Osobnosti

Architekt Arnošt Osvald zakotvil v Prešově

ing. arch. Arnošt Osvald Roku 1938 ukončil studium oboru architektura na Německé vysoké škole technické v Praze mukačevský rodák Arnošt Osvald (nar. 20 února 1907). Užitečnou průpravou pro takové studium mu byla praxe u různých stavebních firem, u nichž počínaje rokem 1926 pracoval. Po nabytí vysokoškolského diplomu vstoupil do zaměstnání v Zemském úřadě v Praze a od roku 1944 až do konce války, spolu s dalšími spoluzaměstnanci, zakusil totální nasazení jako pomocný dělník v továrně na výrobu komponentů letadel. Po válce, to již byl otcem rodiny, zamířil i s rodinou na východní Slovensko a tam se jeho dosud rozevlátý, pestrý život zklidnil. Usadil se v Prešově, v němž pak prožil nejproduktivnější roky života. Roku 1950 vystřídal Štátny stavebný úrad (KNV) – své první slovenské pracoviště – Stavoprojektem a tomuto zaměstnavateli se již nikdy nezpronevěřil a zůstal mu věrný až do odchodu do důchodu. Ve Stavoprojektu působil ve funkci vedoucího projektanta, hlavního inženýra a vedoucího specialisty pro architekturu a urbanismus, přičemž své hlavní poslání viděl zejména v profesní činnosti.
Dětství prožité v etnicky různorodém konglomerátu habsburské monarchie i následné roky života v stále ještě jazykově pestrém česko-německo-slovensko-maďarsko-rusínském propletenci meziválečné Československé republiky vybavily architekta Osvalda multilingvizmem a schopností snadné adaptability na okolnostmi vynucené změny prostředí. Ještě jako dítě putoval s rodiči z podkarpatskoruského Mukačeva až k západní hranici státního teritoria. Za středoškolským vzděláním musel pak z nového bydliště v Kdyni do Plzně, za vysokoškolským do Prahy. V Praze poznal svoji budoucí manželku pocházející z východního Slovenska, kde po ničivé válce vítali každou pomocnou ruku, která mohla přispět k nové výstavbě zpustošeného kraje, a v tom je vysvětlení jeho poválečného, již konečného, stěhování.
A. Osvald - listina Raná architektonická tvorba – vzpomeňme realizační projekt sanatoria pro léčbu TBC v Kostelci nad Černými lesy – patřila pochopitelně českým zemím. Nejvýraznější stopu však zanechal ve svém novém východoslovenském domově.
Jeho autorská spoluúčast na poválečné výstavbě Prešovské ho kraje se materializovala jak v rozměrných obytných celcích, tak v rozmanitých sólově užitných stavbách, které se navrhovaly ve Stavoprojektu v ne malém množství. V blahopřání k šedesátým narozeninám, uveřejněném v revue slovenské architektury Projekt č. 5/1977, se z jeho prací připomíná objemová studie městského krytého koupaliště a řada návrhů obytných souborů, obchodů a škol v různých stupních podrobnosti (včetně realizačních projektů) v Prešově, náročná práce na asanačním a rekonstrukčním plánu vzácného historického jádra Prešova, projekty bytových domů, obchodů, jeslí a mateřské školy pro obytnou kolonii cementárny v Bystrém nad Topľou, některé územní a zastavovací plány (Kapušany, Jarovce). Nouze o práci nebyla, takže výčet studií, návrhů a realizací by se dal, samozřejmě, rozšířit. Byl svým způsobem příkladem univerzálního projektanta, jenž nezužoval pole své působnosti specializací na určitý typologický druh staveb, ale zabýval se vším, co zaměstnavatel na něm vyžadoval. Protože znal jazyky, jimiž se mluvilo v prostředí, v němž se v různých etapách života nacházel, byl též činný jako překladatel odborné literatury z oboru architektury a urbanizmu a v této práci nalezl užitečnou náplň pro léta v důchodu.
Problematika regenerace kulturních hodnot historického jádra Prešova – ozdravení pauperizovaných dvorních traktů, vyčištění a rekonstrukce hradebního příkopu, vytvoření pěší zóny aj. – se stala ústředním bodem jeho zájmu od prvních okamžiků po příjezdu do nového působiště v roce 1945 a zůstala jím až do konce plodného života. Poznávání a odborná dokumentace skutkového stavu urbánní struktury, shromažďování historických písemností, grafického materiálu a fotodokumentů mu bylo nejen zaměstnáním, ale též zálibou, koníčkem. Pamětní medaile udělená in memoriam v září 1997 dokazuje, že architektovou smrtí nepřestalo žít jeho dílo, ale nadále dobře slouží a připomíná užitečně prožitý život svého původce. Z výsledků těží zejména pracovníci ochrany památek.
Povolání architekta a lásku k matčině domovskému kraji zdědil i syn Juraj (nar. 1938). Ač pražský rodák, upřednostnil před možnostmi rodného velkoměsta mnohem komornější Prešov, takže když Ing. arch. Arnošt Osvald v Prešově 8. února 1989 skonal, byl zde pokračovatel schopný převzít z rukou zesnulého štafetový kolík. Díky němu bylo možno zpřesnit otcovy životopisné údaje a získat jeho podobiznu. Tělesné ostatky zemřelého uložili na trvalý odpočinek v Prešově, jenž byl architektovi A. Osvaldovi víc než polovinu života opravdovým domovem.
Ľubomír Mrňa