Kremnica svým zlatem a Kutná Hora stříbrem. A také přišli na myšlenku vybudovat novou obchodní stezku, která by vedla z Čech do Budína a v širším měřítku z německých měst až do Konstantinopole. Podstatné však bylo, aby obcházela Vídeň, jelikož ta se tehdy vůči kupcům chovala velice zpupně. Museli platit vysoké poplatky, tedy cla a mýta, a tvrdě se tam uplatňovala povinnost, že každý procházející kupec musí ve městě prodávat své zboží. Takže i německým kupcům chtěli nabídnout výhodnější dopravu. Česká cesta vedla z Moravy přes Holíč a Skalici Biksádským průsmykem přes Malé Karpaty do Trnavy a dál až do dnešního Štúrova. Když jsem zpracovával podklady pro dokumentární film, místy jsme ještě našli originální zbytky této cesty. To je přece fantastické, když pomyslíte, že stojíte na místě, kudy procházeli například Karel IV., Matyáš Korvín nebo Jan Amos Komenský a další velcí lidé našich dějin! Takže i tato Česká stezka je svědectvím spolupráce k společnému prospěchu. Měla své boční větve, například do Bratislavy nebo po Váhu na sever. To je jeden velice pozitivní příklad. Na druhé straně máte pravdu, existují i sporné kapitoly dějin, například husitské vpády do horních Uher, jejichž cílem vlastně bylo ničit hospodářství nepřítele. Často se to však míchá s bratříky, kteří podle mého názoru naopak jsou pozitivní kapitolou uherských, a tedy i slovenských, dějin. Bratříci do Uher nepřišli ničit jako husité, ale na pozvání legální královny Alžběty, dcery Zikmunda Lucemburského, aby bránili zájmy legálního krále Ladislava Pohrobka před polským králem Vladislavem, který měl svého vojevůdce Huňadyho, ale o tomto nepřátelství velmi podrobně píše Jirásek v Bratrství. Musíme si uvědomit, že dějiny bývají nacionalistické, s tím se nedá nic dělat. Huňady byl otec Matěje Korvína, a toho Maďaři považují za národního krále, i když to ve skutečnosti byl Rumun. Vysoko ho vyzdvihují, připisují mu vše dobré a vše zlé jeho nepřátelům. Starší slovenští historici převzali maďarský pohled a chápali bratříky jako nepřátele Uher, což není úplně pravda. Samozřejmě, pro krajinu je velkým neštěstím, když má současně dva krále, vždy to stojí mnoho krve, ale už je to o něčem jiném než byly plenivé nájezdy husitských bojovníků.

Zatím nejstarší zmínku o Češích na Slovensku jsme našli v tzv. Anonymově kronice. Dá se považovat za důvěryhodnou a za skutečně nejstarší písemný doklad o přítomnosti Čechů na území dnešního Slovenska, minimálně ve 12. století, kdy Anonymus tuto kroniku psal?

Anonymus je kronikář, který píše pravdu z pohledu 12. století, ale to, co uvádí jako příchod Maďarů v 10. století, nemohl pamatovat. On chtěl oslavovat současného krále Belu III. tím, že připomínal jeho významné předky. Musíme však brát na zřetel, že Anonymus vlastně psal historický román, nebyl to kronikář jako kupříkladu Kosmas. Na Anonyma, i když to byl notář a vzdělanec, musíme spíše hledět jako na barda, který chtěl ozpěvovat romantické příběhy na oslavu předků Bely III. V těchto příbězích hledat seriózní reálie je velice riskantní a složité.

Autor této kroniky rozlišuje „Slavi et Boemi“, v čem se asi lišili, proč Boemi pro něj byli čímsi jiní než Slavi?

