Andrej Hlinka v Plzni a v Domažlicích

Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 znamenalo smrtelné nebezpečí pro nemaďarské národy. Uhersko se totiž - v duchu razantního nacionalizmu - budovalo jako národní stát, jehož jediný politický národ tvořili všichni občané Uherska bez rozdílu etnické příslušnosti a jediným státním jazykem byla maďarština. Důležitou složkou státní výchovy se proto stalo pomaďaršťování.
Uherská vláda zrušila všechna tři slovenská gymnázia i Matici slovenskou, Apponiho zákony zavedly maďarštinu i do základních škol. Zároveň začala „akce ochrany sirotků“: slovenské děti byly posílány do maďarských rodin, kde se pomaďaršťovaly. (Do roku 1918 postihla deportace asi šedesát tisíc dětí.) Nařčení z panslavizmu mělo za následek ztrátu zaměstnání nebo vyloučení ze všech škol Uherska.
Zatímco u většiny středoevropských národů se právě koncem 19. století prosazovaly představy vlastní síly a velikosti, Slováci byli nuceni bránit holou národní existenci, což nutně vedlo k určité deformaci slovenského politického myšlení. Tak s maďarizací odmítali např. moderní civilizační jevy, volnomyšlenkářství, svobodomyslnost, kosmopolitizmus a bránili se jim jakýmsi únikem do ideálního prostředí, jakoby do vlastní podstaty staromaterinských podtatranských tradic.
Volby do sněmu probíhaly v napjaté atmosféře. Machinacemi a podvody překonávaly všechny předešlé. Vůči slovenským kandidátům, jejichž volební kampaň byla vedena pod heslem „Za tú našu slovenčinu“, postupovaly úřady doslova teroristicky. Charakteristická byla i dohra voleb.
Už 5. května 1906 uvrhl spišský biskup Alexander Párvy na ružomberského faráře A. Hlinku církevní trest suspendace „ab officio“, tj. zákaz vykonávat úřad faráře. Dne 19. června tento trest zpřísnil na suspendování“ab ordine“, tj. na úplný zákaz sloužit mši a přisluhovat svátostmi. A. Hlinka se odvolal do Říma.
Dne 23. června byl A. Hlinka obviněn z pobuřování lidu, neboť ve volbách podporoval kandidaturu V. Šrobára, vzat do vazby a 6. prosince odsouzen na dva roky vězení a vysokou pokutu. Protože se odvolal, byl dočasně propuštěn na svobodu. Toho využil k realizaci přednáškového turné po Moravě a po Čechách, na které ho pozval východomoravský římskokatolický kněz Alois Kolísek. Přednášky měly seznámit českou veřejnost se skutečným postavením Slováků v Uhersku. V Praze i ve Vídni vzbudily velký zájem a nebylo tomu jinak ani na českém západě, v Plzni a Domažlicích. Výběr lokalit nebyl náhodný. Z hlediska česko-slovenských vztahů patřila Plzeň k nejaktivnějším městům Čech a Moravy. Nadto katolicizmu vždy věrná Plzeň vyhovovala po stránce religiózní stejně jako Domažlice na zbožném Chodsku. Vystoupení v západočeské metropoli se mělo uskutečnit v prvním listopadovém týdnu. Přesnější údaje o příjezdu legendárního slovenského buditele a politika a jej provázejícího Vladimíra Hurbana, evangelíka, syna Svetozára Hurbana-Vajanského, přinesly Plzeňské listy dne 23. 10. 1907.
Na Slovensku však zatím došlo ke krveprolití, které pobouřilo Evropu. Z iniciativy A. Hlinky, rodáka z Černové u Ružomberku, postavili totiž v obci nový kostel. Věřící si přáli, aby jej Hlinka také vysvětlil. Ten však byl právě zbaven všech kněžských práv (suspendován). Kostel měl 27. října vysvětit farář z Likavy. Když věřící bránili delegaci v kočárech s doprovodem žandárů vjet do obce, dal ružomberský „slúžny“ příkaz ke střelbě. Padlo 154 věřících, 10 bylo těžce a 60 lehce zraněno.
Krvavý teror budil odpor vzdělané evropské veřejnosti. Situací Slováků v Uhersku se začali zabývat erudovaní zahraniční historici a publicisté jako Nor Björstjerne Björnson, Angličan R. W. Seton-Watson, Francouz E. Denis, Rus L. Tolstoj.
Do ideového boje se pustil i národní mučedník a symbol slovenského boje A. Hlinka. Ve středu 6. 11. ve 20 hodin přednesl v Plzni v přeplněném sále Měšťanské besedy strhující projev, vlastně obžalobu uherské vládní politiky. Poukázal na nedávné volební machinace v Uhersku, na zastrašovací teror, bezohlednou maďarizaci školství i na šokující události v Černové. Hlinkova přednáška vyvolala tak obrovský zájem, že okamžitě byla naplánována další, a to na pondělí 11. listopadu ve velké dvoraně Sokolovny. V neděli 10. listopadu zajel A. Hlinka ještě do Domažlic. Po 12. hodině přivítal vzácného hosta na nádraží starosta Jan Ludvík a děkan Antonín Maerz. Kočárem se odvezli před radnici, kde slovenského orátora bouřlivě zdravil shromážděný dav.
Přednáška měla odeznít odpoledne v tělocvičně chlapecké školy. Přerostla v obrovskou manifestaci, na niž se sjelo široké okolí. A. Hlinka řečnil u vchodu do tělocvičny, aby slyšeli i ti venku.
