Letokruhy

Prostě Růže
Z lyží setřásla poslední zbytky sněhu, co se udržel zejména kolem vázání, vešla do předsíně. Honem rychle svléct zimní bundu, svařit vodu na šálek horkého bylinkového čaje a sednout do křesla.
Tak jako po každé, kdy se doktorka Blanka Blažková vrací domů z lyžařské turistiky po okolí Košic, i dnes – přestože udělala svůj standardní lyžařský okruh až nahoru na Lajošku – si sedla do pohodlného hlubokého křesla a usrkla první doušek horkého osvěžujícího nápoje. Dneska ale její duši rozeznělo neobvyklé chvění: již několik dnů se ve vzpomínkách vrací ke své mamince. Letos je tomu totiž přesně padesát let, co maminka odešla na věčnost.
Učitelka Růžena na svatební fotografii Doktorka Blanka Blašková vstala, z vedlejšího pokoje donesla velkou zarámovanou maminčinu fotografii, položila ji před sebe a dlouze se na ni zadívala.
Hlavou jí počaly vířit vzpomínky, co s maminkou zažila sama, i na to, co jí maminka často vyprávěla.
Od dětství maminku každý neoslovoval jinak než Růže. V rodném listě měla sice napsáno Růžena, ale pro každého byla Růže.
Růže jako malé dítě, Růže jako manželka, Růže jako maminka. I její spolužačky z chrudimského dívčího učitelského ústavu ji říkaly Růže, i její tři mladší sestry jí oslovovaly jenom Růže. To jméno jaksi přirozeně ladilo s její jemnou povahou a půvabem, který z ní bezprostředně vyzařoval.
Maminka vzpomínala, že od prvního dne ji tak oslovovali i lidé v Kvačanech. Po maturitě v jižních Čechách totiž mladá učitelka v jedno chladné podzimní odpoledne přicestovala na Slovensko do Liptova, do malé horské vesničky s poetickym názvem Kvačany. Na nedalekém nádraží ji čekal obyčejný dřevěný selský vůz, jemuž se říkalo řebřiňák, a ten ji po kamenité hrbolaté cestě zavezl do Kvačan. První dny byly pro mladou, jen devatenáctiletou učitelku nejtěžší. Ve staré kamenné farské budově, kde ji ubytovali, byla taková zima, že přes noc v umývadle mrzla voda. Pro člověka z jižních Čech byly podmínky v zapadlé liptovské osadě doopravdy kruté. Na druhé straně ale okolní příroda – hluboké tmavé jehličnaté lesy, strmé stráně a vysoké, až do oblaků se tyčící skály, to byla pro mladou českou dívku podívaná nevídaná.
Ráda si vyšla až za poslední domy Kvačan, kde na louce u potoka neustále klepotaly dva kouzelné dřevěné mlýny. To místo ji obzvláště přitahovalo, připomínalo jí rodný Dobřichov u Chrudimi, kde byl tatínek mlynářem. Ve mlýně vyrostla a tady, v hlubokých slovenských horách, se s mlýnem opět setkala. Tak silně jí to připomínalo domov...
Doktorka Blanka Blašková se strhla. Při vzpomínkách na maminku ani nepostřehla, že bylinkový čaj pomalu stydne. Usrkla z hrníčku. Vzpomínky se opět vrátily k mamince.
Překrásná příroda ve Klačanské dolině, ale i kolem Ružomberka a Liptovského Mikuláše mladé učitelce natolik učarovala, že i když se vdala a měla čtyři dcery, každou volnou chvilku spolu s celou rodinou chodila do přírody. Jednou je pod stanem v Klačanské dolině zastihla taková nečekaná zima, že celou noc leželi u ohně a zahřívali si zmrzlé ruce i nohy.
Výlety a turistika do překrásné přírody, v létě i v zimě, to je a navždy zůstane doktorce Blance Blaškové jako nejjasnější vzpomínka na maminku. Hleděla na její fotografii před sebou. Po chvíli se jí vybavilo ještě něco: maminčin vánoční bramborový salát. Na Vánoce maminka na kostičky nakrájela uvařené brambory, přidala kyselé okurky, mrkev, další zeleninu a jabka, trochu majonézy. Maminčin vánoční bramborový salát každý rok sklízel větší uznání celé rodiny než samotná vánoční ryba.
Všechno už odvál čas. Vzpomínky jsou starší než půlstoletí. Na ta léta a na ty lidi snad už nikdo ani nevzpomene, přemyšlí doktorka Blanka Blašková a dívá se na velkou fotografii, která jí zbyla po mamince. Ale snad přece, napadá ji po chvilce, vybavuje se jí příhoda, kterou zažila před několika lety, kdy se svým manželem a dětmi jeli do Kvačan podívat se na místa, kde kdysi působila maminka.
Všechno se změnilo: dřevěné chalupy nahradila zděná obydlí, po vesnici se proháněli mladí v luxusních automobilech. Kdo by vzpomínal českou učitelku z let první republiky. Ale přece! Doktorka Blašková vstoupila do osamělé dřevěné chalupy, která jediná zůstala stát na kraji vesnice. Přivítala ji vetchá slabá stařenka se silnými brýlemi na očích. ,,Česká učitelka?“, zopakovala dotaz, ,,česká učitelka? Vzpomínám, vzpomínám,“ řekla stařenka, ,,bylo to moc milé děvče. Všichni jsme jí říkali jenom tak, prostě, Růže.“
Jozef ČERVÍNKA
Foto: rodinný archiv MUDr. Blanky Blaškové