Legendární trumpetista oslavil 75. narozeniny v parádní formě Jaromír Hnilička (trumpetista, uprostřed), Milan Hnilička (vpravo hokejový brankář ČR a Bílých tygrů Liberec) a dramaturg a scenárista Vladimír Koudelka.

Hnilička byl naměkko

Jaromír Hnilička Na ten báječný večer dlouho nezapomenu. Odehrával se v útulné vinárničce U stréců, kterou vede legendární swingový zpěvák Orchestru Gustava Broma a nyní jedna z největších hvězd české dechovky (hlavně slavné kapely Ladislava Kubeše Veselka) Milan Černohouz. Tenhle koutek na pražských Vinohradech je pověstný právě prakticky každodenními hudebními produkcemi, při nichž vévodí právě pan majitel. Tentokrát však byl v popředí pozornosti přítel z Bromovy kapely Jaromír Hnilička se svými muzikantskými přáteli. Jednak si přijel přiťuknout na oslavu svých 75. narozenin a zahrát si s nimi (kromě majitele a oslavence tu hráli a pěli například Karel Vágner, Pavel Husička, Josef Bažík Pavelka) a také pokřtít cédéčko luzných melodií, které nahrál pro Multisonic Karla Vágnera a které tři ze čtenářů České besedy mohou vyhrát (ostatní si je mohou objednat na adrese Multisonic, V Korytech 3234, 100 00 Praha 10).

Jestli se k někomu dá přiřadit přívlastek legendární jazzman, konkrétně fenomenální trumpetista, je to v našich luzích a hájích určitě Jaromír Hnilička. Padesát let strávil v Orchestru Gustava Broma, hrál v řadě jiných větších i menších seskupeních - a také například ve Slovenské filharmonii, složil množství významných skladeb, spoustu jich zaranžoval, hodně jich nahrál. Začínal u harfy, pak přešel ke kytaře, trumpetu si osvojil později. Právě s ní ale dosáhl hudebních vrcholů (vedle kompoziční práce). A pověstný je i jeho smysl pro humor.
Jste znám svým srdečným vztahem ke Slovensku…
S K. Vágnerem Samozřejmě, vždyť jsem se tam narodil, i když jsem Čech jako poleno. My jsme byli česká rodina na Slovensku, táta byl velitelem kasáren v Petržalce. Jako malý kluk jsem vstřebával bratislavskou atmosféru; a teď, když jsem se tam ve volném čase procházel těmi stejnými uličkami, připadal jsem si, jako když mi bylo pět šest let, kdy mě tatínek s maminkou brali na bratislavská korza. V Bratislavě to dnes vypadá výborně, to město se neuvěřitelně zlepšilo. Má šmrnc Vídně, ale je veselejší. Vídeň je nostalgická, Bratislava spíše veselejší, jadrná, slovenská povaha je tam cítit z těch nejlepších stránek.
Kdysi jste hrával i ve Slovenské filharmonii. Jak vzpomínáte na ty časy?
obrázek 2 Rád. Mám z té doby jednu komickou příhodu. Já jsem byl známý tím, že jsem na koncertech měl nejsilnější tón ze všech. Jednou mi pan profesor, který mě učil, posadil do orchestru na místo druhé trubky s tím, že už jsem na to zralý. Tenkrát jsme s filharmonií hráli Šostakovičovu Slavnostní fanfáru a tam je na začátku forte fortissimo. Já jsem si tenkrát pyšně řekl: tak teď vám ukážu, co je to forte fortissimo. Dirigent zvedl ruku, já jsem foukal tak, až se trumpeta natahovala, a pan Štěpánek, třetí trumpetista, který seděl vedle mě, mi řekl: sakra, to musíš zabrat pořádně, člověče! Ve filharmonii se ale hraje krásně, jsou v ní noblesní lidi a člověk si nedovolí zahrát špatně.
Vaším prvním hudebním nástrojem byla harfa – dokážete ještě v zlaté struny zahrát?
Zahraji. Kdykoliv někde stojí harfa, už se k ní ženu a hraju - k velké nelibosti pořadatelů. Křičí, ať na ni nesahám, že je to ohromně drahý nástroj, a já na to, že jsem na harfu hrál osm roků. Vždycky si ale zahraji alespoň tu slavnou úvodní pasáž z Vyšehradu.
Jak se vám hraje v současné době?
Jaromír Hnilička Dnes je situace úplně jiná, než bývala. Kdysi jsme s Gustavem Bromem hráli třeba i třikrát denně v Německu a během toho zájezdu si člověk ušetřil na auto. To byly fantastické časy. V té době byla návštěva jazzového koncertu něco jako podvratná činnost, takže jsme měli neustále narváno. Dnešní doba se svojí rockovou vlnou, takové to zjednodušení typu „lidu blíž a už tam zůstat“, to je něco zcela jiného. Lidem se nechce přemýšlet, jsou líní. Složitá hudba vyžaduje jakési duševní vypětí. Když tam ale dnešní muzikanti dají dva akordy a vystoupí někdo, kdo se v garáži jakž takž naučí hrát, je to pro lidi perfektní. Je pro ně úleva, že nemusejí o té hudbě přemýšlet. Naše hudba se tak stává ezoterickou záležitostí, chodí na ni pouze specialisté a těch je málo. A ještě se na koncert chtějí dostat zadarmo.
Karel Ulík
Foto: archiv autora

Jaromír Hnilička Trumpetista a skladatel Jaromír Hnilička se narodil 11. 2. 1932 v Bratislavě. Hru na trubku vystudoval na bratislavské konzervatoři. V roce 1956 se stal členem Orchestru Gustava Broma, pro nějž vytvořil řadu skladeb a aranžmá, představujících významnou inovaci klasického jazzu. Nejznámější skladbou je Jazzová mše (1968), vytvořená na objednávku nahrávacího studia Bruno Schwera ve Villingenu (Německo). V roce 1965 byl Hnilička pozván k účasti na mezinárodní jazzové dílně Severoněmeckého rozhlasu v Hamburku, v rámci německých workshopů a pražských festivalů se setkal s Woody Hermanem, Milesem Davisem a trumpetistou Maynardem Fergussonem. Jazzovou harmonii studoval u Jaromíra Dlouhého a Lea Wrighta. Spolupracoval s Romanem Pokorným a Jurajem Kalaszem v Triu komorního jazzu, s Karlem Velebným připravil nahrávku úprav lidových písní s názvem Týnom tánom (1970). Jako nástrojový experimentátor se stal podněcovatelem díla Pavla Blatného Studie pro čtvrttónovou trubku (1964). Pedagogicky působil na jazzových kurzech ve Frýdlantu a Svitavách a brněnské konzervatoři.