Projev, jaký Domažlice ještě neslyšely, končil výmluvný řečník slovy: „Nepřišli jsme prosit. Chcete-li, drazí bratři, aby slovenská větev žila, věnujte Slovákům svou mravní a hmotnou podporu, poznejme se a spojme se, pak nás nikdo nepřemůže.“ Bouřlivý potlesk byl večer vystřídán ovacemi před děkanstvím, kde hosté nocovali. Pěvecký soubor Čerchovan zazpíval několik sborů. Hlinkovi byl odevzdán celý výnos vstupného (400 K) jako dar pro černovské sirotky. Mnozí Domažličané si předplatili Ľudové noviny a Slovenský týždenník. Hlinka dojatě děkoval a ujišťoval, že slovenskému lidu bude vyprávět, jak v Češích má dobré a věrné bratry.
V pondělí ráno zavedli Hlinku s Vajanským ke Kozinově pomníku na Hrádku, na Českou Kubici a odtud vlakem do bavorského Brodu nad Lesy (Furth im Wald). Odpoledne se vraceli do Plzně, kde proslovil A. Hlinka druhou přednášku.
Ve velké dvoraně Sokolovny se sešlo neuvěřitelných 7 000 posluchačů. Ke slovu se dostal neodmyslitelný dobový patos a historická symbolika: Hlinkova přednáška se koná v den výročí porážky českých stavů na Bílé hoře!
C. k. policie byla samozřejmě v pohotovosti. Držela se však v pozadí, pozorovala, ale do přednáškového turné nezasahovala. A tak i Plzeň zanechala v A. Hlinkovi silný dojem. V Měšťanské besedě při loučení děkoval za přijetí, a zvláště, jak zdůraznil, za zájem mládeže, v níž vidí budoucnost příštích česko-slovenských vztahů.
Euforie pro Slovensko neopadala. Po černovské tragedii byli přední činitelé slovenského národního hnutí houfně zváni do českých a moravských měst, aby seznamovali širší veřejnost se situací Slováků v Uhersku. Někteří čeští poslanci se zastávali Slováků i na říšském sněmu ve Vídni.
Domažličtí měšťané na schůzi obecního zastupitelstva (13. 11.) podali návrh, aby česká města žádala udělit A. Hlinkovi milost, a kdyby přece musel do vězení, aby čeští poslanci na říšském sněmu bděli, jak se s Hlinkou ve vězení zachází, aby se zase mohl vrátit ke svým Slovákům.
V listopadu soud odmítl Hlinkovo odvolání, takže ten potom 30. listopadu nastoupil do Segedína, kde byl vězněn do února 1910. Z vězení poslal Plzeňským listům srdečný pozdrav.
Pobyt v Čechách a na Moravě zanechal v A. Hlinkovi hluboký dojem, který se odrazil v pocitu české a slovenské sounáležitosti. Na soudním procesu v Bratislavě 4. května 1908 prohlásil: „Zostane večnou pravdou, že my Slováci sme s Čechmi jedno plemä, jedna osveta, jeden národ. Až do najnovších čias sme mali s Čechmi spoločný jazyk a naši evanjelici doteraz používajú český jazyk v kostole.“
Pro Čechy znamenal Hlinkův pobyt také zásadní změnu: dosud neznámé Slovensko pronikalo do širšího povědomí české společnosti, takže Češi objevili ve své bezprostřední blízkosti nejpříbuznější etnikum, které navíc potřebovalo jejich pomoc. Kratičká idyla vzájemné euforie vůbec nepřipouštěla možnost rozporů ve vztahu A. Hlinka kontra český národ. Nikdo netušil, že už dohledná doba ukáže, jak obě strany „přestřelily“, jak po vzplanutí rychle dojde k vystřízlivění.
V duchu historizujícího romantizmu postavili čeští vlastenci suspendovaného ružomberského faráře do role novodobého slovenského Husa. Takovou „úlohu“ ovšem poslušný syn církve nikdy nenaplnil. Právě naopak: už ve vězení nasadil přísně káravý tón vůči českému antiklerikalizmu, husitizmu a pokrokářství, jež v jeho očích a v očích jeho stoupenců přecházelo až v bezbožnost, údajně ohrožující samu křesťanskou podstatu Slovenska. Vůči Čechům si proto Slováci musí zachovat bdělý odstup!
Takto zažitá skutečnost velmi ochladila prohlinkovské a proslovenské zanícení české strany. Na straně druhé zas tlumila nadšení A. Hlinky jako slovenského kněze pro bratrský český národ, takže v lednu 1918, kdy na žádost P. Aloise Kolíska vypracoval písemné prohlášení (které A. Kolísek ihned vydal tiskem Slováci do státu česko-slovenského, Kroměříž 1918), formuloval v něm sice, že je za úplné samourčovací právo slovenského národa a za zřízení společného státu s národem českým, ale zároveň požadovali jisté záruky, aby Slovensko nezničil český ateizmus, neboť „Čechy sú náboženským nepriateľom Ríma od Husa a Bielej hory a všetko nešťastie pripisujú Rímu a katolicizmu“.
Můžeme tedy uzavřít, že šel-li 30. 11. 1907 do segedínského vězení muž provázený sympatiemi celého českého národa, nebylo už tomu tak 23. 2. 1910, kdy vězení opouštěl. Další společenský a politický vývoj, zejména po roku 1918, vytvořil z Hlinkova přednáškového turné události, již česká i slovenská strana raději „taktně“ přecházely mlčením.
Připravila Marie Korandová