Rozhovor

Samotář Jakub Smolík: ,,V jednoduchosti je síla.

I když jméno Jakub Smolík některým asi mnoho neříká, skutečností zůstává, že jde o jednoho z nejproduktivnějších českých zpěváků posledního desetiletí. Od roku 1992 (s vyjimkou 2001) každý rok vydává jeden až dva tituly na CD. První country kapelu ,,Travaléři“ založil ještě na střední škole v polovině 70. let. Krátce po studiu na Ježkově konzervatoři v Praze v roce 1987 přichází první velké ocenění ,,Duhová deska“ za nejúspěšnější píseň roku ,, Až se ti jednou bude zdát“. Dnes se v médiích objevuje jen sporadicky (například v klipech s Evou Vejmělkovou ,,Živá láska“ nebo Petrem Jandou a Alešem Brichtou ,,Každej si meleme svou“), ale o to více koncertuje. Koncem 90. let realizoval s Michalem Davidem i několik projektů pro děti ,,Písničky Ferdy mravence“, ,,Štědrý večer s panem Ladou“ nebo ,,Méďa Béďa a jeho přátelé“. Koncem minulého roku přijel do Bratislavy představit nejnovější CD s názvem Samotář:
Jakub Smolík Připravujete i nějaké koncerty na Slovensku?
Bohužel tohle zatím nemůžu říct, vím, že nějaké turné se připravuje, ale podrobnosti zatím neznám. Teď tady ,,jedeme promo“ k novému cédéčku Samotář proto, že jsem na Slovensku nebyl opravdu hodně dlouho a moji muziku tady už asi pozapomněli. Na druhé straně mě příjemně překvapilo, že například na slovenskych rádiích se setkávám s mým největším hitem ,,Až se ti jednou bude zdát“ nebo ,,Ave Maria“, takže to není až tak tragické, jak jsem si myslel. Všechna má vystoupení jsou avizována na webové stránce www.jakubsmolik.cz. Pokud sem přijedeme, asi to bude zase s Lukášem Vaculíkem, s nímž jsme sem jezdili ještě před revolucí, ale dnes je ještě předčasné hovořit o tom konkrétně.
Mohou to ovlivnit nové výsledky Českého slavíka, v němž jste vloni skončil jako ,,Skokan roka“, to znamená s největším posunem v řebříčku vzhůru?
Tak to fakt nevím, ale teď asi velice zamíchají kartami ,,Superstar“. Ač teda musím říci, že na návštěvnosti mých koncertů se to zatím vůbec neprojevilo, skutečně neumím odhadnout, jak Slavík dopadne. Upřímně ale musím přiznat, že na tato hlasování moc nedám. Když tak nad tím přemýšlím, tak tam vidíme na předních místech lidi, který ale nemůžou udělat koncert, protože jim nepřijdou lidi, a to mi připadá trochu divný. Já jsem spokojenej, že mých posledních 8 cédéček bylo zlatých nebo diamantových, že zaplať pánbůh jsem jeden z mála interpretů, který může s kapelou přijet kamkoli a stihnout třeba i deset koncertů měsíčně a všude je o ně zájem, o čem jiní mohou jen snít. Pro mě je prioritní, že se desky prodávají, a to, že lidi přijdou na koncerty. Zda mě někdo zařadí na 12. nebo 20. místo, pro mě tolik důležitý není.
Jak jste přijal titul Skokan roku, který většinou získávají hvězdičky, jež rychle zazáří, ale většinou zase rychle pohasnou, kdežto vy už máte za sebou delší zpěváckou kariéru?
Už to bude dvacet let, ale samozřejmě řebříčky jsou o něčem jiném. Pokud jsem poskočil – už nevím, o kolik to bylo – na 16. místo, tak to samozřejmě nehrozí třeba Karlu Gottovi, protože ten bude asi pořád někde nahoře. Takže tomu skutečně nepřikládám až takový význam. Musím se přiznat, že jsem ani na vyhlášení Slavíků nechtěl jít, ale přesvědčili mne, že by to nebylo fér vůči lidem, kteří mi hlas dali. A nakonec musím říci, že to stálo za to, protože vidět - s prominutím - tolik naštvaných obličejů, to určitě stálo za to, a už jen za to bych chtěl všem, kteří mi dali hlas, poděkovat. To byla skutečně bomba!
V 80. letech jste začínal spíše ve tvrdších rockovych žánrech, poslední CD Samotář je ale úplně jiné, pohodové. Kam to půjde dál?
