Co bychom měli vědět o historii česko-slovenských vztahů

2. ZAČÁTKY NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Přes neobyčejnou jazykovou blízkost češtiny a slovenštiny a přes to, že čeština po staletí plnila funkci kulturního a písemného jazyka vzdělaných Slováků, příslušníci obou národů se odedávna etnicky rozlišovali Společensky závažnější byla však v oněch dobách stavovská příslušnost, např. k privilegovaným či neprivilegovaným vrstvám, ke stavu duchovnímu nebo světskému, anebo náboženská příslušnost.
Teprve na sklonku 18. století, kdy se ve Francii dostává k moci revoluční občanstvo a zájem společnosti se obrací k tzv. třetímu stavu, vytváří se představa, že základním kritériem člověka je jeho národnost a že zájem národa stojí nade vším ostatním. Národ tvoří všichni občané příslušného státu, bez ohledu na jejich původ, rasu, náboženství nebo mateřskou řeč (tzv. občanský princip).
Nové myšlenkové proudy se nevyhnuly ani rakouské monarchii, zahrnující kromě jiného i země Koruny české a Uherské království. Od sklonku panování císařovny Marie Terezie, a především od vlády jejího syna Josefa II. je zřetelná snaha dvora o přetvoření mnohonárodnostní středoevropské veleříše v jediný a jednotný národ západoevropského typu. K tomu směřoval jak oficiální centralismus, tak zavádění jediné společné státní řeči (germanizace). Nové myšlenkové proudy obohaceny Herderovou teorií etnické a jazykové identity jako rozhodujícího znaku národy zasáhly však nejen rakouskou monarchii jako celek, ale i její dílčí, převážně neněmecké jednotky, přičemž oficiální centralismus a germanizace působily jako katalyzátor procesu národní seberealizace.
V zemích Koruny české sehrálo v začátcích obrození nezanedbatelnou roli uvědomování si existence někdejšího svobodného českého království a zemský ,,landpatriotismus" reprezentativní části českého národa, tedy zemské šlechty a inteligence. Pojem ,,bohemus" byl vymezen státní hranicí (územím Bohemia) a byl nadřazen pojmu ,,český". Vztahoval se na obyvatelstvo Čech, které se dělilo do dvou odnoží, české a německé, s mateřskou řečí českou a německou.
Rovněž v Uherském království radikální josefinské reformy vyprovokovaly nacionalismus šlechty. Ta ztotožnila tradiční uherské vlastenectví s maďarstvím a snažila se o unitární (jednonárodní) uherský stát pro Maďary. Ostatní (nemaďarská) etnika se měla v době co možná nejkratší pomaďarštit a integrovat. S maďarskou nobilitou se už dřív ztotožnila šlechta nemaďarských příslušníků Velkého Uherska (tedy i slovenská), v níž přežívalo uherské státní vědomí, tj. představa, že všechny privilegované vrstvy v Uhrách tvoří jedinou a nedělitelnou uherskou národnost. Nekompromisní maďarský nacionalismus však zase probudil národně obrodný pohyb v nemaďarských oblastech multinacionálního Uherska, jež se jím cítily bytostně ohroženy. Tak tomu bylo i v tzv. Horních Uhrách, tj. na Slovensku, kde navázal (podobně jako v Čechách a na Moravě) na starší barokní obranné tradice a na barokový slavismus.
Třebaže dvě stě let zastřešeni společným habsburským dvojhlavým orlem, třebaže shodně bytostně ohroženi expanzivní nacionální politikou silnějších složek, nástup svého nacionálního trendu prožívali Češi a Slováci dost odlišně.
Na slovenské straně scházelo vědomí vlastního silného historického státu a do rozpaků ji uváděl i Herderův požadavek svébytného jazyka co primárního znaku svébytného národa. Funkci psaného kulturního jazyka Slováků totiž od začátku plnila čeština s menším nebo větším počtem slovenských prvků.
V této fázi národního sebeuvědomění, kdy se národ pokládal za jazykovou, kulturní a etnickou jednotku, snadno a rychle proběhlo oddělení česko-německé a maďarsko-slovenské, založené na principu Slovan-Neslovan. Přeexponováním etnického kritéria národního sebeurčení vzal za své starší český anebo uherský (a dodnes západoevropský) ,,občanský" model národa jako souhrn všech obyvatel územně politického státního celku. Širší pojem ,,bohemus" byl nahrazen užším pojmem ,,český" = ,,tschechisch", podobně jako širší pojem ,,uherský" byl ztotožněn s užším pojmem ,,maďarský". Přiklonění k té či oné etnicitě spočívalo samozřejmě často v osobním rozhodnutí jednotlivců, a nadto, zejména v zaostalejších a v národnostně smíšených oblastech, zůstávalo dost obyvatelstva co do národnosti indiferentní.
Doposud se však slovensky (nářečími) pouze mluvilo, nikoliv psalo. V problematice česko-slovenské se proto záhy vynořila zásadní otázka: jde o jeden národ nebo o dva?
Teorii jediného československého národa podporovaly závažné argumenty: nesporná etnická, kulturní a především jazyková blízkost, umocněná společnou spisovnou normou. Křísitelé a znalci českého jazyka tudíž apriorně hovořili o jednom jazyku s mnoha místními podřečími (nářečími) a ve 30. letech 19. stol. se aktivně podíleli na přípravě slovenských petic panovníkovi. Jazyková otázka však byla na Slovensku propojena s otázkou konfesionální. V zemi byla převážná většina katolíků. Protestanti však svým kulturním přínosem a významem daleko přesahovali svou méněpočetnost.
