Naše príbehy

Každodenní tabletka

„Jestli nevadí,“ řekl do telefonu, když jsme si domlouvali schůzku, „setkáme se na Terase před hypermarketem.“ Jsou možná místa vhodnější na rozhovor, uvažuji, ale když před hypermarketem, tak tedy před hypermarketem! V domluveném čase jsem chvíli čekal, než z proskleného vstupu hypermarketu vyšel a říká mi: „Dnes mají akci na zeleninu a ovoce. Koupil jsem dvě kila levného květáku.“
Miroslav Syrovátka při instruktáži na státní hranici. Tak začalo moje setkáni s podplukovníkem Miroslavem Syrovátkou, emeritním vrchním radou hraniční policie v Košicích. „A teď?“ ptám se. „Nejraději bych ještě zašel do hypermarketu na Alejové,“ řekl, „cestou si můžeme popovídat.“ Vykročili jsme.
„Mluvíte dobrou spisovnou češtinou,“ říkám mu, „jak dlouho jste na Slovensku?“ Postál a usmál se: „Možná nebudete věřit, letos je tomu čtyřiačtyřicet let!“ „K neuvěření,“ kroutím hlavou, „jak jste se vůbec dostal na Slovensko?“
Šli jsme, kráčeli rázným krokem, Miroslav Syrovátka odvíjel svůj životní příběh, tak podobný mnoha osudům Čechů na Slovensku. Rodilý Pražák vyrůstající v Praze 7 se vyučil v železničním učilišti, pak jako kotlář dělal v plzeňské Škodovce, vojenskou základní službu sloužil u hraničářů v Železné Rudě a v Sušici. Tehdy snad ještě ani netušil, že mu hranice bude určovat celý život. „Později jsem dělal ...“ chtěl pokračovat, no já jsem ho přerušil: „Dobrá, ale jak jste se dostal na Slovensko?“
Opět se srdečně rozesmál: „Osudným se mně stalo černé pivo U Fleků.“
Teď v chůzi postojím já a nic nechápaje říkám: „V Praze U Fleků mají skutečně vynikající černé, ale jak souvisí se Slovenskem?“
„Občas jsem tam zašel, černé pivo mně chutnalo. Potkal jsem tam vynikající kamarády, seznámil jsem se s muzikanty, co tam hráli. Jednou, bylo to tuším v neděli odpoledne, přišla ke Flekům skupinka mladých lidí ze Slovenska. Mezi nimi byla jedna dívka, ze které jsem nemohl spustit oči. Víte, jak to chodí,“ usmívá se, „několik pohledů, několik úsměvů a už to bylo. Ta dívka se později stala mou ženou. V Praze byl problém sehnat byt, v Košicích jsme byt dostali. Tak jsem se dostal na Slovensko.“
Ani jsem si nevšiml a došli jsme k supermarketu. „Já počkám,“ říkám, „klidně si nakupte.“ Netrvalo dlouho, vrátil se s igelitkou, měl v ní kuřecí nářez a sladký kečup.
„Teď můžeme jet autobusem,“ poznamenává, „do dalšího hypermarketu na druhém konci města je to přece jen hodný kousek.“ Procházeli jsme košickými ulicemi, došli jsme na Štúrovu ulici, když najednou říká: „Zde, v čísle deset, jsem působil dlouhá léta. Bylo zde košické pracoviště Správy ochrany státních hranic.“
Vím to o Miroslavu Syrovátkovi, právě o této jeho životní etapě jsem chtěl s ním mluvit. Proto ho nepřerušuji, když vzpomíná. Od roku 1961, kdy přišel na Slovensko, působil u policie. Po roce 1969 z ní odešel, aby se po roce 1990 opět vrátil a řídil pohraniční policii na území východního Slovenska, na hranicích s Maďarskem, Ukrajinou a s Polskem. V těch letech, po takzvané hedvábné stezce, se pokoušeli dostat do západní Evropy zejména Pakistánci, Vietnamci, Číňané a příslušníci dalších východních národů. Úkolem pohraniční policie bylo jim v tom zabránit.
„Byla to hezká služba,“ vzpomíná i po mnoha letech, „k dispozici jsme měli helikoptéry, na úseku hranice u Skároše dokonce jezdecké koně. Ve službě jsme měli moc obětavé lidi.“
„Slyšel jsem o vás, že jste ve své funkci uplatňoval zvláštní metody řídící práce,“ říkám.
Na chvíli se odmlčel. Zamyslel se a pokračoval: „Respektoval jsem samostatnost a odpovědnost svých podřízených. Nechával jsem je, aby se realizovali sami. Snažil jsem se do naší služby vybírat lidi, kterým to tvořivě myslelo. Nebyl jsem zastáncem nějakého přílišného rozkazování. Mojí zásadou bylo: Ať každý ukáže, co umí!“
Vzpomínal a vzpomínal. Léta prožitá ve službě ochrany naší státní hranice jsou v jeho vzpomínkách stále jasně živá. Vzpomínal mnoho obětavých lidí, vzpomněl dramatické příběhy a události, o které na hranici nikdy nebyla nouze.
„Už jste ale několik let v důchodu,“ nerad přerušuji proud jeho vzpomínek, „jak trávíte volné dny?“
„Volné dny?“ opakuje, „nemám! Kromě jiného jsem začal studovat univerzitu třetího věku. Když mám opravdu trochu volného času, projdu košické supermarkety. Hledám, kde mají něco levnější. To víte, důchodce ...“
Zaujalo mně, co řekl před chvíli: „Studujete univerzitu třetího věku? Vím, že jste měl vážné zdravotní potíže.“ Tváře mu opět zjasnil jeho neodmyslitelný úsměv:
„Studuji také proto, abych nežil stále jen vzpomínkám. Chci žít duchem této doby, chci mít nejnovější informace. Nechci jako někteří starší lidé na všechno jen nadávat, chci vidět v životě i to pozitivní. Studium, získávání nových informací, to je pro mne každodenní tabletka, aby nebyl ze mne jenom starý protivný dědek,“ smál se.
Jozef ČERVÍNKA
Foto: archiv