S mistrem republiky, Evropy a světa nad stopadesáti medailemi
Na vlnách neustálého optimismu

Do osmé chyběla minuta, když jsem zazvonil u vchodu. Chvíli se nic nedělo, pak před dům přiběhl muž na běžeckých lyžích a jak si je sundával, poznamenal:"Jste přesný!" "Vy taky," odpovídám. "Domluvili jsme se na osmou," říká," a tak jako každý den ráno i dnes jsem si na lyžích vyběhl pod Bankov. Ale stihl jsem to", dodává s úsměvem.
Tak jsem se na rozbřesku jednoho lednového dne u vchodu do domu seznámil s inženýrem Jaroslavem Holým.
Vešli jsme do domu. Z velké, po šířce celé zdi prosklené haly je vidět do vnitřního átria. Hrubá vrstva čerstvého, běloučkého sněhu jako nadýchané peří pokrývá zahradu. Uprostřed se silné větve košatého modřínu vlní v ranním vánku.
"Tu dřevěnou ptačí budku, zavěšenou na větvi stromu, jste dělal vy?" ptám se, když jsme v hale usedli do pohodlných křesel.
Usmál se: "Já. Abych udělal radost sýkorkám. A drozdům. Dva drozdi a tři sýkorky, to jsou moji pravidelní ranní společníci. Přikrmuji je slaninou a drobečkami, aby přežili krutou zimu. Ale občas je tu u mě sjezd vrabců z celých Košic," usmívá se, "poperou se, až peří lítá, a pak odletí."
Do tohoto domu jsem, přirozeně, nepřišel kvůli ptáčkům. Pan Jaroslav Holý je v Košicích, na Slovensku, ale i v zahraničí známým plavcem. Plavcem-veteránem.
"Vím," říkám, "že jste celý život aktivním sportovcem. Ke sportování máte genetické předpoklady: váš tatínek prý jezdil na skifu po Vltavě z rodných Černošic až do Prahy. Za pražskou Slávii hrával kopanou. Maminka byla jednou z prvních lyžařek u nás. Ale jak jste se dostal k plavání?"
"To je dlouhá historie," vzpomíná, "kromě jiných sportů jsem i náruživým plavcem, denně jsem chodil plavat. Jednou, to už jsem byl ve vyšším věku, mi na plovárně řekli: Pane Holý, bude soutěž plavců-veteránů, nechtěl byste se zúčastnit? Zúčastnil jsem se a tak začala moje kariéra plavce-veterána."
"Hvězdná kariéra", vstupuji mu do vzpomínek, "jste moc skromný, vždyť jste dosáhl ve svém věku neuvěřitelné úspěchy."
Na chvíli se jeho modré oči rozesmály, kývl hlavou a řekl: "Pojďte, něco vám ukážu".
Vešli jsme do pracovny: velký psací stůl, vedle počítač, od podlahy až ke stropu police plné knih. Ale na čestném místě, jedna vedle druhé, malé, větší, velké, oválné i kulaté, bronzové, stříbrné, zlaté i různobarevné, na stužkách, v trikolórách různých zemí světa rozvěšené medaile, medaile a medaile.
V němém úžasu se ptám: "Proboha, kolik jich je?"
"Ani ne tak moc," tiše říká, "kolem stopadesáti. S plaváním v kategorii veteránů jsem začal dost pozdě, jako devětapadesátiletý. Dosáhl jsem vítězství doma, na mistrovstvích Evropy, na mistrovstvích světa, jsem mistrem v několika zemích, několik let jsem byl v první desítce plavců světa.
S obdivem hledím na množství medailí, diplomů, trofejí, zlatých pohárů a jiných ocenění a jediné, co mě napadá, je otázka: "Jak se to vůbec dá za jeden život stihnout?"
Jako by ji čekal, pohotově říká: "V první řadě poctivým tréninkem. Poctivou životosprávou - s mírou jíst a neustále být v pohybu. O vše se zajímat. Nenudit se. Nekritizovat všechno, hledat ty krásné stránky života. Být optimistou! Neustále být optimistou!"
Na chvíli se odmlčel, pohleděl na své trofeje, nadechl se a praví: "Letos mi bude devětasedmdesát a mám ještě spoustu plánů do budoucna ..."
Jozef ČERVÍNKA