Eckartsau – zámek, v němž se psaly i naše dějiny

Nedaleko Bratislavy leží dolnorakouský zámek Eckartsau, který stojí za návštěvu už jen proto, že je s českými dějinami opakovaně propojen více, než by se na první pohled mohlo zdát (na starých českých mapách c. a k. mocnářství se někdy uvádí pod názvem Krcov).

Trasu něco přes dvacet kilometrů po Dunajské cyklostezce zvládne i sváteční cyklista. My se vydáváme ze slovenského hlavního města autem přes hraniční přechod Berg směrem na Vídeň a za Hainburgem odbočujeme vpravo přes Dunaj na Moravské pole (Marchfeld), hned za mostem však opuštíme hlavní silnici podle silničního ukazatele doleva. V pořadí třetí obci Eckartsau projedeme směrem dál na Vídeň až na samotný konec, kde nás odbočka doleva (Schloss) nasměruje na parkoviště před zámkem (pozor při sjezdu z kvalitní obecní asfaltové silnice na štěrkové parkoviště, kde mohou překvapit nečekané výmoly).

Česká stopa poprvé

K zámecké bráně vede mohutné stromořadí, jež pokračuje dál až k budově zámku. A jak zjistíme později, stejná alej pokračuje dál na východ i na opačné straně zámku, který jakoby postavili doprostřed historické cesty. Podle prospektů první zmínka o této lokalitě pochází z konce 12. století, kdy se tady na jednom z dunajských ramen pravděpodobně nacházel kamenný vodní mlýn, podle jiných pramenů čtyřboká tvrz, která často měnila majitele, mezi nimiž nechyběly kláštery v okolí i loupeživí rytíři.

Na luxusní šlechtické sídlo dal v 18. století přebudovat diplomat a politik František Ferdinand hrabě Kinský (1678 – 1741), který byl v roce 1699 byl jmenován císařským komorníkem, později českým dvorským kancléřem a nejvyšším kancléřem Českého království a vyslancem císaře Karla VI. u papežského stolce v Římě. Mimochodem právě pro něj dal na svém panství v Chlumci nad Cidlinou postavit zámek Karlova Koruna, kde dvakrát hostil císaře i prince Eugena Savojského.

Aby mohl v blízkosti vídeňského císařského dvora užívat radovánek a hostit své partnery, v roce 1720 koupil panství Eckartsau a pověřil stavitele Josefa Emanuela Fischera z Erlachu přestavět středověkou tvrz na lovecký zámek. Když se později podruhé oženil s dcerou generála hraběte Pálffyho, získal navíc nedaleké polnosti Matzen a Angern (na Moravském poli oproti slovenské obci Záhorská Ves), jak připomínají erby Kinských a Pálffy nad průčelím vstupní brány.

Po jeho smrti zámek padl do oka panovnici Marii Terezii (vládla v letech 1740-1780), která ho v roce 1760 koupila od rodiny Kinských jako dar svému manželovi Františku Štěpánu Lotrinskému (sama údajně nikdy na zámku nebyla). Její potomkové však o toto krásné lovecké sídlo ztratili zájem, zámek začal chátrat a dokonce dvě jeho strany byly zbourány.

Osudový František Ferdinand ještě jednou

Naštěstí se na císařském dvoře objevila další osobnost s loveckou vášní, která se postarala doslova o znovuzrození zámku, dostavění zbouraných částí, úpravu rozsáhlého parku a celkovou rekonstrukci na luxusní sídlo hodné následníka trůnu. Ano, byl jím v Čechách populární další František Ferdinand, tentokrát arcivévoda d’Este. Koncem 19. století nechal zámku a jeho okolí vdechnout nový život nejen pro radost sobě a své myslivecké zálibě, ale také své manželky Žofie Chotkové, kterou nejvyšší šlechtické kruhy ve Vídni údajně nepřijaly dvakrát přátelsky, neboť coby hraběnka nebyla podle tamních mravů hodna pohybovat se na císařském dvoře, navíc ještě jako manželka následníka trůnu s vyhlídkou na císařskou korunu. I kvůli tomu se prý manželé příliš nezúčastňovali dění na císařském dvoře a raději si vychutnávali klid v lůně přírody podunajských hvozdů. Tragickým osudem bylo, že její první veřejné vystoupení po boku manžela coby následníka trůnu bylo povoleno během vojenských manévrů v Sarajevu koncem června 1914.