Myslím si, že to už asi zůstane u těchto písniček Od mládí jsem rád poslouchal písničky, jaké zpíval například Petr Novák. To, že jsem začínal s bigbítovou kapelou, bylo částí z nouze ctnost, částí to prostě patřilo k tomu věku a k té době, kdy tvrdý rock, ale třeba i dlouhé vlasy něco znamenaly. Ale ve skutečnosti jsem vždycky inklinoval k tomu, abych si mohl vzít kytaru a písničku zazpívat kdykoliv a komukoliv. A časem přijdete na to, že právě v jednoduchosti je síla. Protože hlavní je to, zda mi rozumí lidi, kterym zpívám. Je to asi jako s tím, zda je lepší, když se písnička líbí hudebním kritikům nebo naopak lidem, kterým je určená.
Měl jste dost úspěch i s duety, nechystáte se k nim znovu vrátit?
Když jsem začínal, měl jsem spolupracovat s Lucii Bílou, ale krátce potom, jak jsem nazpíval písničku ,,Až se ti někdy bude zdát“, Lucka odešla od Petra Hanniga a ze spolupráce sešlo. Potom jsem zpíval například s Martou Stravovou, Martinou Formanovou, natočil jsem desku duet se Šárkou Tomanovou, která potom zpívala v muzikálech, ale lidi ji znají nejvíce z Receptáře s Přemkem Podlahou. Samozřejmě bych se k takové spolupráci rád vrátil, ale momentálně na duety asi nejsou lidi. Spíš bych rád dal prostor někomu novému, komu bych mohl pomoci nahoru, a kdo ví, možná za 15 let budu rád, když mě pozve do svého programu... Samozřejmě, závisí to i od skladatelů, většinou mi teď nosí jen sólové písničky, ale kdyby se jich našlo pár jako duet, určitě bych na tom začal dělat. Jakub Smolík
Na desce jsem zahlédl vaše jméno i mezi textaři...
Občas si píšu text nebo i muziku, ale nepatřím mezi interprety, kteří by si složili celou desku. Možná je to dobrý po ekonomický stránce, ale asi nejsem člověk, který by dokázal napsat najednou dvanáct hitů. Pokud se pro nějaké písničky rozhodnu, musejí se mi líbit, takže raději dávám prostor jiným profesionálům. Už jen proto, aby to bylo pestřejší.
Ve vaší tvorbě bylo i období country, kdy jste hodně přebíral hlavně americký styl, dnes už ale zpíváte především původní české skladby...
Máte pravdu, i na posledním cédéčku jsou snad jen dvě nebo tři cover verze. Ale to je zase tím, že je jiná doba. Ještě po revoluci se v rádiích hrála většinou jen zahraniční muzika, protože lidi to chtěli, a kdo chtěl hrát české písničky, toho brali jak ,,póvl“. No a vidíte, uplynulo 15 let a je to všechno úplně jinak. Dneska jsou rádia, který hrajou jen českou tvorbu . a samozřejmě i slovenský písničky, protože ten československý model bude u nás furt. Jen s anglickýma písničkama by už dneska rádia neměla šanci. Mám pocit, že i proto se našim písničkářům daří, že se lidi vracejí k normální český tvorbě. A umí ocenit, že nemusíme ve všem kopírovat ostatní svět, ale dokážeme rozvíjet to, co umíme dobře i po našem. Svého času jsem nazpíval dvě cédéčka s panem Zmožkem v takovém našem country stylu a tam mi napsal krásnou písničku ,,Prý chlapi nebrečí“. I klip k tomu byl, jak mi umírá kůň. Takže to všechno jde s dobou a pokud se do ní trefíte, tak to má úspěch.
...podle fotografií jste tuším přesedlal na silnější koně. Co jste ochoten prozradit ze svého soukromí?
Na motorky – je to tak. Možná i z toho důvodu, že mě poslouchají víc než ty koně. Jinak když nezpívám, tak hodně sportuju. To je moje krédo, že si potřebuju špatné myšlenky nebo energii vyplavit potem, či už tenisem, hokejem nebo fotbalem. Samozřejmě se musím věnovat i své přítelkyni, nebo zajdeme s kamarády do hospůdky, ale potom ty motorky. Jsem hlavně na veterány. Mám třeba Pragovku pětistovku nebo Jawu OHV, která je dnes ceněná na 200 tisíc, a to je prostě úžasnej stroj. Mám i Harleye z roku 1927, ale když je porovnávám, pořád si myslím, že tenkrát jsme uměli vyrábět bezvadný motorky. A hrozně mě naplňuje, když se na takové mašině můžu svézt. Teď jsem si pořídil i pravý kožený policajtský ,,hadry“ . a to je fakt pro mě... No a potom mi už moc času nezbývá, protože kolotoč natáčení, skládání a koncertování dost člověka vyčerpá.
Jiří Výborný
Foto: PR