Neznámá kapitolka ze života geniálního českého skladatele

Leoš Janáček v Demänovské jeskyni

Leoš Janáček Jeskyně provázely člověka odnepaměti. Často mu byly útočištěm před zlým počasím, zimou, nebezpečnými zvířaty a nepřáteli. Dokonce během druhé světové války mnohé z nich sloužily jako úkryty. Od dávných dob však přitahovaly člověka svou tajuplností. A též krásou. Ne nadarmo patří několik z nich do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.

Před 85 lety
Mezi nejkrásnější jeskyně v Evropě právem patří Demänovská jeskyně svobody. Nachází se v Národní přírodní rezervaci Demänovská dolina na území Národního parku Nízké Tatry. Právě před pětaosmdesáti lety - 4. srpna 1921 - ji objevil Alois Král s pomocí Adama Mišury a dalších průzkumníků - Jarmily Vránové a Oty Hra- bala. Její část zpřístupnili 13. dubna 1924. Jsou zde pestrobarevné krápníkové útvary, podzemní tok řeky Demänovky nebo unikátní sinitrové lekníny. Teplota vzduchu je 6,1 až 7 stupňů Celsia, relativní vlhkost 94 až 99 %. V Medvědí chodbě se našly kosti jeskynního medvěda a čtyři druhy netopýrů.

Dopisování se skladatelem
Určitě málokdo ví, že objevitel Demänovské jeskyně svobody byl vlastně žákem hudebního skladatele Leoše Janáčka. Jejich vztah prozrazuje korespondence i mistrova návštěva v Demänové. V červnu 1922 úpravné práce v Demänovských jeskyních natolik pokročily, že Alois Král pozval Leoše Janáčka, aby si prohlédl všechnu tu krásu, kterou v podzemí vykouzlila voda: informuje, že jeskyně „tvoří asi 6 kilometrů rozlehlý obrovský komplex síní, dómů dosud nesečtených na ose hlavního kaňonu, v němž hučí, a i v jeskyních se propadá podzemní proud. Krápníková výzdoba je hýřivou záplavou pro zrak, místy velebná, jinde neskonale něžná; v kaňonu hučí peřeje proudu v odlehlých dómech, síních v úběli nebo purpuru zvoní, zurčí a šplouchají na obrovské vodopády krápníkové křišťálové kapky, paprsky a praménky. Těším se na Vás, až mimo jediný téměř zvuk svého užaslého srdce, budete Vy, náš věhlasný Mistr, vnímati tuto hudbu těchto světů …“
Janáčkův dóm Leoš Janáček se zajímal o objevné práce svého bývalého žáka a pozvání akceptoval: „… Bude-li počasí jen trochu na pěkno jisté, od- jedu se ženou 2. srpna na Štrbské pleso. Sběhneme krajinou a rád bych pak na Vaše jeskyně …“ Před odchodem z Brna si Janáček zpřesňoval podrobnosti svého zájezdu na střední Slovensko: „Milý příteli! … Tedy 1. v pondělí 7. srpna vyjedu ze Štrby o 7.58. Budu v Mikuláši v 8.50. To mne laskavě čekejte. Byt jsem v hotelu objednal. Povoz objednejte do doliny. 2. p. Těsnohlídek (český spisovatel, kromě jiného autor libreta k Janáčkově opeře „Liška Bystrouška“ - pozn. autora) už nemůže z Brna … 3. na skok, přijde-li to, rád bych na sjezd umělců v Martině (dne 8. srpna); ale zase bych se vrátil do Mikuláše … Alois Král publicistovi a hudebnímu kritikovi J. Tvrdoňovi (i v tomhle příspěvku jsou použity Tvrdoňovy citace) potvrdil, že Janáček si skutečně 7. srpna prohlédl jeskyně a téhož dne odjel.

Pád kapky a hřmot vody v notách
Liška Bystrouška v Janáčkových Hukvaldech Ze vzrušujících dojmů vytvořil skladatel třpytivé skvosty literárních nálad: „… Když clony věčné noci padly - zásluhou a strastnou prací A. Krále - ó, úžas! Ve věčných tmách rostlo toto dílo krásy, růžového dechu … Ve věčných tmách není andělů: jen dušičky si tu hrály s nespočetnými kuličkami, růžovými, bílými …“ A protože Janáček ve všem slyšel hudbu, tóny, zapsal si notami pád kapky a hřmot vody. I fejeton L. Janáčka, věnovaný Královi, vyznívá impresionistickým, poetickým kouzlem mocné empirie: „… Příroda ukládá tento svůj div z vesmíru na tisíc metrů pod kůru zemskou v demänovských jeskyních. Strážců nastavila do všech koutů podzemí. Svislých, vyrostlých, pidimužických, obřích krápníků … V tesknou dálku šíří tma růžovou studánku jeskyň. Nebýt lkavých zpěvů, jak smutno by ti bylo, blízko věčnosti. Oč veselejší, vy studánky, jež vidíte sluníčko …“

Neobyčejný ohlas
Alois Král si rád dopisoval s Leošem Janáčkem a ve vzpomínkách se vracel k skladatelově návštěvě Demänové. Koncem září 1922 si těžkal na zdravotní stav a nepříznivé životní podmínky: „… Vzdor hvězdám dnům Vaší návštěvy … svírají nás tíživě dle lékaře zdraví ohrožující byt - vlhký a jisté strádání …“ Na podzim byl Král na léčení v Piešťanech a znovu se rozpamatoval na Janáčka: „… Vzpomínaje na Vaši návštěvu, obnovuji si tím největší radost.“ A jindy píše: „… Působí mi nové potěšení, ale přímo nejčistší rozkoš, že vy, národem milovaný, prošel jste dolinou bez úhony primitivně upraveným podzemím. Vážím si toho nejsrdečněji a zůstane mi to s pevnou nadějí uvítati Vás zde příště, novou vzpruhou k práci…“ Vědomí sociální nepravostí z dalších řádků: „…Lituji, že bezpečně svým steskem o špatném bytu vrhl jsem ve Vaše vzpomínky nelibý stín a starost. To k tíži zdejším milionářům, jejich srdce a cti jako by v tom odporném ovzduší jejich koželužáren úplně otupěly …“

Janáčkova popularita
V prosinci 1923 poslal Alois Král Leoši Janáčkovi poetickou zdravici na pohlednici s obrázkem Demänovské doliny. Na omezeném prostoru se člověk obvykle setkává s úzkým představovaným a citovým fondem. Královy věty lyrizujícího výrazu a trpkého pohledu odhalují však značné dojmové bohatství pisatele: „… Úběl zimního hávu postříbřil celý Liptov i pohádkové tyčí se k nebes báni věnec hor, hořících v západu slunce. Pohádkový klid doliny ruší člověk, píše v hebký sníh vlačuhami svůj zápas o chléb…“ Když Král blahopřeje Janáčkovi k udělení čestného doktorátu, zase mu připomíná Slovensko a Demänovou. Janáčkovu popularitu využila i Komise pro zveřejnění Demänovských jeskyň: její předseda Dušan Jurkovič si pohovořil s redaktorem V. Holečkem, který požádal Janáčka o fejeton pro časopis Prúdy. Skladatel vyhověl, a tak ve fejetonu „Všudybyl“ opět možno obdivovat hudebníkovo literární, vyprávěčské umění. A my s Janáčkem jaksi věříme, že „tu všechno zvoní a pěje, laškuje a štěbetá, chodí a utíká, skrývá se a zjevuje - jako v pohádce.“
Pavol M. Kubiš
Foto: archiv a Miš, Ilustrace: autor