Naše příběhy

Měl štěstí na spřízněné duše

Motto: Život je jako trubka. Když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde (L. Amstrong)

Tak jako mají Angličané svůj proslavený čaj o páté, v útulném košickém bytě se úderem desáté hodiny rozvoní šálek černé kávy. Každodenní rituál mívá sem tam malou obměnu - když přibude nějaký šálek navíc a klidné rozjímání se promění v dialog. Jirka Novotný naplnil výrok slavného trumpetisty do posledního písmenka – životem se doslova profoukal. A ne vítr, ale právě dech ho z východu Čech přivál až na východ Slovenska, kde prožil většinu svého života.
Jirka Novotný, dirigent a umělecký vedoucí Dechového orchestru mladých Košice. Když před pětapadesáti lety narukoval na vojnu do Prahy, vůbec nikdy by si býval nepomyslel, že s ní spojí víc než těch „pár“ let povinné služby. Měl rád koně a lákalo ho studium na zemědělské škole. Jeho rodiče však vlastnili v Lomnici nad Popelkou obchodní dům, a tak si příliš vybírat nemohl. Hrál na křídlovku. Tehdy otec navrhl, aby šel studovat na vojenskou hudební školu do hlavního města.
Řízením osudu se během krátké doby škola přestěhovala do Spišského Podhradí a student Novotný se ocitl na druhém konci republiky. A ze Spiše byl už jen kousek do Košic, kde na celých osmnáct let zakotvil v posádkové hudbě.
Přes den se věnoval hraní v kapele, večer chodíval hrát do barů. Hektický způsob života se podepsal na jeho zdraví a žaludeční vředy se ozvaly. Padlo rozhodnutí: odchod do civilu.
„Musel jsem si položit otázku: Co dál? Byla tu rodina, o niž jsem se musel postarat. V Lidové škole umění tehdy neměli žádné dechové nástroje. V čele školy stál člověk s velkým Č, původem Brňák. Jak se říká, padli jsme si do noty, a já se přihlásil na konkurz. Časem nebylo plechového nástroje, který by škola nevlastnila a na který by se nevyučovalo,“ prozrazuje Jirka Novotný.
Svou lásku k hudbě doplňoval láskou k sportu. Hrával basketbal. „Při jednom zápase jsem měl úraz čelisti a posléze jsem musel z trumpety přejít na větší nátrubek,“ doplňuje.
Učil v „lidušce“, externě spolupracoval s rozhlasem, nechyběl u vzniku košické filharmonie. Ale jeho činorodost jako by stále nedošla naplnění ... V roce 1970 založil Dechový orchestr mladých, který původně tvořilo šestnáct žáků Lidové školy umění na tehdejší Sverdlovově ulici, v prostorách dnešního Dominikánského kláštera. Současný Dechový orchestr mladých Košice čítá na šest desítek hudebníků, je nositelem několika vyznamenání, držitelem desítek ocenění a působí při Základní umělecké škole Bernolákova 26 a Centru volného času Domino na Popradské ulici.
Půl života zasvětil Jirka Novotný jako umělecký vedoucí a dirigent mladým hudebním talentům, půl života, o němž vyprávějí stovky stránek čtyř velkých kronik, plných textu a fotografií.
Neodpustím si otázku: Co bylo pro vás hnacím motorem?
Dirigent se krátce zamyslí a pak s mladistvou jiskrou v oku, trochu s nádechem šibalství prohodí: „Bláznovství. Člověk musí být „postižený“, aby léta vydržel na jednom místě. Snad by se to dalo nazvat i určitým druhem prokletí. Ale příjemného. Přiznám se, že jsem si nikdy nemyslel, že budu muzikantem, nikdy jsem nechtěl být učitelem. Hm, není to ironie osudu?“
Mladí košičtí hudebníci před budovou zdejšího Domu umění (vpravo dole Jirka Novotný). Kolik z nich čeká v budoucnu kariéra právě zde? Vzpomíná na to, jak Košičané dali podnět k tomu, že před čtvrt stoletím začaly na území celého Slovenska vznikat mládežnické dechové orchestry. Trochu nostalgicky podotkne: „V devadesátých letech jich působilo patnáct, dnes jsou tři.“
Proč?
„V dnešní generaci mladých lidí je zafixováno, že dechovka byla otázkou socializmu. Ano, jezdili jsme tenkrát i na Západ a pochopitelně, jako „něco“ z Východu jsme pro ně byli určitou raritou. V českých zemích měla dechovka bohatou tradici a tu jsme se snažili budovat i na Slovensku. Mnohé se změnilo. Především v tom, že i sem citelně zasáhla komerce a také technika. Vzpomínám si, když jsem působil v malé i velké kapele VSŽ. Nebyl problém uvolnit hudebníka na vystoupení. Ještě bylo pracoviště pyšné na to, že se jím mohou pochlubit. Nyní je opak pravdou. Ani školy nechtějí děti v průběhu týdne uvolňovat - a dříve byly rády, že je jejich žáci někde reprezentovali. Elektrofonické nástroje ovlivňují zpěváky. Všimněte si, mnoho z nich už ke svému vystoupení nepotřebuje živou kapelu. Nahradí ji technika. A pak - děcka mají moc zájmů - počítače, televize... Dítě si raději pustí „cédéčko“, než by samo něco udělalo. Ale jak vidíte, jsou i výjimky – jako náš orchestr.“
