Pocta Josefu Ladovi skončila
V bratislavském Pálfyho paláci, v expozici Galerie města Bratislavy, skončila jedinečná výstava z díla Josefa Lady. Během tří měsíců ji zhlédlo zhruba 20 tisíc návštěvníků. V poslední den se mohli setkat i se živým Ladou, přesněji malířovým vnukem Mgr. Josefem Ladou, jenž ochotně věnoval několik minut i pro Českou besedu:
Pane Lado, patřím ke generaci, která s obrázky Josefa Lady vyrůstala. Myslíte si, že podobný vztah k němu má i současná mladá generace obklopená mnohem více jinými postavičkami z komiksů a televize. Jak ho třeba vnímají děti ve vaší rodině, kromě toho, že to byl jejich pradědeček?
Myslím si, že tyto obrázky mají stále ohlas, protože i dnešní děti stále vyrůstají s Josefem Ladou a jeho obrázky. U nás je jen ten rozdíl, že je to vlastně i moje zaměstnání, že se jeho dílem zabývám, vyřizuji všechny otázky okolo autorských práv a licencí, takže i já se jim snažím podávat Josefa Ladu tak, jak mi ho podávali mí rodiče. To znamená nenásilnou formou, protože když budete někomu vnucovat nějaké věci, tak i v tom dítěti vzbudíte spíš opačnou reakci. Ani po mně nikdy doma nechtěli, abych si ty knížky nebo reprodukce prohlížel, ale spíše mne na to jen upozornili, takže když jsem si je sám prohlédl a přečetl, vybudoval jsem si k němu sám svůj vztah. Stejným způsobem se snažíme s manželkou postupovat i vůči našim dětem. Samozřejmě, postupně jak dospívají, mají i svoje hrdiny a ani se nesnažím je jim brát,ale přitom i jeho dílo znají velice dobře a mám pocit, že i jim se líbí.
Výstava Pocta Josefu Ladovi v bratislavském Pálfyho paláci patřila minimálně návštěvností k nejúspěšnějším výstavám výtvarného umění v tomto městě od 90. let. Jaký je však zájem o Ladu dnes v Čechách?
Největší výstava byla v roce 1957-58 na Slovanském ostrově - čili na Žofíně, která měla být celoživotní souborná, ale protože v prosinci 1957 Josef Lada zemřel, tak se stala posmrtnou. Svým rozsahem byla obrovská a hodně navštěvovaná. Pak v menší míře putovala po dalších městech a – pokud je mi známo – dorazila i do Bratislavy. Od té doby bylo několik výstav střední velikosti a poslední velká výstava byla v roce 1998 v Jízdárně Pražského hradu. Měla obrovský úspěch a navštívilo ji zhruba 150 tisíc návštěvníků. O jeho dílo mají velký zájem muzea a galerie, ale obrazy a ilustrace nelze vystavovat neustále, protože podléhají určitému bezpečnostnímu režimu, co se týče ochrany kvality. Takže nějakou dobu musí být vždy díla uchována v místě k tomu určenému, aby nedošlo k jejich poškození. Někteří majitelé, zejména galerie, to řeší velice striktně a dávají je k dispozici jen několik měsíců v roce, soukromí sběratelé to řeší více podle potřeby. Takže teoreticky by se dalo vystavovat Josefa Ladu ještě častěji, ale z těchto důvodů to úplně možné není.
Na Slovensku prakticky nejsou k dostání typické vánoční, velikonoční a jiné pohlednice s obrázky Josefa Lady. Vydávají se ještě? A mohl by je případně vydat i někdo na Slovensku?
Jako majitel autorských práv bych k tomu samozřejmě musel dát svolení a uzavřít s ním příslušnou licenční smlouvu. Pokud jde o ČR, tam vychází stále, před Vánocemi to bylo nákladem 750 000 pohlednic, k Velikonocům to bývá méně. Mám licenční smlouvu s jedním vydavatelem, takže každé vydání na Slovensku bych řešil spolu s ním, ale principiálně není důvod, proč by se tyto pohlednice nemohly prodávat a vydávat i na Slovensku. Byl bych rád, kdyby tato díla na Slovensku v této formě vycházela. Ale všechno je otázka nabídky a poptávky.