Liturgickým i literárním jazykem slovenských protestantů byla čeština. Liturgickým jazykem slovenských katolíků byla latina, která jako literární a odborný jazyk v Uhersku přežívala hluboko do 19. století. K věřícím se katoličtí kněží obraceli formami blízkými místním dialektům.
Kláštery nebo jejich seskupení vytvářely na různých místech Slovenska určitá kulturní centra, charakteristická vlastním jazykovým zázemím. Z nich nejvýznamnější byla Trnava, ,,slovenský Řím", s univerzitou arcibiskupa P. Pázmáně (z r. 1635), s jezuitským gymnáziem a tiskárnou. Bohoslovec Anton Bernolák, rodem z Oravy, se proto pokusil zkodifikovat spisovnou slovenštinu na podkladě trnavského kulturního jazykového úzu, vycházejícího ze západoslovenských nářečí.
Bernolákova ,,jazyková odluka" vyvolala na české straně nevůli (Dobrovský). Doma ji protestanti odmítli. Slovensko, dvě staletí rozdělené konfesionálně, se nyní rozštěpilo ještě jazykově.
Oba tábory byly absolutně protichůdné. První proklamoval slovenskou jazykovou a národní svébytnost. Druhý vycházel z československé jazykové, a tedy i národní jednoty, přičemž se někdy zdůrazňovala širší (vše)slovanská vzájemnost (J. Kollár). Polemiky mezi oběma póly měly zatím akademický charakter. V duchu Herderova pojetí však jazyková otázka nabývala na závažnosti a byla ztotožněna s otázkou národa jako takového. Na druhé straně sílící maďarský tlak přímo nabádal k jednotě. Proto nescházely hlasy snažící se oba tábory sjednotit (Hamuliak).
Politický cíl nacionalismu je jediný: sebeurčením národa dospět k vytvoření národního státu. Forma státu může mít různou podobu, protože národní politický program vyplývá z historického vývoje. A teprve zde, při stanovení politického programu obrodného národního hnutí, byla zodpovězena otázka, zda Češi a Slováci jsou národ jeden nebo dva.
Česká strana požadovala restauraci českého historického státu, přičemž nikoho ani nenapadlo uvažovat o vynětí tohoto státu z rámce rakouské monarchie. Přední politik a ,,otec národa" F. Palacký se výslovně vyjádřil, že kdyby nebylo odvěkého soustátí rakouského, museli bychom se o jeho vytvoření sami postarat - k zajištění evropské mocenské rovnováhy a k odvrácení nebezpečí z východu (Turecko, Rusko).
Slovenský politický program si kladl za cíl územní autonomii v rámci Uherska. Poprvé (r.1794) se s ním setkáváme v programu radikálně orientované inteligence, tzv. uherských jakobínů, kteří měli silné zázemí především ve slovenském prostředí. Podle nich se Uhersko mělo revolucí vymanit z područí rakouské monarchie a stát se samostatným federativním státem, složeným ze čtyř národních provincií, z nichž jednou mělo být i Slovensko. Požadavek přebudování Uherska (v rámci habsburské monarchie) ve federativní stát několika národů se objevoval i v následném století, až nakonec Ľ. Štúr na něm postavil politický cíl slovenského národního hnutí.
Cíl národního obrození byl tedy jiný na české a jiný na slovenské straně. Oba národy se sice mohly ve snaze o realizaci svých cílů vzájemně podporovat, ale nemohly je ztotožnit. Cesta slovenských buditelů druhé generace, štúrovců, vedla k aktivizaci slovenského národa, což se mohlo stát jedině prostřednictvím celonárodního spisovného jazyka. Ľ. Štúr se proto rozhodl k nové kodifikaci spisovné slovenštiny (v letech 1843-1846). Tento počin, který po několikaletých kompromisech a Hattalových úpravách směrem k bernoláčtině přijali i katolíci, vyvolal prudký nesouhlas starší generace evangelíků, kteří v něm viděli roztržení česko-slovenské jednoty a oslabení obou kmenů.
Jan Kollár, podle něhož bylo i jazykové rozdělení Slovanů pouze dočasné, inicioval sborník Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky a jako poradce vídeňského dvora prosadil úřední zavedení tzv. staroslovenštiny tj. češtiny jím poněkud poslovenštělé. Kodifikaci slovenštiny ostře odsoudili též představitelé českého národního hnutí. Nepochopili, že prvořadým, ba životním zájmem Slováků jako příslušníků Velkého Uherska není chtít anebo nechtít být Čechy nebo Čechoslováky, ale zůstat Slováky anebo se nechat pomaďarštit.
Celonárodním přijetím spisovné slovenštiny byl vyřešen vnitřní spor o směřování a zakotvení slovenského obrozeneckého hnutí. Slovensko zamířilo k svébytnosti.
Štúrovo uzákonění spisovné slovenštiny však bylo zároveň prvním velkým nedorozuměním v novodobých česko-slovenských vztazích, kdy se zrodily určité záporné stereotypy přežívající dodnes. V zárodečné fázi je místy na vlastní kůži zažila velká obdivovatelka Slovenska B. Němcová.

PhDr. Marie Majtánová,CSc.: Co bychom měli vědět o historii česko-slovenských vztahů
(z publikace Almanach Českého spolku na Slovensku, Bratislava, 1999)

   « předcházející kapitola «            » následující kapitola »