Ať si jdou

csexitus 25 aneb zamyšlení na téma „I to už tady bylo“.

Asi nejskloňovanějším jazykovým novotvarem uplynulého roku bylo (a zřejmě i letošního bude) slovo „brexit“. Uplynulé měsíce ukázali, že jeho význam ocenili doposud snad jen média a makléři, kteří se na něm výrazně přiživují, většina populace však zatím žádné větší důsledky nepocítila. To však nechme teď stranou a zamysleme se nad jinými souvislostmi.

Tolik populární slovo „brexit“ se v podstatě skládá se ze dvou částí: „Br“ má vyjadřovat „britský“, i když logičtější by asi bylo použít světově uznávanou zkratku UK. Z pohledu naší mateřštiny by dokonce asi lépe vyjadřoval podstatu skutečnosti, neboť „UKexit“ našinci spíše připomíná výstižné sloveso „ukecat“, o které zřejmě šlo v tomto případě především.

Druhá část „exit“ asi většině připomíná výjezd z dálnice, jen manažeři tak rádi vyjadřují konkrétní výstup z nějakého projektu. Logicky si každý jistě domyslí, že na jiném „exitu“ se dá na dálnici vrátit, i „exit“ z projektu se dá koneckonců přepracovat. Jen lékaři a lidé s humanitním vzděláním však vědí, že původně latinské slovo „exitus“ znamená definitivní konec bez možnosti návratu (pokud nevěříme v zombie, převtělování a podobně).

Nechci se teď zamýšlet nad tím, zda by dle komentářů politiků a novinářů mělo jít spíše o „brexitus“ než o „brexit“. Chtěl bych však připomenout, že už v nedávné minulosti jsme přežili nejen podobné katastrofické scénáře (příchod kritického roku 2000 nebo údajný zánik podle mayského kalendáře apod.), ale dokonce i pro mnohé dodnes traumatizující rozvod dvou národů. K tomuto porovnání mne přivedly právě mnohé reakce evropských politiků doposud přesvědčených o své neomylnosti. Nová situace je viditelně zaskočila, a tak častěji od nich slyšíme parafráze známého výhrůžného husákovského „Něch odídě, čo je kolísavé, něch odpadně, čo je oportunistické!“ než státnicky prozíravější vaculíkovské „Ať si jdou“.

Mudrovat dnes nad tím, zda před pětadvaceti lety šlo o csexitus nebo „jen“ csexit, při němž není vyloučen pomyslný „návrat na dálnici“ (myšleno společného státu), nepovažuji dnes za smysluplné. I když s blížícím se výročím vzniku ČSR můžeme očekávat nostalgické reminiscence včetně například snahy o dodatečné referendum.

Nastávající rok je však jedinečnou příležitostí pro českou a slovenskou diplomacii na to, aby si i evropští politici připomenuli události zpřed čtvrtstoletí. Aby si i ve své povýšenosti o své všemoudrosti uvědomili, že stejně jako se lidé rodí, uzavírají partnerství a rozvádí, tak i státy jako lidské výtvory vznikají, uzavírají dohody a někdy se i rozcházejí. A to přestože často si to nepřejí konkrétní lidé, politici i celé národy. Československý příklad je v tom unikátní, že v moderních dějinách Evropy ukázal, jak se to dá i bez krveprolévání, válečných a jiných konfliktů.

Evropo, zvykej si a uč se! Máš od koho!

Jiří Výborný
leden 2017