Zaslechl jsem, že i během bratislavské výstavy se ozval autor s údajně doposud neznámým dílem Josefa Lady. Víte o tom něco?
Zatím jsem ho neviděl, ale každý rok se díky výstavám odněkud vynoří několik děl zejména ze soukromých sbírek a samozřejmě vzbudí ohlas. Zvlášť, když je větší výstava některého umělce, jako třeba v poslední době Václav Brožík, rodina Mánesů a teď je v Praze Antonín Slavíček, tak vždy zájem ve veřejnosti o dotyčného autora stoupá stejně jako zájem o jeho díla, jež se většinou jen těžce shánějí. A často se najde někdo, kdo se snaží tuto otázku nabídky a poptávky řešit – s větším nebo menším úspěchem – i jiným nepoctivým způsobem, což je vlastně trestný čin. Ale nemusí to tak být vždy. V tomto případě by mohlo jít například o dílo, které bylo zakoupeno přímo od Josefa Lady ve 40. nebo 50. letech a od té doby po celý čas zůstalo uschováno v soukromém majetku, nebylo nikdy vystavováno ani reprodukováno. Samozřejmě otázkou je jeho pravost, což je v dnešní době velice složitá věc. Existují stále četné padělky, jež musí být rozpoznány, aby nedocházelo k jejich dalšímu zneužívání.
Někdo považuje dílo Josefa Lady za vrchol jakéhosi insitního umění, venkovského romantizmu, který dnešní generaci už moc neříká a spíše zůstává jen nostalgickou vzpomínkou pro starší generaci jako vzpomínka na knihy dětských let...
Nerad bych podrobněji hodnotil dílo Josefa Lady, protože řečeno soudním žargonem se cítím „podjatý“, protože to je moje celoživotní a velmi krásné zaměstnání, v němž jsem i vyrůstal od malička. Ale podle toho, jak úspěšné jsou pohlednice, kalendáře i knihy pro děti, výstavy, ale třeba i postava Švejka a ostatní, tak si myslím, že zájem o Josefa Ladu neutuchá, právě naopak.
Zvou vás i dnes do škol nebo knihoven na besedy s dětmi? A na co se nejčastěji ptá dnešní generace dětí?
Ano, občas se stane, že v rámci městských knihoven nebo kulturních zařízení vyrážím na besedu o životě a díle Josefa Lady se školní mládeží. Většinou to probíhá tak, že na úvod ve zkratce vylíčím pro dětské uši jeho život a dílo, pak pustíme asi patnáctiminutový dokument z 50. let, aby ho děti také viděly živě kreslit. No a pak následuje beseda. V podstatě se dostaneme ke všemu, co děti zajímá, někdy i k rokové hudbě nebo fotbalu.
Dovolte na závěr ještě jednu trochu soukromou otázku. Objevil se ve vaší rodině někdo, u koho by se objevil podobný malířský talent nebo má Josef Lada vůbec nějakého svého následovatele?
Mladí profesionální výtvarníci dokážou často zcela mistrně napodobit tato díla, protože jsou v tom vychováváni a ve škole je to naučí. Ale jinak jen jeho dcera a moje maminka Alena Ladová byla úspěšnou malířkou. Já nekreslím, protože to neumím, a ani moji synové. Když byli menší, tak se samozřejmě pokoušeli malovat i podobným stylem, ale dnes je to už všechno zapomenuto a věnují se současným trendům jako jsou počítače a podobně. Mám tři syny, nejstaršímu z prvního manželství je 24 let a ze současného manželství je jim 14 a 12 let, ale u nikoho to na nástup na malířské řemeslo nevypadá.
Jiří Výborný