prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc.

historik a etnograf,
profesor Ústavu českých dějin
Filozofické fakulty Karlovy Univerzity

Další příspěvky

Abecední přehled
účastníků diskuse

Jak přidat další příspěvek

Více informací o Češích v SR

Diskusní fórum 20 let menšinou

Hlavní problém, který tísnil Čechy na Slovensku a Slováky v ČR, byla otázka státního občanství

Prof. Jan Rychlík poskytl laskavě do diskusního fóra závěrečnou kapitolu své nové knihy „Rozdělení Československa 1989 – 1992“ pod názvem „Na místo závěru: po rozdělení Československa". Vybrali jsme z ní část, věnovanou problematice státního občanství, pojednávající podrobněji i o Češích na Slovensku.

Otázka dvojího státního občanství

Vznikem dvou samostatných států vznikly také dvě nové menšiny – slovenská v České republice a česká na Slovensku. Česká menšina na Slovensku byla málo početná: šlo asi o 60 000 osob. Slovenská menšina v České republice byla naproti tomu poměrně velká: při sčítání lidu v roce 1991 se v České republice přihlásilo k slovenské národnosti 314 877 osob.¹ Slováci v České republice i Češi na Slovensku ovšem tvořili (a tvoří) menšiny sui generis, které se zásadním způsobem liší od jiných menšin. Češi na Slovensku a Slováci v České republice tvořili diasporu, tj. žili rozptýleně. Jejich sociální struktura byla deformovaná, protože především v případě Slováků v České republice šlo ve zvýšené míře o příslušníky inteligence rekrutující se z někdejší federální byrokracie. Při blízkosti obou národů také u obou menšin probíhala silná přirozená asimilace, která např. za deset let snížila počet Slováků v České republice na 193 190 osob.²

Postavení i problémy obou menšin byly v zásadě shodné nebo obdobné, takže totéž, co se týkalo Slováků v českých zemích se zpravidla zrcadlově týkalo i Čechů na Slovensku. Problémy, které Slováky v České republice a Čechy na Slovensku zajímaly, byly také s ohledem na neexistenci jazykové bariéry zcela odlišné od problémů ostatních menšin. Slováci v České republice nemuseli především řešit otázku používání svého jazyka, protože i v samostatné České republice mohli používat slovenštinu v úředním styku, byť bezprostředně po rozdělení se používání slovenštiny nesetkávalo s nepochopením části úředníků i české veřejnosti.³ Neprojevovali rovněž zájem o vlastní školství, protože na nic podobného nebyli zvyklí ani z doby před 31. prosincem 1992. Hlavním problémem, který tísnil Čechy na Slovensku a Slováky v České republice byla otázka státního občanství.

Odstěhuje-li se někdo do zahraničí, musí počítat s tím, že tam bude přinejmenším po několik let žít jako cizinec se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Slováci v České republice a Češi na Slovensku se ale stali cizinci nikoliv z vlastního rozhodnutí, ale jako následek rozdělení československého státu. Nová situace postavila jednoho každého z nich před nutnost volby: optovat pro státní občanství republiky, na jejímž území žijí a tím zpřetrhat právní vazby k republice, odkud přišli, anebo si tyto vazby zachovat za cenu různých omezení vztahujících se na cizince?⁴

