Literární soutěž

Střípky z prvního měsíce mého stálého pobytu na Slovensku

Václav Dvořák
P
rvní měsíc mého stálého působení a pobytu na Slovensku doslova muzikantsky odezněl na přelomu podzimu a zimy roku 1978. Předznamenal neočekávaně úspěšnou dvouletou pracovní a životní epizodu s následným mnohaletým aktivním muzikantským i společenským pohybem mezi Prahou a Prešovem. Toto staroslavné město se počátkem roku 2006 stalo i místem mého trvalého pobytu. Slovensko jsem ovšem důvěrně poznal již mnohem dříve pro své hudebně folklorní aktivity a odborné studium, mj. též díky někdejším pravidelným poznávacím prázdninovým túrám.
Naplno mi však slovenský „Dálný východ“ otevřel svou tolerantní náruč až po několika politicky motivovaných normalizačních perzekucích sedmdesátých let. Bylo třeba zajistit sobě základní existenci a svým dvěma v Čechách studujícím dětem budoucnost. A tak se stalo, že jsem se jistého kalného podzimního rána roku 1978 ocitl na starém prešovském nádraží s úmyslem vyhledat Ukrajinské národní divadlo (dále UND), které v inzerci projevilo zájem o dirigenta a sbormistra svého tehdy proslulého Poddukelského ukrajinského lidového souboru (PUĽS). Prvním na ulici osloveným prešovským „domorodcem“ byl překvapivě Čech, přesněji Moravan a navíc jadrný Brňák: „Jóó, tam sem taki jednóó bííl, to je takovíí jedno malíí díívadlo - ale vůbec nííc sem tému nerozuměéél“ – pravil onen muž-navigátor mně důvěrně známou moravskou zpěvavou intonací a dikcí a naznačil směr.
V divadle jsem byl narychlo ustanovenou komisí schválen, úředně přijat a promptně umístěn v divadelní ubytovně. K očekávanému harašení v intencích tehdy vskutku sekernické kádrové politiky překvapivě nedošlo. Za nejvážnější problém bylo považováno to, že jsem si z tých Čiech nepriviezol paplónvankúš… Současně s vysvětlením těchto pro mne dosud cizích výrazů mi bylo sděleno, že se počítá s mou účastí na řízení programu souboru ještě téhož dne večer. Naštěstí šlo o dosti vzdálenou „štaci“, takže se naskytla příležitost prostudovat si během cesty partitury mně svěřené části programu. Vydatně pomohl rozšafný a v Prešově dokonale domestikovaný český kolega, rutinovaný vysloužilec hudby českého protektorátního vládního vojska a nyní starší partner v dirigování. Celý kompletní soubor (asi patnáctičlenný orchestr, dvacetičlenný pěvecký sbor se sólisty, k tomu zhruba stejně početný kompars tanečníků) jsem však poprvé a navíc v plné krojované parádě spatřil tváří v tvář téhož večera až od dirigentského pultu. Těžký stres onoho dne naštěstí poněkud mírnil tichý dušičkový svit vesnických hřbitovů, který nevtíravě narušoval bezútěšnou temnotu zpáteční cesty…
Zanedlouho pak byl z Čech do UND doručen můj objemný kádrový spis. Podle očekávání jeho obsah znepokojil některé tzv. odpovědné funkcionáře. Spíše než o mou existenční pozici ovšemže šlo o osud právě hladce rozjetého plného provozu souboru. Ukázalo se však, že Ukrajinské národní divadlo se náhle „z českého nebe spadlého“ a přijatelně disponovaného kulturního misionáře zřejmě nehodlá jen tak vzdát. Za tím účelem byla zaranžována preventivní schůzka s šéfem kádrového oddělení divadla a mně doporučeno zřejmě obligátní vybavení. Tvořila jej železná lopatka, láhev tvrdého alkoholu a zápalky. S oním dobrým mužem jsme pak rukou společnou sestavili z existujících čtyř desítek oněch výlupků dobové kádrovácké stylistiky vcelku přijatelnou desítku jedinou. Zbývajících třicet „titulů“ jsme za podpory hořlavého obsahu láhve svorně na lopatce spálili.
Že ani v Prešově „čert nikdy nespí“, se však přece jen záhy ukázalo. Nechtěně jsem totiž naběhl na pěst stejně tak nechtěně nastraženou soudruhem ředitelem. Tento protřelý profesionál na celozávodním mítinku k oslavě šestitýdenního „Měsíce ČSSP“ pronesl projev založený na patetické adoraci Brežněvových záměrů ekonomického využití tzv. celin. Jako jediný diskutující jsem se dopustil tvrzení, že jednou zaoraná centimetrová vrstva staletého stepního humusu kdekoliv na světě druhým rokem nezarodí ani kopřivu. Tato poznámka se však střetla s návyky auditoria zřejmě uvyklého pravidelným konzumacím různých zrudovělých blábolů. Po spontánním projevu davového veselí mi totiž bylo důvěrně sděleno, že jakákoliv aktivní reakce na obligátní vybídnutí k diskusi je zde všoobecně považována za projev netaktnosti vůči fakticky bezbrannému řečníkovi. A tak mi nezbylo, než se v rozpacích pokorně připojit k následné všeobecné závazkové šarádě - jako že se „na margo“ věčné slávy VŘSR a hrdých činů všestranně vzorových sovětských lidí slavnostně zavazuji k „naplnění svých uměleckých představ v práci se souborem svěřeným stranou a vládou do mé péče“ atd.
Takto „narudověle“ formulovaným socialistickým závazkem jsem si paradoxně vykoledoval žádoucí „zelenou“: V průběhu několik týdnů jsem pak mohl prosadit změny v režimu práce a podstatně zvýšit výkonové normy každodenního studia sboru a orchestru. Výsledky se vzápětí projevily: můj vlastní velký koncert orchestru a sboru PUĽSu se sólisty a prakticky s novým repertoárem byl přes politické načasování na závěr onoho měsíce měsíců úspěšný. S. ředitel mi však ono narušení odezvy jeho památného řečnického výkonu nikdy zcela neprominul. Od té doby mě demonstrativně začal oslovovat evidentně druhořadým „pan - pane“. To se kupodivu obecně vžilo. Stalo se pak, že se v textu zápisu jisté pracovní porady octla tato absurdita: „Na krajskú konferenciu do Košíc ide súdruh riaditeľ so súdruhom Pandvoržakom…“
Dnes už jen s úsměvným nadhledem vzpomínám na tyto a mnohé další momenty svého tehdejšího i dalšího aktivního působení na východním Slovensku. Připouštím též, že na tyto „za živa pohřbené časy“ lze po letech pohlížet i smířlivěji. V podmínkách tehdejší těžce zpolitizované každodennosti se i zde konstituoval profesně specifický modus vivendi, jehož vnějším projevem byly i ony rétorické rituály a dobová potěmkiáda se sobě vlastními kulisami, za nimiž teprve bylo možno cílevědomě a efektivně umělecky pracovat a růst.
Přetrvaly vzpomínky, sklenuté mocnými silami lidsky bezprostředních, a proto opravdových zážitků ze situací, v nichž se navzdory všelikým životním strastem prosadila psychoterapeutická role oné příznačné werichovské „velké srandy“. Ostatně - jak nám vzkázal i milovaný Jaroslav Seifert v jedné ze svých posledních básní - na rozdíl od bolestné reality našeho stáří „ve vzpomínkách nohy nebolí“. O srdci však tato moudrá věta bohužel (nebo snad naštěstí?) již neplatí…