Dodnes se na zámku zachovala řada stop, spojující jeho majitele s českými zeměmi. Hned na úvod nás průvodkyně upozorňuje, že většina původních lustrů (až na jeden benátský) je vyrobena z českého křišťálu. Jako další zajímavost ukazuje v hlavním sále portrét majitelova otce arcivévody Karla Ludvíka, který se coby mladší bratr Františka Josefa zřekl svého následnictví habsburského trůnu ve prospěch svého syna Františka Ferdinanda d'Este. Autor obrazu ho totiž namaloval s českou královskou korunou, přestože se nakonec nikdy panovníkem nestal.

České stopy nese i množství loveckých trofejí, jimiž jsou vyzdobeny chodby a některé místnosti, a na nichž bývá uvedeno místo lovu (podle slov průvodkyně František Ferdinand za svůj život zatřelil na čtvrt miliónu kusů zvěře, přestože údajně nesnášel pohled na krev). Nejednou se na trofejích vyskytuje nápis „Konopisst", tedy Konopiště. Mezi trofejemi v jedné úzké chodbě nás ještě zastaví u nevelkého tmavého obrazu, v němž až při bližším pohledu pozorné oko rozezná siluetu Hradčan.

Na závěr prohlídky v zámecké kapli, v níž se poslední habsburský císař s rodinou rozloučil před nuceným odjezdem do exilu, po levé straně oltáře ještě průvodkyně dává do pozornosti bělostnou sochu sv. Alžběty z Thüringenu (po našem sv. Alžběta Durýnská, sestřenice sv. Anežky České), údajně skrývající tvář Žofie Chotkové, na niž musel její manžel čekat celých deset let než dostal povolení k sňatku, a proto si u sochaře objednal sochu s její podobou. Trochu romantiky na rozloučenou nebo jako připomínka věrnosti dnešním novomanželům, ale k tomu se ještě dostaneme...

Konec monarchie

I závěr Velké války, kterou rozpoutal sarajevský atentát a smrt následníka trůnu s chotí, zapsal zámek Eckartsau do učebnic dějepisu. Vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 a dalších zemí předznamenalo porážku Rakousko-Uherska. Jeho poslední císař Karel I. se po kapitulaci 11. listopadu 1918 a následných nepokojích ve Vídni uchýlil s celou rodinou ze svého sídla v Schönbrunnu právě na tento zámek. Tam také přijal 13. listopadu uherskou delegaci, která po něm žádala, aby se vzdal i titulu uherského krále Karla IV. (korunovaci za českého krále už nestihl). Výsledkem jeho neúspěšných nadějí na obnovu habsburské monarchie alespoň v bývalých Uhrách bylo nakonec rozhodnutí vítězných velmocí o jeho nuceném odchodu do exilu.

To se odehrálo 23. března 1919, kdy se císařská rodina po modlitbě v zámecké kapli nechala odvézt na nejbližší železniční nádraží v obci Kopfstetten, odkud odjela vlakem do Švýcarska. Tak definitivně skončila moc habsburské dynastie, jež několik století určovala i české a uherské dějiny (a spojila Čechy a Slováky personální unií dávno před vznikem samostatného Československa).

Následující desetiletí zámek neměl stálé využití, na konci druhé světové války se v něm usadila sovětská armáda. Poté částečně sloužil správě národního parku Donauauen (Dunajské lužní lesy – rozkládají se od Vídně po Bratislavu). V současnosti zámek spravují Rakouské spolkové lesy (ÖBf – Österreichische Bundesforste AG), které ho na počátku 21. století kompletně zrekonstruovali a zpřístupnili veřejnosti.

Od lovů ke svatbám

Dnes slouží především cestovnímu ruchu a významným společenským událostem. V roce 2016 zámek Eckartsau získal prestižní ocenění Wedding Award za vysokou kvalitu služeb a kreativity v oblasti „svatebního odvětví“ (Hochzeitsbranche), letos (2017) si stejné ocenění zopakoval pro změnu jako nejlepší exteriérová lokalita.

V zámku nabízejí několik prohlídkových okruhů, týkající se historie zámku, ale i zajímavostí ze života na habsburském dvoře, způsobu života na zámku v minulosti, atmosféry císařských honů, případně věnované okolité přírodě. Ukázky vycpané divoké zvěře lužních lesů obsahuje i stálá bezplatná expozice na přízemí zámku, určená zejména nejmladším návštěvníkům.

(Poznámka na závěr: Příznivce filmu „Jára Cimrman ležící, spící“ čeká na zámku hluboké zklamání. Archivní záznamy ani poslední velká rekonstrukce na začátku milénia údajně žádné stopy, naznačující přítomnost domácího učitele arcivévodových dětí J.C., ani jistého Nývlta zatím nepotvrdily. Řečeno stručně místním jazykem: „Kein Herr Zimmermann, kein Herr Niewelt!“)

(klikem na náhled snímek zvětšíte v samostatném okně)

Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau Eckartsau

Jiří Výborný

foto: autor a Martina Výborná