Slováci jsou po celou starší historii označováni jako Slované. V čase, kdy už dávno existovali a měli svá království Češi, Chorváti, Poláci, Bulhaři nebo Rusové, na severu Uher ještě pořád žijí Slované; ve skutečnosti však Slováci. Například v Kostnické kronice Ulrich z Richentalu v popisu doprovodu Zikmunda Lucemburského uvádí, že v něm byli Slované, žijící mezi Moravou a Váhem, jmenuje dokonce některá města tohoto území – Trenčín, Beckov, Holíč, Skalica, Hlohovec. Takže to byli určitě lidé ze Slovenska – Slováci, i když označeni jako Slované. Tento termín se udržel velice dlouho a Slováci jsou po celou svoji starší historii v dějinách uvádění jako Slované. Podle starších romantických výkladů jsou dokonce jakýmisi nositeli původního staroslovanského substrátu. V posledních létech se začalo mluvit o starých Slovácích, ale takový termín historicky neexistoval, je novověkým výmyslem. Navíc by to byla obrovská škoda pro slovenské dějiny, které jsou jedinečné také tím, že jen jeden slovanský národ byl ještě v 17. století označován jako Slované. To je specifikum slovenských dějin, které si zaslouží další studium, ale rozhodně by se tím měli Slováci pyšnit, a ne se snažit to potírat.

Podle čeho tedy asi v tom 12. století rozlišovali, kdo je Slovan a kdo Čech?

Slováci a Češi měli jiný jazyk, kulturu, možná oblečení a další, ale především žili každý v jiném státě, v Českém a Uherském království. Je zajímavé, že Slováci měli v rámci Uherského království dlouho dokonce vyhraněné teritorium, Nitranské knížectví, které zaniká na přelomu 11. a 12. století, ale v povědomí žilo ještě celá staletí. I Kostnická kronika se vlastně odvolává na tradici Nitranského knížectví bez toho, aby si to její autor uvědomoval. Anonymova kronika se až tak nedá domýšlet, protože některé věci posouvá do úplně jiného období až je z toho takový spletenec, že nevíte, co z toho je nebo není pravda. Jisté je, že Anonymous jako notář krále Bely eviduje Čechy na území dnešního Slovenska a klade jejich přítomnost do časů příchodu starých Maďarů, což je období Velké Moravy. Z tohoto pohledu je zajímavé svědectví Kosmovo, když píše o tom, jak Svatopluk prohrál bitvu a odešel na nitranský Zobor, kde se přidal k mnichům v klášteře, který sám založil. Už jen tím, že to zapsal kronikář českého království, vidíte to propojení, že tyto kultury a národy na území Čech, Moravy a Slovenska měly velmi blízké kontakty a sledovaly, co se kde děje už za dob Svatoplukových.

Objevily se názory o takzvaných autochtonních menšinách, teda těch, které na základě historického vývoje jsou soustředěny na určitém území a vytvářejí komunity s vlastní kulturou, co splňují jen maďarská, rusínská a karpatsko-německá, případně romská menšina. Česká menšina na Slovensku je podle tohoto výkladu údajně neautochtonní, protože neobývá ucelené území se zachovanými vlastními tradicemi, takže patří do skupiny, zahrnující například menšinové komunity přistěhovalců posledních desetiletí z Asie nebo Blízkého Východu. Co si o tom myslíte?

Prosím vás, to kdo vymyslel? Mám pocit, že zase jde jen o nějaký vymyšlený problém. Vždyť kdo je tady autochtonní? Před Slovany tady byli Germáni, Kelti a Římané a před nimi ještě někdo jiný, jehož jméno ani neznáme, možná nějací Lužičané. Mně taková úvaha zavání jakýmsi staromilstvím. A pokud to někdo myslel vážně jako podklad pro nějaký zákon, tak by se asi měl rychle probudit, že už máme 21. století a žijeme v Evropě téměř bez hranic.

Za pozvání a rozhovor děkuje Jiří Výborný.

Úvod k diskusi a seznam příspěvků   Úvodní strana cesi.sk   © jv 2012