Josef Mánes Osobnosti

Josef Mánes a Slovensko

Vysloví-li se jméno tohoto pražského malíře z předminulého století (*1820, +1871), laik si podvědomě představí slavnou kalendářní desku staroměstského orloje, neméně proslulou litografii Domov, pokládanou za kongeniální obrazovou parafrázi české hymny, anebo Josefinu, portrét záhadné neznámé, jeden z nejslavnějších olejů v českém malířství vůbec.
Sotva si však uvědomí, že Josef Mánes byl prvním naším m a l í ř e m , který opustil tradiční témata a klišé, poplatná pražské malířské akademii, a vydal se cestou básníků Františka Ladislava Čelakovského a Karla Jaromíra Erbena za prostým venkovským člověkem. Objevem venkovského světa byl doslova okouzlen. Místo akademické naaranžované vznešenosti začal zobrazovat krásu všedního reálného života na vsi. Byl prvním, kdo zachytil tvář a duši našeho venkova!
Shodou okolností nenašel pole své průkopnické působnosti na venkově českém, nýbrž na Hané, na Moravském Slovácku a na Těšínsku. Z roku 1849 pocházejí kolorované kresby např. Hanáka v kožichu, Hanačky s rukama v šorci, Hanačky v marýnce, korunované skvělou litografií Líbánky na Hané, kde poprvé dospěl k výtvarnému zpodobení slovanského typu muže i ženy.
Slováci - dráteníci - ostře řezanými rysy učarovali Mánesovi už před časem na Uhelném trhu v Praze. S nadšením mluvila o slovenském venkovu i Božena Němcová, s níž se náhodu sešel v rodině lékaře Jana Evangelisty Purkyně. Žasla, že se z našich malířů dosud žádný nevypravil na Slovensko.
Tak rostla v malíři touha nejen ještě líp poznat Moravu, ale pustit se i dál, přes uherskou hranici na Slovensko, kde žije dosud neporušený čistý slovanský kmen. Tam předpokládal rozluštění hádanky naší minulosti. Velká Mánesova cesta za národním krojem a slovanskou duší vedla na podzim roku 1854 na Moravské Slovácko, na Břeclav, Bílovice a Uherské Hradiště, odtud Povážím k Trenčínu a pak Jablunkovským průsmykem na Těšínsko.
V Trenčíně se ubytoval na náměstí U Zlatého beránka, avšak zmaďarizované město ho zklamalo. Teprve večer se sjížděli venkované ze širého okolí na zítřejší trh. Mánes uviděl kroje, které byly prostší a drsnější než slovácké. Druhého dne hodivoká píseň přivedla do cikánského tábora. Zatančili čardáš, zazpívali. V hostinci vzbudil pohoršení, když si přivedl nejhezčí dívku v potrhané haleně, z níž se drala mladá ňadra. Přes protesty pana hostinského krasavici namaloval a zapsal i jméno: Marina Murková. Nejvíc ho však zaujali muži z Pováží v jednoduchém bílém odění. Pěšky se vydal k Váhu. Viděl voraře v bílých halenách. Přešel Opatovou a pustil se do hor, kde se údajně zachovaly nejstarší kroje, k Zliechovu a k Valašské Belé. Vše zde jevilo starou lidovou kulturu. Místní duchovní ho provedl obcí, kde si Mánes načrtl několik rázovitých chalup a našel mu i model. Nedávno provdanou Marinu Kurincovou v prostém svátečním kroji z konopného plátna.
Povážím se Mánes proputoval až pod Tatry, do Liptovské stolice, Povážím se vracel zpět. Na každém kroku si uvědomoval, jak daleko se dostal od vzorů Akademie. Už ne bitvy, nádherné císařské komnaty, koně a chrty, ale prostá chalupa s rozbitou zdí. Chlév v prohloubené strání. Chalupník s motykou v ruce. Nad svahem, kde se uchytil kus trávníku, mladá žena s nůší na zádech vede na pastvu kozu. Za ní je pole, nad polem obloha, všude tvrdost tohto kraje. Velkým obloukem se vrátil Mánes na hranice, do Slezska. Těšín, Guty, Karviná.
Slovenskou žeň dlouho promýšlel. Využil ji při ilustraci Slovenských pověstí Boženy Němcové, a zejména při zobrazování bájného slovanského starověku, jak jej představovaly básně tzv. Zelenohorského a Královédvorského rukopisu: Libušin soud, Záboj a Slavoj, O Čestmíru a Neklanovi, Jelen, Zbyhoň. Při uměleckém ztvárňování hrdinů vycházel z představy, že živou stopou k našemu pravěku jsou právě slovenští horalé.
Vzpomínky na slovenskou cestu se promítají v celé další Mánesově tvorbě. Z nejznámějších připomeneme oba proslulé dřevoryty Žižkova smrt a zejména Žižkovo narození, kde zobrazil Žižkovu matku jako prostou a sebevědomou ženu, která dává příštímu rekovi život osaměle, aniž by volala o pomoc, litografii Domov a medailóny měsíců na staroměstském orloji, kde na pozadí české krajiny vystupují postavy v oděvech slovenských horalů. Závěrem si připomeneme slova Františka Kožíka: Mánes dal svým dílem podobu duše národa, a proto od něho čítá naše výtvarné umění svůj nový věk.
(Z monografie F. Kožíka Josef Mánes a z knihy P. Hory-Hořejše Toulky českou minulostí vybrala a pro Českou besedu upravila
Marie Korandová