Výzkum
Výzkum českých a moravských kolonistů na jižním Slovensku
Vědeckovýzkumná úloha Češi na Slovensku, jejímž řešitelem je Slovenské národní muzeum v Martině - Muzeum kultury Čechů na Slovensku, byla rozdělena na dvě etapy. První etapa Region Turiec a město Martin byla v roce 2004 ukončena a v současnosti pokračuje druhou etapou. Ta byla formulována jako Etnologické aspekty kolonizace jižního Slovenska v 1. československé pozemkové reformě s důrazem na český fenomén.
První pozemková reforma byla úzce spjata se vznikem Československé republiky v roce 1918. Požadavek pozemkové reformy nabyl programovou podobu v českém i slovenském agrárním hnutí už před rokem 1918. Vyvolalo ji nerovnoměrné rozdělení půdy, brzdící rozvoj zemědělství.
Po vzniku ČSR si požadavek pozemkové reformy osvojila celá česká a slovenská politická scéna. Vycházela z bytostního zájmu nového státu, protože velkou část jeho území tvořily majetky lidí úzce spjatých s bývalou monarchií; celá pásma pohraničních lesů, kulturní památky a různě výnosné hospodářské jednotky.
Prvním zákonným opatřením pozemkové reformy bylo vydání tzv. záborového zákona 16. dubna 1919. Tento vyhlásil velký pozemkový majetek, tj. soubor nemovitostí patřících jednomu vlastníkovi anebo spoluvlastníkům přesahujících 150 ha zemědělské půdy anebo 250 ha vší půdy, za zabraný. Přidělování zabrané půdy upravoval přídělový zákon z 30. ledna 1920, který umožňoval státu podržet si podle potřeby zabraný majetek, případně ho použít na všeobecně prospěšné účely. Zbytek půdy se měl za úhradu přidělit jednotlivcům, jmenovitě malorolníkům, podruhům, bezzemkům, drobným živnostníkům, zemědělským a lesním zaměstnancům, a to především legionářům, příslušníkům ozbrojené moci, jejich pozůstalým, válečným invalidům, různým sdružením, družstvům, obcím a jiným právnickým osobám.
Příděl půdy se uskutečňoval formou drobného přídělu, který měl sloužit na posilnění malých a středních hospodářství, přídělem větších zemědělských podniků ve výměru více než 30 ha a tzv. zbytkových statků a přídělem tzv. rolnických nedílů, které měly nejčastěji výměru od 6 do 10 ha, ale i nad 20 ha zemědělské půdy. Těžištěm pozemkové reformy se stal drobný příděl a příděl rolnických nedílů, v němž spočívala její hlavní hospodářská a sociální funkce.
Úkolem této vnitřní kolonizace bylo osídlit zejména pohraniční oblasti nově vzniklé republiky s řídkým osídlením, ale i osídlit málo zalidněné oblasti Podunajské nížiny, Východoslovenské nížiny, jihoslovenských kotlin, ale i rozsáhlých oblastí Podkarpatské Rusi, která v té době připadla Československu.
Vlastní kolonizační proces řízený Státním pozemkovým úřadem se začal v roce 1921 a největší rozmach dosáhl v letech 1923-1926. Na území Slovenska obsáhl tento proces 61 kolonizačních skupin (13 osad se později osamostatnilo), jejichž největší koncentrace se vázala k Žitnému ostrovu a jižnímu pohraničí Slovenska. Na tomto území, osídleném většinou maďarským etnikem, se postupně usidlovali osadnici – kolonisté Slováci, Češi, ale hlavně Moravané, kteří tvořili 23 % z celkového počtu kolonistů.
Právě na české a moravské kolonisty se zaměřuje 2. etapa vědeckovýzkumného úkolu Češi na Slovensku. Při výběru lokalit, na něž se výzkum zaměřuje, přihlédli jeho řešitelé na počet českých a moravských kolonistů v jednotlivých koloniích v čase jejich vzniku, počet obyvatel hlásících se k české, resp. moravské národnosti v současnosti a skutečnost, jestli se kolonie osamostatnila anebo splynula s větší aglomerací. Následně tak bylo rozhodnuto, že výzkum se zaměří na lokality Bellova Ves, Blahová a Hviezdoslavov v okrese Dunajská Streda, Miloslavov v okrese Senec a lokalitu Buzitka v okrese Lučenec, založenou legionáři a lokalitu Gbelce, jejíž kolonii zakládali tzv. Volyňští Češi.
Doposud realizovaný terénní výzkum potvrdil, že etnologové zaměřili pozornost na toto téma skutečně už v hodině dvanácté. Bylo tak možné udělat hlavně díky slovenskému komitétu UNESCO-MOST, který výzkum finančně podpořil.
Najít potomky 1. generace kolonistů je už velice těžké – také tyto jejich ,,děti“ jsou už ve věku 70-80 let a žel, ani jich už není mnoho. Přesto však velice ochotně přispívali k výzkumu nejen vzpomínkami, ale také poskytnutím množství fotografií, dokladů a dokonce rodinných kronik, v nichž zaznamenávali osudy svých předků, kteří vytvořili svoje domovy na rovinách jižního Slovenska, aby je v roce 1938 v důsledku Vídeňské arbitráže museli za dramatických okolností opustit a v roce 1945 začínat téměř znovu.
Zájem o ,,kolonisty“ přijímali s velkým pochopením a porozuměním. Pro tým výzkumníků tak byly chvíle strávené v jejich domovech chvílemi plnými porozumění a procítěných vzpomínek. Velmi příznivě se k tématu výzkumu stavěli i představitelé obecních samospráv.
Výzkum moravských a českých ,,kolonistů“ bude pokračovat i v dalšim roce. Věřime, že i mezi čtenáři České besedy se najdou tací, jejichž kořeny sahají na Slovensku až do dob 1. pozemkové reformy a o vzpomínky své nebo svých předků se podělí i s ostatními.
Hana Zelinová