Nová, v historii košického operního souboru celkem již pátá inscenace opery Antonína Dvořáka Rusalka, byla očekávána s mnoha nadějemi. Hlavně kvůli jeho inscenačnímu týmu na čele s režisérem Zdeňkem Troškou, ale také v souvislosti s novým ředitelem, uměleckým šéfem opery Petrem Dvorským, který se své funkce ujal jenom několik týdnů před premiérou. Umělecký výsledek všeho snažení byl nad očekávání, premiéry, ale i reprízová představení mají veliký ohlas a příznivá je také umělecká kritika. Divadlo získalo do svého repertoáru skvost české opery s režijním pohledem pražského provedení. Něco, jako kdyby se Praha na chviličku přenesla do Košic. Při takové události nemohl chybět ani reprezentant rodiny skladatele, vnuk, který nese celé jméno svého slavného dědy - Antonín Dvořák - sám o sobě tvrdí, že mu patří dovětek „třetí“. Krátce po první premiéře Rusalky jsme se setkali, abychom probrali genealogii Dvořákova rodu.
Mám bohatou dvořákovskou literaturu, v jedné z nich jsem objevil rodokmen rodiny, který končil dobou mého narození, rokem 1929. Začal jsem se zabývat jeho pokračováním, také jsem pomohl při vydání vzpomínek mého otce Otakara. Zjistil jsem několik zajímavých věcí, které nejsou až tak známé. Dvořák byl nejstarší z devíti dětí rodičů Františka a jeho ženy Anny. On sám měl taky devět dětí, první tři zemřely, reprodukčního věku se dožili čtyři dcery a dva synové Toník a Otakar. Antonín, narozen 1880, a můj otec Otakar, 1885. Antonín zemřel bezdětný, přestože byl ženatý, Otakar vzal za svou povinnost mít syna, takže jsem přišel na svět já, ale předtím moje sestra. Říkali mi krásně, že jsem „Stammhalter“, tedy držitel jména. Skladatel Dvořák měl celkem devět vnuků, jediný žijící jsem už jenom já. Loni zemřela ve věku 92 let sestřenka, dcera poslední Dvořákovy dcery Aloisie, Věra Johnová.
Jaké byly osudy Dvořákova syna Otakara, a tedy i vaše?
To je taky zajímavé. Můj otec Otakar byl bankovním úředníkem, ve věku 40 let byl penzionován, oženil se a za pět let měli dvě děti. Než se vzali, chodili spolu 12 let. Ona byla baletkou v Národním divadle, kam můj otec s babičkou Annou často chodívali. Tam se seznámili, ale otci bylo už 45 let, když jsem se narodil! Já jsem proto tak mladý - je mi 77 let a kromě své rodiny, vnoučat a psa nedělám nic jiného, jen rozvíjím památku svého rodu. Jinak jsem byl geologem. O mém otci mohu ještě říct, že v čase Dvořákova pobytu v Americe byl s nimi otec nejdéle, protože otec byl jako dítě dost „číslo“, musel být pod stálou kontrolou babičky Anny, tedy jeho maminky. Na ní bylo břímě všech starostí. Byla „ministryní“ financí, vnitra, školství, dědeček měl jenom tu kulturu. (smích).
Vy jste se s Antonínem Dvořákem, vaším dědou, nikdy nemohl setkat. Kde jste získával osobní vzpomínky a vědomosti o jeho životě a díle?
Vzpomínky mám jedině od svých rodičů a od svých tet a strýců, ale také z literatury, kterou jsem četl. Ve Vysoké, blízko Příbrami, je Památník A. Dvořáka, bylo to dědečkovo letní sídlo. Od roku 1884 až do své smrti tam trávil každé prázdniny s výjimkou tří let, které jako ředitel konzervatoře strávil v New Yorku. Dodnes je to majetkem dědiců. Vlastním tam třetinu a je to zachované v původním stavu, když tam Dvořák bydlel. Tam je fluidum „genius loci“. Tam máte možnost sáhnout si na věci, kterých se on dotýkal. Mnoho lidí si to velice cení. Autorská práva, ta skončila 50 let po jeho smrti v roce 1954, ale fluidum jeho osobnosti je živé i po více než sto letech.
Je vám zajisté známo, že v Německu se objevil názor, že nejmladší dcera Johanna Sebastiana Bacha Regina měla dceru, která byla babičkou skladatele Antonína Dvořáka. Ten názor byl dokládán nalezením nových dokumentů. Může být na tom něco pravdy?
Ano, dověděl jsem se, že v jistém německém časopisu, myslím, že to byl církevní, otiskli dokument, v němž byla ohromná snůška nesmyslů. Tím, že dělám genealogii rodu, tak o tom vím hodně. Srovnávat Dvořáka s Bachem si netroufám, ale jisté je, že Bach byl geniální skladatel, rovněž tak byl geniálním skladatelem Dvořák. To je jediné, co k tomu mohu říci. Za nejdůslednějšího biografa A. Dvořáka považuji Otakara Šourka a jeho zetě dr. Jarmila Burghausera. Napsal třeba útlou knížku „Nejen pomníky“. Je to shrnutí Dvořák - Smetana - Fibich. Najdete tam takové zajímavosti, jako kdo rád tancoval polku, kdo valčík, jaké měl číslo klobouku, velikost boty, jak byl vysoký, co rád jedl, nebo pil, jestli rád chodil, nebo se vozil. Nemluvě samozřejmě o bohaté odborné literatuře, které je opravdu hodně.
Zrovna jste se vrátil ze Soulu v Koreji. Proč jste tam byl a jak vás přivítali?
V naší evropské mentalitě je celkem běžné, že když je někdo slavný, tak se to nevztahuje na jeho blízké. Čím více na Východ, v Japonsku či Koreji, je to jinak. To jsem poznal teď. Tam, když má někdo úspěch, tak se to vztahuje na celou rodinu. V Soulu jsem byl na provedení Dvořákova Requiem, kde jsem byl osobně přítomen. Ale hodně hráli také dědečkovy sakrální kompozice. V sále bylo několik tisíc posluchačů, hráli korejští umělci, kromě sopranistky Lászlóové z Prahy. Byl to ohromný zážitek.
A jak se vám líbila Rusalka v Košicích?
Byl to skutečně nádherný pocit. Delší dobu jsem Rusalku neviděl, nemohu ji srovnávat s pražským provedením. Tady se mi opravdu moc líbila, scéna, choreografie, zpěváci, všechno na mne udělalo dobrý dojem.
Do Košic vás přivedl nový umělecký šéf opery Petr Dvorský. Jaké jsou vaše kontakty, odkdy se vlastně znáte?
Seznámili jsme se asi před pěti – šesti lety, když začal působit jako předseda poroty na Mezinárodní pěvecké soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech. Jezdím tam pravidelně již asi deset let a vzhledem ke změně zákonů jsme založili obecně prospěšnou společnost, kterou jsme nazvali Mezinárodní pěvecké centrum A. Dvořáka a zakládajícími členy jsou Petr Dvorský, dirigent Libor Pešek a já.
Lýdia Urbančíková