Osoby, stojící před problémem volby občanství, se ve skutečnosti nerozhodovaly svobodně, byť úřady obou republik tvrdily opak. Především pro osoby ve státní či veřejné službě od počátku ani neexistovala jiná možnost než přijmout občanství republiky svého pobytu. Šlo přitom o početnou skupinu osob z řad policistů, důstojníků, celníků, zaměstnanců někdejších federálních úřadů a ministerstev apod. Ale i u osob nepracujících ve státní sféře byla svoboda volby iluzorní, protože statut cizince přinášel spoustu komplikací. Většina lidí, kterých se to týkalo, se proto nakonec „dobrovolně“ rozhodla přijmout bez ohledu na svou národnost státní občanství té republiky, ve které žila. Ačkoliv totiž občané jedné republiky v zásadě neměli problém získat povolení k trvalému pobytu na území druhé republiky, alespoň ne v případech, kdy tam již před zánikem federace byli trvale přihlášeni k pobytu, a ačkoliv povolení k trvalému pobytu (tzv. zelená karta) v mnoha ohledech v každodenním životě zrovnoprávňovala cizince s občany příslušné republiky, šlo stále o cizince, který neměl žádná politická práva, včetně např. práva spolčovacího, které bylo rovněž vyhrazeno jen státním občanům.⁵ České úřady a instituce kromě toho někdy z neznalosti či pohodlnosti nebraly trvalý pobyt v úvahu. Tak např. některé školy žádaly, aby žáci a studenti měli české občanství a nerozlišovaly, zda jde o občany Slovenské republiky s trvalým pobytem v ČR nebo nikoliv.⁶ Na druhé straně se držitel zelené karty často v domovském státě dostával rovněž do druhořadého postavení, protože řada práv byla vázána nejen na státní občanství, ale i na trvalý pobyt občana uvnitř státu. Českým občanům v cizině (a tedy i na Slovensku) bylo např. znemožněno zúčastnit se v České republice druhé vlny kuponové privatizace, která byla zahájena na podzim 1993, na území cizího státu nemohli volit a především neměli nárok na výplatu sociálních dávek. Stejně to vypadalo i se slovenskými občany s trvalým pobytem v České republice. Příčinu tohoto stavu je třeba vidět v tom, že mnoho předpisů pocházelo ještě z doby socialismu. Socialistické státy ovšem měly tradičně tendenci pohlížet na cizince (včetně občanů spřátelených zemí) jako na nežádoucí a eventuálně i nebezpečný živel a na vlastní občany žijící trvale v zahraničí (opět včetně spřátelených zemí) jako na něco výjimečného a v podstatě nežádoucího.

Česká politická reprezentace se rezolutně stavěla proti možnosti dvojího občanství. Platný český zákon č. 40/1993 Sb. dvojí státní občanství sice vylučoval, ale stejně mu nedokázal zabránit. Především osoby, které měly před 31. prosince 1992 dvojí občanství (československé a ještě jiné) si toto druhé občanství udrželi i po vzniku České republiky. To se ovšem občanů Slovenské republiky netýkalo. Avšak řada Slováků žijících v České republice si již na podzim 1992 uvědomila, že jim hrozí postavení cizinců a požádala o české republikové občanství ještě před zánikem federace. Takový postup byl podle tehdy platného zákona ČNR č. 39/1969 Sb. možný, ovšem za federace zbytečný, protože jak již bylo řečeno, republikové občanství nemělo praktický význam. Osoby, které požádaly o české občanství ještě podle zákona č. 39/1969 Sb. se nemusely vyvazovat ze slovenského občanství: původní federální zákon č. 165/1968 Sb. a na něj navazující zákon SNR č. 206/1968 Sb. sice předpokládaly, že nabytím občanství jedné republiky republikové občanství druhé republiky zaniká, ale tyto zákony na Slovensku platily jen do 15. února 1993, kdy nabyl platnost nový slovenský zákon o slovenském státním občanství č. 40/1993 Z. z., který automatický zánik občanství nepředpokládal. Do konce roku 1992 bylo českému ministerstvu vnitra doručeno asi 75 000 žádostí o udělení státního občanství České republiky ve smyslu zákona ČNR č. 39/1969 Sb. Ti žadatelé, jejichž žádost nebyla kladně vyřízena do 15. února 1993, což byla naprostá většina⁷, se tak v průběhu roku 1993 stali bipolity (držiteli dvojího občanství).⁸ Další skupinou bipolitů se měly stát děti narozené po 1. lednu 1993, jejichž rodiče měli rozdílná republiková občanství: na tyto se děti totiž již nevztahovalo pravidlo platné za federace, podle kterého se stávaly občany té republiky, na jejímž území se narodily, ale měly podle českého zákona (č. 40/1993 Sb.) občanství české a současně podle slovenského zákona (č. 40/1993 Z.z.) slovenské. Zamezení dvojího občanství mezi Českou a Slovenskou republikou by bylo možné dosáhnout jen vzájemnou smlouvou, ale na něčem takovém slovenská strana neměla zájem.

