BRATŘÍCI
Císař Zikmund Lucemburský byl mladší syn císaře Karla IV. a nástupce českého krále Václava IV. Roku 1437, při cestě z Prahy do Uherska zemřel náhle ve Znojmě. Před smrtí ještě stačil rozeslat listiny s prosbou, aby se jeho panovnické trůny dostaly Albrechtovi Habsburskému, který byl manželem Zikmundovy dcery Alžběty a žil ve Vídni. Nebožtíkovu vůli respektovali pouze v Uhrách. Za necelé dva roky však zemřel i král Albrecht. Po jeho smrti se Uhry rozdělily ve dva tábory.
První nabídl korunu Vladislavovi, synu polského krále Kazimíra z rodu Jagellonců. Druhý, kam patřilo i Slovensko, čekal. Sotva vdova Alžběta porodila vytouženého syna Ladislava Pohrobka, dala ho korunovat svatoštěpánskou korunou. Potom, pro lepší jistotu, zavezla nemluvně na habsburský panovnický dvůr do Vídně a na obranu synových královských práv povolala do země námezdní vojsko z Čech, jemuž velel zkušený válečník husitských dob Jan Jiskra z Brandýsa. Ten zůstal ve službách maličkého Ladislava i poté, co královna nečekaně zemřela, patrně otrávena. Jiskrovi husitští vojáci si přinesli s sebou jméno bratříci. Brzy ovládli bohatá slovenská města a stali se pevnou oporou krále – dítěte. Jediným jejich nepřítelem byla uherská šlechta pod vedením Jana Huňadyho.
Vojenské tábory bratříků žily starým husitským duchem. Vydržovali si své kněze, přijímali pod obojím. V čele každého tábora stála rada starších, z níž volili táborové vůdce – hejtmany. Mnozí z nich naháněli strach nejen v Budíně, ale i ve Vídni nebo v Krakově. Tak na Richnavském hradě vládl nesmírně odvážný Jan Talafus, na Brezovici Petr z Radkova, velitelem Kežmarku byl kapitán Spišské stolice Mikuláš Brcal ze Slezska, na Šariši panoval Slovák Matej z Kňažíc, na Branči vrtkavý Pongrác z Mikuláše. Bratříkům podléhalo dohromady šestatřicet táborů a hradních pevností. Hlavním bratřickým kapitánem byl Petr Aksamit.
S takovou vojenskou mocí si neporadil ani Jan z Huňadu, ani jeho starší syn Ladislav, jenž byl nucen uzavřít s bratříky mír.
Teprve když roku 1458 dosedl na uherský trůn mladší syn Jana Huňadyho, energický král Matyáš Korvín, rozhodl se s nimi skoncovat.
Podařilo se mu zorganizovat velkou armádu, která nejdřív z bratřických rukou dobyla Gemer, pak vyhrála bitvu na východním Slovensku, kde padl i Petr Aksamit. Po smrti legendárního vůdce se bratříci už nedokázali sjednotit. Pokusil se o to Henrich Šmikovský, vůdce bratříků v Rakousku. Spojil zbylá vojska z východního Slovenska se západoslovenskými a soustředil je v táboře ve Velkých Kostolanech u Trnavy. Král Matyáš však tábor v zimních měsících obklíčil a po dvouměsíčním obléhání dobyl. Kněze a vedoucí činitele dal bez milosti oběsit, na nejvyšší šibenici hlavního kapitána Jana Švehlu i s dvanáctiletým dítětem! Tomu se totiž podařilo prchnout i se synkem až k moravské hranici u Staré Turé, kde zradou padli do zajetí, jak jsme si už řekli v článku o městském znaku Staré Turé zveřejněném v České besedě. Ostatní bratříci skončili jednak ve vězení pod Budínským hradem, respektive v chladných vlnách Dunaje, jednak – ti nejzdatnější – se stali základem pozdějšího slavného Černého pluku krále Matěje Korvína.
Z knihy Matúše Kučery: Středověké Slovensko vybrala M. Korandová