Jména českých osobností v názvech ulic v Liptovském Mikuláši

Bydlím v Liptovském Mikuláši v ulici Jilemnického, učila jsem na vojenském učilišti v ulici Komenského, kde je dnes umístěno Evanjelické gymnázium Juraja Tranovského, a mnohé odborné knihy jsem si zakoupila v prodejně nakladatelství Tranoscius, nacházející se na rohu ulic 1. máje a Tranovského. I toto stručné subjektivní tvrzení vede k zamyšlení, proč se jména českých osobností dostala do názvů ulic na Slovensku, zejména však v Liptovském Mikuláši.

Na piedestal určitě patří Jan Ámos Komenský (1592-1670). Vícekrát jsme v České besedě psali o této světově proslulé osobnosti. Díky věhlasu a zásluhám Komenského se jméno velkého Čecha dostalo do názvů slovenských institucí (například Univerzita Komenského v Bratislavě) a proniklo i do pojmenování městských lokalit v mnoha slovenských městech. Tedy důvod pojmenování - úcta k osobnosti. Totiž nebylo zaznamenáno, že by Komenský pobýval přímo v Liptovském Mikuláši. Je však známo, že například M. M. Hodža jako mikulášský farář připravoval založení Spolku Komenského pro vydávání levných náboženských knih (záměr se podařil až později, kdy vznikal Tranoscius). Ale je třeba poznamenat, že Komenský jako exulant měl kontakty se severními Uhrami. Přes moravsko-slovenské pomezí přicházel navštěvovat české náboženské exulanty do obce Lednica, do Púchova i Skalice; tam Komenský roku 1650 posvětil bratrskou modlitebnu. Vícekrát putoval přes Slovensko pěšky, a to zejména mezi působišti v Elblongu a Blatném Potoku. Nejčastěji se uvádí Prešov a Levoča (1654); a známá Brewerova tiskárna v Levoči, založená roku 1591, mimo jiné vytiskla Komenského „Orbis pictus“ (1658) a Tranovského kancionál „Cithara sanctorum“ (1636).
Jiří Třanovský (1592-1637) je další český exulant, který byl nucen žít za hranicemi rodné Moravy, podobně jako Komenský. Oba se narodili ve stejném roce, ale Třanovský zemřel v relativně mladém věku. Třanovský byl učitel a kněz, duchovní básník, autor nábožných písní, prvního zpěvníku a vydavatel knih. Svůj život dal do služeb tří národů; pro Poláky to byl Jerzy Trzanowski, pro Slováky Juraj Tranovský, na studiích v Německu používající latinskou podobu svého jména Georgius Tranoscius. Tento muž se narodil roku 1592 v Českém Těšíně. V letech 1611-1613 dokonce učil na někdejší mikulášské škole na Malostranském náměstí v Praze, poté byl rektorem školy v Holešově, v roce 1615 se oženil, pak vysvěcen za kněze v Olešnici a stal se farářem ve Valašském Meziříčí. V situaci zvýšeného ohrození po bitvě na Bílé hoře nejprve kázal v Bielsku ve Slezsku, poté se rozhodl pro Slovensko. Například v letech 1628-1631 působil jako kazatel na Oravském zámku, ale nakonec si zvolil Liptovský Mikuláš, kde žil od roku 1631 až do své smrti. V římskokatolickém kostele sv. Mikuláše v Liptovském Mikuláši, kde kázal (v 17. století kostel spravovali evangelíci), je pochován. Text na pomníku se sochou od Ladislava Polláka z roku 1948 (před evangelickým kostelem) mj. zdůrazňuje, že Třanovský byl: rodem Slezan, výchovou Čech a účinkováním Slovák. Z Čechů tedy Třanovský nejvýrazněji splynul se slovenským prostředím. V Liptovském Mikuláši skutečně zanechal výrazné stopy.
