J. Náhlovský: „Když se hraje hokejové finále Česko - Slovensko, vždycky vyhrávám.“

Josef Náhlovský

Díky televizním pořadům, ale také díky vystoupením je humor dvojice Náhlovský-Mladý dostatečně znám i na Slovensku. Při nedávné návštěvě v Piešťanech jsem Josefa Náhlovského oslovila otázkou: S Josefem Mladým vás kromě přátelství spojuje dlouholetá profesionální spolupráce, že?
S Pepou Mladým jsme jako mladí hráli v různých kapelách s country a beatovým zaměřením. Já jsem hrál s Fešákama, ale zajímavé je, že osobně mě country nijak neoslovuje. Dělal jsem tam spíš baviče a na kytaru jen vypomáhal. Pak jsme se potkali s Pepou a vydrželo nám to skoro 25 let. Dnes jsme pořád kamarádi, děláme spolu novej pořad, který se jmenuje PEP show, a jezdíme s ním po zájezdech.

Petr Novotný si vás často ve svých programech dobírá a vyhlašuje vás za národního hypochondra.
Jo, tak to je literární licence Petra Novotného, který si na hovorech o mých chorobách ve svých pořadech udělal kariéru. Ale to vůbec není žádná pravda, já nejsem ani hypochondr, ani nijak zvlášť nemocnej. Ale nezlobím se na něj, on má z toho radost, a taky to baví lidi.

Váš otec byl Slovák, čím se cítíte být vy?
Tatínek byl Slovák a „ja mám vďaka tomu na Slovensku veľa príbuzných, pretože bol z deviatich detí“ (J. A. Náhlovský promluvil bezchybnou slovenštinou – pozn. redaktorky). Jsem typický poloslovák – poločech, takže když se hraje hokejové finále Česko – Slovensko, vždycky vyhrávám. Doma jsme mluvili s maminkou česky a s tatínkem slovensky, tak mi slovenština dodnes nedělá žádný potíže.

Dočetla jsem se, že vaším velikým koníčkem je historie. Kdybyste si mohl vybrat, ve kterém období českých dějin byste se nejraději ocitl?
Kdybych si moh´ vybrat, tak rok 2100. Když se totiž podíváte na dějiny ať už Čechů nebo Slováků, nic moc pozitivního tam nebylo. Byli jsme malí a pořád jsme od někoho dostávali po hubě.

A může se tak jednou větou charakterizovat, jaká to bude etapa?
Jsem klaun a šašek, v podstatě ale melancholik. Nebývám pořád veselej, ale to je asi úděl komiků. Moc mě zajímá historie, tak jsem taky za seriozního pána. Což je vlastně neustálý boj protikladů.

Vystudoval jste VŠ pedagogickou, umíte si představit návrat k této práci?
Jsem sice vystudovaný pedagog, ale tuhle profesi nedělám už 20 let. Ale to u komiků také není výjimka. Původním povoláním učiteli jsou také třeba Milan Markovič, Jiřina Bohdalová, Zdeněk Svěrák i nebohý Miloslav Šimek. V žádným případě se však nehodlám k této profesi vrátit. To, co dělám teď, mi plně vyhovuje.

Blíží se konec roku, jaký byl pro vás rok 2005 z hlediska profesionálního i osobního?
Tak profesně to bylo docela zajímavé. Natočil jsem svůj první film s režisérkou Marií Poledňákovou Jak se krotí krokodýli. Byl to vlastně můj filmovej debut a zajímavá zkušenost. Pani Poledňáková je skvělá režisérka, filmy, které natočila, patří ke špičce českého filmového humoru, a tak jsem rád, že jsem se toho zúčastnil. Po osobní stránce jsem měl těžší začátek roku, protože jsem se po delším vztahu rozešel se svou přítelkyní. Teď už mám ale novou lásku, moje dívka je z Moravy a možná spolu strávíme i Vánoce.

Tak držím palce, aby to tentokrát v lásce vyšlo.
Moc děkuji a všechno dobré přeji čtenářům České besedy.
Petra Zámečníková
Foto: autorka