Rozpačité vzpomínky

titulní strana knihy Problematice české menšiny na Slovensku je v literatuře věnováno minimum pozornosti, a pokud se snad v nějakém sborníku objeví odborný příspěvek, většině veřejnosti včetně krajanské zůstává většinou neznámý. O to s větším zájmem je sledována každá knižní novinka, jež se této komunity dotýká. Podobně byla očekávána i publikace z pera Pavla Khuna s mnohoslibně rozsáhlým názvem „Československo a Masarykov duchovný odkaz. Česi na Slovensku v dobe jeho zániku“, jež nedávno vyšla v málo známém bratislavském nakladatelství CCW s finanční podporou Ministerstva kultury SR.
Jak už název naznačuje, kniha vznikla volným spojením dvou samostatných témat. V první části PhDr. Pavel Khun, PhD. (* 1953 Vimperk) vytvořil komentovaným výběrem citací z díla T. G. Masaryka jakousi osobní apoteózu osobnosti TGM coby stvořitele společného státu Čechů a Slováků. V části druhé pak přibližuje atmosféru v české komunitě na Slovensku krátce po rozdělení federace. Zachytává zejména jejich zoufalé hledání východiska ze svého nenadálého postavení „cizince ve vlastním domě“, a to formou novinových článků, protestních dopisů a petic. Základem této části knihy jsou autorovy osobní vzpomínky, podložené převážně osobní korespondencí a vlastními příspěvky z „tých časov“.
Hovořit v případě podobných „memoárů“ o vědecké historické publikaci bývá často nadnesené, a tato kniha to jen potvrzuje. Autor sám ani netají svůj subjektivní a emocemi podložený pohled při komentování událostí, například už jen tím, že téměř každou zmínku o Češích a Moravanech na Slovensku obohacuje zájmeny „my, nás, naše“. Autor neskrývá, že vyjadřuje názory především té části krajanů, kteří se narodili na dnešním území ČR a na Slovensku našli nový domov či už z pracovních, rodinných nebo jiných důvodů. Jen okrajově v knize najdeme zmínku o často mnohem komplikovanějším postavení těch, kteří se k českému (moravskému) původu svých předků hrdě hlásí, přestože sami se narodili ať už na území dnešního Slovenska nebo na Podkarpatské Rusi, ale i ve Vídni, na Volyni či jinde po světě v rodinách, jež i po několik generací udržují český jazyk, kulturu, zvyky a tradice bez ohledu na vnější politické a společenské asimilační tlaky, a už jen proto by si tedy zasloužili mnohem větší úctu a pozornost – i ze strany historiků.
Zasvěcenému rovněž musí vadit, že v knize nenajde podrobnější informaci o Českém spolku na Slovensku (nejen nejstarší, ale i po svém rozčlenění na deset samostatných regionálních subjektů v roce 2005 stále nejpočetnější české krajanské sdružení v SR), v jehož jméně autor – jako jeden z členů užšího vedení krátce po vzniku ČSnS – své tehdejší aktivity ve prospěch krajanské komunity vyvíjel. Autor se tak sám nekriticky staví do pozice rozhodujícího reprezentanta české komunity v SR při řešení těchto otázek. Zájemci o objektivnější pohled na tyto události a aktivity české krajanské komunity tak lze jen doporučit knihu Almanach Českého spolku na Slovensku (Bratislava 1999, část z ní je citována i na této internetové stránce), která se s tímto pro krajany těžkým obdobím vyrovnala mnohem dříve, objektivněji a s nadhledem.
Nejhorší hodnocení si však publikace zaslouží po stránce (absence) jazykové úpravy, jež neslouží ke cti nejen vydavatelství, ale ani autorovi, jenž opakovaně připomíná svou dlouholetou pedagogickou činnost. Pakliže si tato publikace činí ambice na přínos k vědeckému bádání, bude to asi hlavně po stránce jazykovědné jako typický příklad vyjadřování „nás Čechov a Moravanov na Slovensku“, kteří spisovnou češtinu už zapomněli, ale slovensky se ještě nenaučili.
Mgr. Jiří Výborný, český novinář, žijící na Slovensku