Celoslovenské soutěže a festivaly, pozvánky do zahraničí. Bulharsko, Německo, Rusko, Rakousko, Dánsko, Litva, Maďarsko, Česká republika ... Odevšad odjížděli s vavříny slávy a uznání, všude zanechávali dobrou náladu a naději, že se tam znovu vrátí. Dechový orchestr mladých Košice se stal pojmem doma i v cizině.
Z letošní zářijové Celoslovenské soutěžní přehlídky velkých dechových orchestrů pod názvem Pádivého Trenčín 2005, kde nechyběly ani orchestry ze zahraničí, si Košičané odnesli tři nejvyšší ocenění tohoto prestižního festivalu: Zlaté pásmo, Cenu za nejlepší dramaturgii soutěžního programu a Cenu za nejlepší sólový instrumentální výkon. Držitelem poslední ceny se stal Matej Marga. Celá přehlídka se nesla v duchu vzpomínky 40. výročí úmrtí nestora slovenské dechové hudby, Karola Pádivého. Jemu byl věnován také závěrečný koncert, v němž se tentokrát Dechový orchestr mladých Košice výjimečně v pochodové show nepředstavil společně se skupinou mažoretek TWINGY, s nimiž spolupracuje od roku 2000. Slovníkem populární hudby by se dalo říci, že mladí Košičané byli „předskokany“ Ústřední hudby ozbrojených sil SR z Bratislavy. Těchto úspěchů dosáhl košický orchestr pod vedením svého uměleckého vedoucího a dirigenta Jirky Novotného, dirigenta Petra Schűrgera a manažerky orchestru Anny Hrehové.
Jedno ze zahraničních vystoupení pod širým nebem (vpředu Jirka Novotný). Košický orchestr projel za dobu své existence celou Evropu - od Španělska po Rusko. A který pobyt byl nejatraktivnější?
„Bez nadsázky asi naše účast na oslavách 35. výročí Kmochova Kolína. Absolvovali jsme společně s mažoretkami patnáctiminutovou pochodovou show pro Japonce na kolínském stadionu. Nepopsatelný zážitek. Je pravda, že jsme dostali pozvání třeba na Srí Lanku (Cejlon), ale odmítli jsme. Trošku jsme se té dálky báli. Občas jsme totiž někomu něco přihodí - operace mandlí v Budapešti, v Dánsku zase nešťastné zakopnutí a úraz brady, a to jsme blízko domova. Dobré zájezdy bývají tradičně do Francie. Vzpomínám si na jeden. Jeli jsme až na jih, na francouzsko - španělské hranice. Právě tam vrcholilo vinobraní. Místní nám vyloženě nařídili, že večer po vystoupeních musíme chodit v doprovodu ochranky, kterou nám přidělili. Trochu jsme se tomu usmívali, ale nakonec jsme uznali opodstatněnost jejich obav. Naše děvčata by bývala bez svých „osobních strážců“ nemohla vyjít ani na ulici, co se tam dělo. A pak velmi rád vzpomínám na výměnné pobyty. Náš orchestr trávíval vždy celé léto v Burgasu a Sozopolu a bulharské děti jezdívaly do Kysaku.“
Košickému dirigentovi Jirkovi Novotnému se do života pomalu vkrádá sedmý křížek. Jeho tvář je však stále plná mladosti a optimismu. „Měl jsem štěstí, že jsem vždy trefil na spřízněné duše, které mi fandily,“ ohlíží se za uplynulými léty.
„Říkám si, že budu už pomalu končit. Ještě tento ročník a přenechám dirigentské otěže zcela svému nástupci. Když jsem teď „verboval“ za sebe člověka, setkal jsem se i s otázkou: Máš za to aspoň sedm tisíc měsíčně? Usmál jsem se nad tím a pronesl: Sedm tisíc mám, ale tak za rok. Bohužel, doba se změnila. Dnes stále ještě hrajeme na hudební nástroje, které jsou i třicet let staré, nové jsou totiž příliš drahé. Také tady působí to „moderní zaklínadlo“ - nejsou peníze. Doslova žebráme o každou korunu. Přispívají rodiče dětí, bývalí členové, sponzoři, jezdíme tam, kde máme ubytování a stravu většinou zcela zadarmo. V posledních letech nám pomáhají lidé tím, že posílají na náš účet dvě procenta ze svých daní. To, že vedení dělá bez nároku na jakoukoli mzdu, už dnes považuji za samozřejmé,“ pronese s trochou smutku muž, jenž mladým lidem zasvětil polovinu svého života.
Muzikou žil a žila jí vždy i jeho rodina. Před třemi roky se znovu oženil. Dvanáct let zůstal sám po smrti své první ženy, s níž má dvě děti - syna hudebníka, který bydlí v Praze, a dceru lékařku v Košicích. I jeho současná manželka sdílí jeho hudební lásku. I ona působí ve vedení orchestru.
Ve svém domácím archivu má Jirka Novotný na dva tisíce skladeb. Především českou a slovenskou hudbu se snaží prostřednictvím Dechového orchestru mladých Košice propagovat. Je si však vědom toho, že některá letitá díla potřebují „nový kabát“ v podobě nové instrumentalizace, aby příjemně oslovila i dnešního posluchače. A jak vidět podle dosažených výsledků, dílo se daří.
Danuše Onofrejová
Foto: archiv J. Novotného a Anna Hrehová