Osobnosti

Více než 30 staveb a souborů architekta Ervína Jaroslava Šlapety

Ač příjmení Šlapeta má hned několik českých architektů, pouze jediný jeho nositel se na Slovensku narodil, prožil větší část života a téměř celou délku své tvůrčí fáze, zde i skonal a je pohřben. Rodina vrchního četnického strážmistra Inocence Šlapety, jednoho z těch českých státních zaměstnanců, které služební povinnosti přivedly na Slovensko, bydlela v západoslovenské Chtelnici, když se 20. dubna 1927 strážmistrově druhé manželce Albíně, již i tentokrát nalezl v rodině Hrozekových, narodil syn Ervín Jaroslav. Druhé jméno dostal patrně na památku otcovy předčasně zesnulé první choti Jaroslavy (+1924), pohřbené na chtelnickém hřbitově. Snad páně zapisovatelovo neobratné vládnutí latinou způsobilo, že ve farní matrice křtěných zaznamenal zaměstnání otce rozdílně od jiných dokladů: custos vigiliarum – noční hlídač.
Ervín Jaroslav Šlapeta V poločase, jenž zůstával Československé republice do předválečného zániku, stihl Ervín vychodit na Slovensku jen základní školu a jakžtakž ještě i první třídu gymnázia v Piešťanech, podstatný zbytek středoškolského studia pak absolvoval v moravské Kroměříži (1946). Roku 1951, po završení studia na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy technické v Brně, Ing. arch. Ervín Šlapeta se vrátil zpět na rodné Slovensko. Jeho první zaměstnavatel –Československé stavební závody – mu přiřkl úkol „realizovat sociální a bytové stavby v Žilině a Martině“, leč realizační sféra byla jenom první přestupní stanicí na klikaté cestě, která ho pak, přes zkušenosti projektanta různého zaměření a funkčního zařazení, přivedla až na řídící pozici v jedné ze specializovaných projektových organizací a posléze mezi pracovníky výzkumu.
Jenom v rozmezí let 1951 – 1968 vedle Československých stavebních závodů vystřídal ještě čtyři bratislavské zaměstnavatele: Hutný projekt (1951 – 1956), Štátny ústav pre rajónové plánovanie (1956 – 1959), SÚV ČSZTV (1959 – 1962), Kovoprojekta (1962 – 1968). V této etapě vznikly jeho nejzávažnější návrhy, k nimž se řadí průmyslový areál v Brezové p. B., Teslaelektroakustika, Elektrotechnické závody (BEZ) a Kovošrot v Bratislavě, Závody valivých ložisek v Kysuckém Novém Mestě, Kablo v Malackách; řešil objednávky pro Tlmače, Prešov, Piesok, ale též pro Úpici, Chrudim, Trutnov aj. Když nastal čas bilancovat, autor nekrologu zmínil projektovou přípravu „více než třiceti staveb a souborů převážně výrobního charakteru“ (I. K., Projekt 8/1987, str. 51). K Šlapetovým významným pracím patřily i rajonové a územní plány – snad nejzávažnější bylo řešení území Liptovské Mary – a ekonomicko-technická schémata jihozápadního a středního Slovenska.
Když to okolnosti dovolily, napřáhl se až za oceán. V rozmezí let 1968 – 1970 působil v Project Planning Association v kanadském Torontu, kde se jako člen mezinárodního týmu podílel na vypracování tzv. Master Plan-u satelitního města Meadowvale.
Po návratu z Kanady řídil do roku 1972 bratislavskou Športprojektu a souběžně působil jako expert Slovenského ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy (SÚV ČSZTV) pro přípravu a realizaci nových sportovních zařízení. V tomto čase doznívají jeho projektové aktivity. Ačkoli vztah k problematice výstavby pro potřeby tělovýchovy se úročil ještě roku 1975 v důstojném umístění na jedné z předních pozic v soutěži na tatranské Mezinárodní sportovně-rekreační centrum Podbanské (společný návrh s K. Čečetkou), nástupem do Slovenského výskumného centra urbanizmu a architektúry (CUA) roku 1972 se upsal výzkumu.
Po zrušení instituce už příliš neměnil směr ani u posledního zaměstnavatele, jímž se stal Urbion Bratislava (1979 – 1987). Tam, na konci kariéry ve funkci hlavního specialisty, „mohl v oblasti technického řízení plně využít svých bohatých zkušeností při odborném usměrňování, kontrole a posuzování výzkumných a projektových prací. Tím účinně přispíval k řešení zejména makrostrukturálních problémů Slovenska a jeho nejvýznamnějších prostorových struktur“ (nekrolog).
Dokonalá rekapitulace všech vedlejších aktivit je pravděpodobně nemožná. Např. v letech 1961 – 1963 spolupracoval s Československým rozhlasem a novinami Smena a Šport, kde informoval o výstavbě sportovních, tělovýchovných a rekreačních zařízení; 1976 – 1978 působil jako externí pedagog na Stavební fakultě Slovenské vysoké školy technické (SVŠT); spoluvytvářel normy, standardy a legislativu pro oblast urbanizmu a životního prostředí. Rozsáhlé znalosti problematiky a zkušenosti v oblasti plánování jej předurčovaly do postavení uznávaného experta: byl členem komise expertů slovenského Ministerstva výstavby a techniky pro územní plány a urbanizmus. Expertízy si u něj objednávaly různé, i vrcholové instituce, mezi nimi Slovenská akademie věd a SVŠT.
Šlapetův trvalý odchod patří do kategorie těch, o nichž se s překvapením mluví jako o nenadálých a předčasných. Zemřel po krátké chorobě 2. března 1987, nedoživ šedesáti let. Poslední rozloučení se zesnulým bylo v bratislavském krematoriu.
Snad stojí za zmínku, že Ervínův bratr Albín (*1929), jenž získal stejné vzdělání a titul na brněnské Vysoké škole technické o rok později (1952), se přiřadil k zástupu Šlapetů – architektů, působících v prostoru západně od slovensko-moravského pomezí. Ľubomír Mrňa