Striktní trvání na principu jediného občanství českou stranou spolu s požadavkem vyvazovat se z občanství slovenského a dokládat naprostou beztrestnost alespoň za posledních pět let, jakož i poměrně vysoké poplatky, které se původně vybíraly za různé doklady spojené s vyvázáním se ze slovenského občanství⁹ brzy vyvolaly protesty z různých stran. Už samotný požadavek beztrestnosti, který byly pro dobu pěti let před podáním žádosti naprosto kategorický, byl velmi problematický, protože se vztahoval i na nedbalostní kriminalitu (např. dopravní nehodu) a dokonce i na pouhé podmínečné odsouzení.¹⁰ Bylo by také omylem se domnívat, že všichni etničtí Češi žijící v České republice byli českými občany. Slovenskými občany byli totiž už od 1. ledna 1969 bez vlastního přičinění automaticky všichni českoslovenští občané, kteří se na Slovensku narodili do 31. prosince 1953 a také řada občanů, kteří se sice narodili až po tomto datu, ale na Slovensku se narodili oba rodiče (samozřejmě, totéž platilo i opačně u lidí žijících na Slovensku a narozených v České republice).¹¹ Vznikaly tím paradoxní situace: slovenskými občany byly např. ex lege na Slovensku narozené děti českých úředníků a učitelů působících tam za první republiky, ačkoliv většina z nich byla v roce 1939 ze Slovenska vyhnána. Tyto lidé, nyní již v pokročilém věku, měli nyní chodit po českých i slovenských úřadech a platit za vyvázání se ze slovenského občanství a za udělení občanství České republiky. Sourozenci, jejichž rodiče měli různé republikové občanství, měli často nyní různé občanství jen proto, protože se narodili v různých republikách.¹²

Existovalo poměrně mnoho lidí, kteří když zjistili, že jsou slovenskými občany, rozhodli se o občanství České republiky nežádat, často v domnění, často v domnění, že se tak vyhnou byrokratické kalvárii spojené s vyvazováním se ze slovenského občanství a opatřováním různých dalších dokumentů. V tom se ovšem mýlili: pokud chtěli zůstat jako slovenští občané v České republice, potřebovali k tomu povolení od české cizinecké policie a k jeho vystavení byl opět nutný slovenský cestovní pas. K jeho získání ovšem musel žadatel nejprve předložit osvědčení o slovenském státním občanství a to bylo možné získat jen na základě rodného listu a rodných listů rodičů. Všechny tyto doklady se vydávaly buď na Slovensku, anebo je bylo možné sice získat prostřednictvím slovenského konzulátu, avšak za poměrně vysoké poplatky (za osvědčení o slovenském státním občanství se platilo 305 Kč, za vystavení pasu 763 Kč). Výraz „slovenský cestovní pas“ působil poněkud kuriózně, protože ve skutečnosti v roce 1993 byly vydávány ještě staré československé cestovní pasy, které teprve od 1. dubna 1994 byly opatřovány razítkem o slovenském občanství. Z dochovaného spisového materiálu slovenského konzulátu v Praze je zřejmé, že především lidé s nižším vzděláním se v celé problematice vůbec neorientovali a nechápali, co od nich různé úřady chtějí. Často postupovali naprosto iracionálně, když např. podávali na slovenské velvyslanectví žádosti o udělení českého občanství.¹³ I když nemáme k dispozici materiál českého konzulátu v Bratislavě (resp. českého generálního konzulátu v Košicích), dá se předpokládat, že získání osvědčení o českém občanství a českého cestovního pasu bylo pro české občany na Slovensku stejně obtížné.

Aby se odstranily alespoň nejkřiklavější absurdity, byl koncem května 1993 podán v českém parlamentě návrh novely zákona o státním občanství mající alespoň usnadnit získání českého občanství starým osobám a dětem někdejších českých úředníků na Slovensku.¹⁴ Češi žijící na Slovensku opakovaně o možnost dvojího občanství žádali, protože na Slovensku byli jako cizinci vyloučeni z možnosti privatizace státního majetku i právu pracovat ve státní službě, ale v České republice se privatizace také nemohli zúčastnit, protože žili trvale v cizině.¹⁵ Také ustavující sjezd Českého spolku na Slovensku, který se uskutečnil v Bratislavě 22. září 1993, zmocnil vedení spolku k podání petice požadující od českého parlamentu možnost souběžného českého a slovenského občanství, ale tato petice byla českou stranou zcela ignorována a do připravované novely zákona o státním občanství se nedostala.¹⁶ Návrh novely schválil český parlament (Poslanecká sněmovna) 12. října 1993.¹⁷ Nově formulovaný § 18a osvobozoval od povinnosti vyvazovat se ze slovenského občanství osoby, které v roce 1993 dovršily 60 let věku a osoby narozené na území Slovenské republiky do 31. prosince 1939, pokud se alespoň jeden z jejich rodičů narodil na území České republiky. Novela také umožňovala získání českého státního občanství adopcí, pokud byl osvojitel českým občanem.¹⁸ Lhůta k podání žádosti o opci pro občanství české republiky byla vládním nařízením z 15. prosince 1993 o půl roku prodloužena (do 30. 6. 1994).¹⁹

