Aleš Votava knižně

Po úspěšné a jediné komplexní výstavě o životě a tvorbě všestranného významného umělce Aleše Votavy (1962-2001) zůstává cenný dokument v podobě reprezentativní monografie.
M. Huba (vpravo) s Alešovou matkou Blankou Votavovou, která má velkou zásluhu na výstavě i knize. „Osudem výstav je, že jsou dočasné. V tomto případě smutek z končící výstavy zažene radost z jiného začátku. Díky knize bude výstava žít dál,“ konstatovala generální ředitelka Slovenské národní galerie (SNG) Katarína Bajcurová. Bylo to na derniéře výstavy v SNG, kde se uskutečnilo představení publikace s názvem Aleš Votava. Podle ředitele vydavatelství Slovart Juraje Hegera měla být hotova k vernisáži, ale různé problémy způsobily její zpoždění. „Čekání však stálo za to a kniha je po obsahové, grafické a jiných stránkách kvalitní. Chci poděkovat Alešovi, že díky němu jsme se tu setkali,“ zdůvodnil Heger a zároveň nepřímo ocenil Votavův zpěv, když si vzpomněl na dávný společný pobyt v Malé Fatře: „Od těch dob jsem už nikdy neslyšel tak zpívat árie.“
Mezi účastníky prezentace v SNG bylo několik stovek přátel a spolupracovníků, kteří se pochvalně vyjadřovali nejen o Votavových uměleckých nápadech, ale velmi příznivě ho hodnotili i po lidské stránce. Litovali, že v takovém mladém věku ukončil svou pozemskou pouť, no i přes to zanechal po sobě hodně uměleckého mistrovství, zejména ve slovenských a českých divadlech.
„Každé setkání při práci s ním bylo pro mne zvláštním pocitem jistoty. Elegantním klidem řešil zkratové situace. Měl vzácný nadhled a pro něho nic nebylo nemožné. S Alešem bylo všechno radostné a kvalitní. S ním i čas letěl. Paradoxní je, že on nám uletěl,“ vzpomínal v SNG herec a režisér Martin Huba. Mimochodem nedávno získal prestižní cenu Český lev jako nejlepší herec ve vedlejší roli za film Obsluhoval jsem anglického krále. Huba na Votavu vzpomíná i v knize, kde opisuje, jak geniálně zavěsil klavír na jevišti. „Aleš to citlivě vyřešil, zručností jemu vlastní zrealizoval a výjimečností talentu domyslel. O týden se nad jevištěm, i přes všechny technické nepravděpodobnosti, vznášel a spouštěl symbol zkušenosti z našeho dospívání - klavír v popruzích.“
Publikace na více než 400 stranách představuje Votavu jako člověka mnohých činností. Autorsky ji připravila Dagmar Poláčková se 17 spolupracovníky. Uvádí množství písemných a obrazových faktů. Poznáváme malého Aleše v rodinném prostředí, v loutkovém souboru Domu pionýrů (1973), vysokoškolském Frontovém divadle (1983), oblečený v lidovém kroji zpívá ve Vojenském uměleckém souboru (1987). Vidíme jeho dopis Ježíškovi (1968), diplom za vítězství v okresním kole chemické olympiády (1976), vlastní návrh oznámení o stužkové (1981), certifikát z absolvování soukromé stáže u Ariany Mnouchkine ve Francii (1987). Kromě množství scénografických a jiných návrhů rád kreslil oblíbené hudební skladatele, dokonce i svůj autoportrét á la Mucha (1980).
V textové části je výběr nejzajímavějšího z autorovy pozůstalosti: tři celé literární texty o kultuře, Synovy zvěsti - dopisy rodičům ze studijního pobytu v Paříži a jiná korespondence. „Nikdo není dokonalý. S výjimkou Aleše. Ten byl dokonalý téměř naprosto,“ píše Nina Vangeli. Čech žijící na Slovensku Egon Bondy se vyznává, jak Aleš v něm vzbudil respekt šířkou a hloubkou svého kulturního rozhledu a společně se stali velkými milovníky opery: „Dost brzo po našem seznámení jsme se domluvili, že se budeme každých 14 dní u něho scházet a opery si přehrávat na videu. Během pár let jsme prošli současnou operní scénu od Japonska po Kanadu. Už jsem se přechyloval k sedmdesátce, ale z těchto setkání jsem se skutečně radoval s plným dětským nadšením.“
Pavol Erdziak
Foto: autor