V závěru 19. století se v Mikuláši formoval spolek, napomáhající náboženskému a mravnímu životu lidu. Maďarizační tlaky zabránily tomu, aby vznikl „Tranovský, spolok pre vnútornú misiu“. Ale „Tranoscius, vydavateľsko-kníhkupecký účastinárský spolok“ vznikl v roce 1898. Svou činnost vyvíjel až do roku 1953, kdy se dostal pod státní správu. „Tranoscius, a.s.“ byl založen (v podstatě ale obnoven) na původním základě v roce 1991. Dnes je to vydavatelství s knihovnou i vlastní prodejnou knih. Důležité je, že Tranoscius je spojen s naší velkou osobností 17. století.
Ve škole nám objasnili, kdo byl národní umělec Petr Jilemnický (1901-1949). Pamětní deska a pamětní síň v Kyšperku, přejmenovaném na Letohrad, připomíná narození budoucího spisovatele a novináře. Sice se narodil v Čechách, ale maturoval na učitelském ústavě v Levicích už jako Peter Jilemnický. Dnes pohraniční obec Svrčinovec se v letech 1923-1925 stala jeho prvním učitelským působištěm. Ve školním roce 1925-1926 učil v Čadci, což připomíná pamětní deska s bustou od Fr. Štefunka. V roce 1929 nastupuje Jilemnický na místo výpomocného učitele na měšťanské škole v Trnavě a letech 1932-1936 působil jako učitel v obci Kostolec-Záskalie u Považské Bystrice. Od roku 1936 do roku 1939 učil v Juru u Bratislavy, odkud byl na začátku války jako Čech vypovězen do Čech. V roce 1939 začal v Juru stavět vilku, v níž bylo později instalováno jeho muzeum. V Juru Jilemnický napsal „Kompas v nás“, a tam začal psát „Kroniku“. Podkladový materiál sbíral po válce především v Černém Balogu. Po osvobození působil znovu na Slovensku; v letech 1945-1947 bydlel opět v Juru, pracoval na Povereníctvu školství, byl poslancem Národního shromáždění, následně se stal kulturním atašé v Moskvě, kde také zemřel. Po převezení do vlasti byl zpopelněn v Brně. Urna s popelem byla uložena na Slavíně v Bratislavě. A třebaže Jilemnický nepobýval v Liptovském Mikuláši, město jednu ze svých ulic označilo jeho jménem, aby si ho uctilo jako Čecha, který podstatnou část svého života věnoval povznesení vzdělanosti na Slovensku.
V minulosti se vícekrát měnil název města (Sanctus Nicolaus, Szent Miklós, Svätý Mikuláš, Liptovský Svätý Mikuláš), měnilo se i pojmenování ulic, zejména po roce 1989. Názvy poplatné době zmizely, byly samozřejmě přejmenovány: Fučíkova/Jura Janošku, Gottwaldova/M. R. Štefánika; ale ulice Nešporova, ŠvermovaZápotockého zůstaly.
Zpracování tématu o českých osobnostech v Liptově by si vyžádalo podrobnější analýzy historického vývoje města. Všeobecně je ale známo, že se vznikem tzv. první republiky přicházeli do města čeští středoškolští profesoři, kteří se podíleli na formování slovenského školství právě se zrodivšího Československa; jejich jména jsou například zaznamenána v ročenkách i pamětních publikacích mikulášského gymnázia. Nelze nevzpomenout na české vojáky, kteří se se Svobodovou armádou podíleli na osvobození Liptova na jaře 1945. Po druhé světové válce zase do Liptova přicházeli čeští inženýři a technici, kteří se stali spolutvůrci formujícího se průmyslu. Nelze opomenout ani armádní sféru, neboť například vojenské střední a vysoké školství, které původně mělo federální charakter, vychovalo stovky odborníků celé řady vojenských odborností; ještě žijící pamětníci vzpomínají, že mnozí z nich v Liptově studovali či působili, nakonec tu někteří zůstali a založili si rodiny. V padesátých letech nastoupil trend družebních akcí českých a slovenských měst, tím i osobních přátelství představitelů i obyvatel města. Neopomenutelnou složkou společenského života je i turistika; někteří čeští turisté znají Roháče lépe než obyvatelé Liptova, jiní ale přecenili své síly a jejich jména nalezneme i na pamětních deskách Symbolického hřbitova obětí Západních Tater v Žiarské dolině.
Jana Ottová