Novela zákona o stáním občanství opět zvýšila počet bipolitů s českým i slovenským občanství. Problém dvojího státního občanství nevyřešila a ten se vracel i v následujících letech. Velký ohlas měla akce někdejšího disidenta a novináře Petra Uhla. Uhl využil toho, že slovenský zákon umožňoval všem někdejším československým občanům, kteří se nestali slovenskými občany, získat slovenské občanství ve lhůtě do konce roku 1993 volbou (prohlášením před příslušným slovenským úřadem nebo konzulárním úředníkem). Zvolil si proto úmyslně slovenské občanství, načež byl automaticky na základě § 18 zákona o státním občanství České republiky českého státního občanství zbaven.²⁰ Uhl tento postup napadl u Ústavního soudu a po mnohých peripetiích svůj spor vyhrál, takže si mohl ponechat obojí občanství.²¹

Zásadní průlom ovšem nastal teprve po nástupu sociálně-demokratické vlády Miloše Zemana, která proti dvojímu občanství, ovšem pouze ve vztahu ke Slovensku, neměla námitky. Návrh novely zákona o státním občanství, který schválila Poslanecká sněmovna 9. července 1999 a Senát 27. července 1999 jednak uděloval na požádání české státní občanství všem někdejším československým občanům majícím československé občanství k 31. 12. 1992, žijícím od rozdělení státu na území České republiky, jednak stanovoval, že nabytím občanství Slovenské republiky občan České republiky slovenské občanství neztrácí, pokud ovšem byl k 31. 12. 1992 československým občanem.²²

I na Slovensku byl zákon o státním občanství několikrát doplněn,²³ avšak možnost dvojího (českého a slovenského) občanství byla až do roku 2010 zachována. Slovenské úřady dokonce vyšly vstříc těm bývalým československým občanům, kteří se v letech 1993-1994 z nutnosti vyvázali ze slovenského občanství, aby si mohli zvolit občanství České republiky: těmto bývalým slovenským a nyní českým občanům bylo na žádost občanství Slovenské republiky znovu uděleno.²⁴ V roce 2010 se situace změnila v souvislosti s tím, že maďarský parlament přijal nový zákon o státním občanství, který umožňoval udělit na požádání maďarské občanství i příslušníkům maďarských menšin v zahraničí. Slovenská koaliční vláda, vedená Róbertem Ficem (Smer - sociálna demokracia) na to reagovala urychleným předložením návrhu novely zákona o státním občanství, podle něhož občan Slovenské republiky, který z vlastní vůle nabude občanství cizího státu, slovenské občanství ztrácí. Výjimkou bylo získání jiného občanství narozením nebo z titulu uzavření manželství s cizincem. Národní rada Slovenské republiky návrh schválila 26. května 2010²⁵ a zákon nabyl účinnost 17. července 2010, symbolicky v den výročí přijetí deklarace svrchovanosti v roce 1992.²⁶ Zákon neměl retroaktivní účinek, a netýkal se tedy těch slovenských občanů, kteří získali občanství jiného státu ještě před jeho platností. I když zákon byl motivován obavami z možnosti, že slovenští Maďaři budou masově přijímat občanství Maďarské republiky, postihoval samozřejmě i slovenské občany, kteří by přijali i jakékoliv jiné občanství, tedy i české. Možnost získání českého občanství se tím pro slovenské občany v zásadě uzavřela. Čeští občané žijící trvale na Slovensku naproti tomu mohli i nadále získat slovenské občanství, aniž by o české přišli, neboť ani schválená novela zákona nevyžadovala, aby se žadatel o slovenské občanství nejprve z dosavadního občanství vyvázal. Zájem o dvojí občanství (české a slovenské) ovšem v té době již opadl, neboť obě republiky byly nyní členy Evropské unie a měli tudíž jako její občané na území všech členských států stejná práva a povinnosti jako místní občané s výjimkou práv politických.

Poznámky: ¹ Rychlíková, M.: Slováci v Praze. Etnologický ústav AV ČR, Praha 2011, s. 43. Údaj je převzat z publikace: Vranovský, P. – Lipták, P. – Prokop, R. – Šrajerová, O.: Quo vadis, slovenská menšina? Obec Slovákov v ČR, Praha 1999, s. 22.
² Rychlíková, M.: Slováci v Praze, s. 42.
³ V informaci velvyslance Ivana Mjartana pro 1. teritoriální odbor MZV SR o plnění smlouvy o dobrém sousedství a spolupráci z 2. 7. 1993 se o tom říká toto: „Slobodné používanie slovenského jazyka na verejnosti a pred štátnými orgánmi, garantované touto zmluvou, sa často stáva terčom arogantních poznámok a averzie časti českej verejnosti a štátnych úradníkov“. DA MZV SR, ZÚ Praha (1993), k. 1, č. 168/93 – 1 TEO.
⁴ Řada lidí se o tom, že jsou občany druhé republiky, dozvídala teprve postupně během roku 1993. Tuto novou skutečnost se většinou lidé dozvídali až tehdy, kdy žádali o vystavení nějakého dokladu určeného výhradně pro domácí občany (např. o vystavení cestovního pasu). Příslušný úředník tehdy zpravidla po předložení občanského průkazu na základě tam uvedeného místa narození pojal podezření, že žadatel by mohl být občanem druhé republiky a žádal předložení rodného listu, resp. rodného listu obou rodičů. Během roku 1993 a nejpozději v roce 1994 si všichni českoslovenští občané kromě toho museli na policii či na matričním úřadě, resp. na konzulátu (pokud šlo o občany druhé republiky), nechat vyznačit své republikové občanství do svých československých občanských průkazů a cestovních pasů. Za tím účelem museli předložit rodný list, resp. rodné listy a oddací list rodičů. Viz Lidové noviny, 2. 4. 1993, s. 3.
⁵ Tento problém se projevil při zakládání slovenských spolků v České republice a také při založení České besedy na Slovensku. Spolčovací zákon č. 83/1990 Sb. totiž dával právo na sdružování jen československým občanům, což v nových podmínkách znamenalo, že v ČR mohli být členy jen ti Slováci, kteří měli české občanství a na Slovensku jen ti Češi, kteří měli občanství slovenské. Většina potenciálních členů ovšem příslušné občanství neměla. Třeba říci ale, že spolky se obecně vyznačovaly velmi slabou členskou základnou. O slovenských spolcích v České republice viz Rychlíková, M.: Slováci v Praze, s. 52-65.
⁶ Lidové noviny, 1. 4. 1993, s. 2.
⁷ Kolik osob získalo do 15. 2. 1993 státní občanství ČR na základě zákona ČNR č. 39/1969 Sb. a ztratilo tak občanství SR není jasné. Konzulární oddělení Velvyslanectví SR v Praze, které případy nabytí občanství ČR pečlivě sledovalo, neregistrovalo žádný podobný případ, což samozřejmě neznamená, že nemohl nastat. Srv. DA MZV SR, ZÚ Praha (1993-1994), k. 5.
⁸ Toto číslo je uvedeno v rozhodnutí Ústavního soudu ČR) ve věci udělování občanství ČR publikovaného pod č. 207/1994 Sb. (Sbírka zákonů ČR, částka 64/1994, s. 2059). Na témže místě se uvádí, že volbou podle zák. 40/1993 Sb. a zákona 272/1993 Sb. získalo do 30. 6. 1994 občanství České republiky asi 240 000 někdejších občanů SR a udělením (tj. procedurou platnou pro ostatní cizince) asi 14 000 občanů SR, celkem tedy asi 319 000 osob. Zamítnuto bylo asi 100 žádostí. Časopis Džavot (1993, č. 2, s. 3) uvedl, že do konce roku 1992 bylo podáno podle zákona ČNR č. 39/1969 Sb. 46 000 žádostí. Přidržuji se údajů uvedených v nálezu Ústavního soudu ČR.
⁹ Informace o tom, jak postupovat při žádostech o vyvázání se ze slovenského občanství a získání občanství českého poskytoval v prvních měsících roku 1993, kdy ještě v Praze neexistoval slovenský konzulát (zahájil činnost 28. 5. 1993), časopis Džavot, který vydávala nově založená Obec Slovákov v ČR (OS). Časopis také dával rady jak postupovat při platbách sociálního a zdravotního pojištění, které v některých případech museli čeští Slováci platit v obou republikách apod. Místo časopisu Džavot, jehož název nebudil důvěru („džavot“ znamená slovensky dětské žvatlání), začala OS později vydávat Korene. Viz: Vokušová, N.: Od Džavotu ku Koreňom. Korene, 1994, č. 1, s. 1.
¹⁰ Materiály konzulárního oddělení slovenského velvyslanectví v Praze obsahují některé skutečně kuriózní případy týkající se osob, které sice celý život strávily v České republice, avšak náhle zjistily, že jsou slovenskými občany, přičemž české občanství jim bylo z důvodu odsouzení v posledních pěti letech např. pro opilství anebo pro zaviněnou dopravní nehodu odmítnuto. DA MZV SR, ZÚ Praha (1993-1994), k. 5.
¹¹ Tato situace vyplývala z ustanovení zákona č. 165/1968 Sb., kterým byla při vzniku československé federace zřízena také občanství obou republik. Podle § 3 každý československý občan získal k 1. lednu 1969 občanství té republiky, na jejímž území se narodil, přičemž ale podle § 5 nezletilí českoslovenští občané mladší 15 let (tj. narození od 1. 1. 1954 do 31. 12. 1968) sledovali v republikovém občanství své rodiče. Pokud se tedy oba rodiče takovýchto dětí narodili na Slovensku, mělo dítě slovenské občanství i v případě, že se narodilo na území českých zemí, ale pokud se tam narodil jen jeden z rodičů, pak mělo občanství české. U dětí narozených po vzniku federace (po 1. 1. 1969) platilo, že mají republikové občanství po rodičích, pokud měli občanství téže republiky a pokud měli občanství různých republik, mělo dítě občanství té republiky, na jejímž území se narodilo (§ 6). Změna republikového občanství byla sice možná, ale za trvání federace velmi vzácná, protože jak již řečeno, republikové občanství nemělo praktický význam a lidé o něm často ani nevěděli. Jak už bylo řečeno, obě republiky si při vzniku federace stanovily vlastní předpisy pro udělování republikového občanství – viz zák. SNR č. 206/1968 Sb. a zák. ČNR č. 39/1969 Sb. a také výklad v minulé kapitole.
¹² § 5 a § 6 zák. č. 165/1968 Sb. – srv. předcházející poznámku.
¹³ DA MZV SR, ZÚ Praha (1993-1994), KO (konzulárny odbor), k. 4, 5.
¹⁴ Lidové noviny, 1. 6. 1993, s. 3, též Lidové noviny, 10. 6. 1993, s. 3.
¹⁵ Lidové noviny, 8. 6. 1993, s. 3.
¹⁶ Rychlíková, M.: Slováci v Praze, s. 33. Text petice viz Džavot, 1993, č. 7, s. 8. Spolek se obrátil také přímo na premiéra Klause – viz Lidové noviny, 10. 12. 1993, s. 12.
¹⁷ Zák. č. 272/1993 Sb.
¹⁸ Tato část zákona řešila choulostivou otázku dětí, které jejich matky – prostitutky ze Slovenska – odložily v českých dětských domovech. Po rozdělení ČSFR se totiž tyto děti staly cizinci a bez souhlasu jejich matek, které ovšem byly dávno bůhví kde, nemohly české soudy vyslovit souhlas s jejich adopcí.
¹⁹ Nařízení vlády ČR č. 337/1993 Sb.
²⁰ DA MZV SR, ZÚ Praha (1993-1994), k. 4, č. 257/93 – Petr Uhl.
²¹ Rychlíková, M.: Slováci v Praze, s. 34.
²² Tamtéž, srv. zák. č. 194/1999 Sb.
²³ Zák. č. 70/1997 Z. z., zák. č. 515/2003 Z. z., zák. č. 36/2005 Z. z., zák. č. 265/2005 Z. z.
²⁴ DA MZV SR, KO ZÚ SR Praha, UŠO (udelenie štátného občianstva), rok 2002, s. 2, rok 2003, k. 10. Občanství bylo udělováno na základě § 7 odst. 3, písmeno b zákona o slovenském státním občanství (č. 40/1993 Z. z.).
²⁵ Archív NR SR, 4. volebné obdobie, stenografický záznam 52. schôdze NR SR 26. 5. 2010, http://www.nrsr.sk/dl/Browser/Default?legId=13&termNr=4
²⁶ Zák. č. 250/2010 Z. z.

    © jv 2012