Čtvrtstoletí českých spolků na Slovensku

Před 25 lety na jaře 1993 vzniklo nejstarší české krajanské sdružení po rozdělení federace pod názvem Spolek Čechů na Slovensku, které se postupně stalo jakýmsi inkubátorem, z něhož v podstatě vzešla všechna současná česká krajanská sdružení v SR. Jeho zakladatelem byl Dr. Ing. Jiří Kozák (1922-2003) a, jak dokládají dokumenty, jeho pravou rukou byla Mgr. Marta Hrušovská. Z původních „sedmi statečných“, kteří podepsali zakládající dokumenty nejstaršího krajanského spolku, dnes už zřejmě jediná aktivní členka současného Českého spolku Bratislava. Navíc v letech 1996-99 byla předsedkyní tehdejšího celostátního Českého spolku na Slovensku (ČSnS). Při příležitosti jejího významného životního jubilea jsem ji požádal o její vzpomínky a zkušenosti.

M. Hrušovská, říjen 2017 Jak tehdy první spolek vznikal?

Rozdělení Československa jsem jako Češka nesla citově velice těžce. Proto mne velmi pozitivně oslovila myšlenka Dr. Ing. Kozáka založit český spolek. Impulzem byla schůzka představitelů národnostních menšin působících na Slovensku již mnoho let, jako byli Maďaři, Němci, Bulhaři, Poláci. Šlo o takzvaný Okrúhly stol u prezidenta Michala Kováče. Dr. Kozák se záhy osvěčil jako skvělý organizátor. Kontaktoval Čechy v různých slovenských městech a je mi dodnes záhadou, kde bral adresy a telefonní čísla. První okruh členů se scházel v redakci československy orientovaného týdeníku Mosty a v administrativních prostorách Demokratické strany na Šancové ulici. Důležité byly i kontakty s Kruhem přátel české kultury, který vedl profesor Tomčík.

Podle kopií dokumentů, do nichž mne kdysi nechala nahlédnout už nebohá paní Mozolová, zakládající listinu, jak bylo tehdy uvedeno Přípravného výboru Spolku Čechů na Slovensku, podepsalo sedm osob. Znal jsem osobně zakladatele Ing. Kozáka a nedávno zesnulého Ing. Stahla. Co bys řekla o dalších? Když to vezmu podle abecedy dr. Ivan Brouček, který byl po proměně spolku na celoslovenský v dubnu 1994 prvním předsedou bratislavské regionální organizace ČSnS…

Mosty č.25 z 22.6.1993 Dr. Brouček byl velice obětavý člověk a pro spolek dělal maximum. Pamatuji si, že měl kancelář na Jaskově radu, kde jsme se u něho scházeli, pracoval tam myslím v nějakém výzkumném ústavu, ale pokud vím, později se odstěhoval do Čech a od té doby jsme se už nekontaktovali.

Potom tam byla paní …

K prvním členům patřily také paní Alena Burianová a Vlasta Šikýřová. O první jsem už dávno neslyšela, ale druhá se dodnes zajímá o naši činnost, i když léta žije u svého syna v kouzelné vesničce na Vysočině.

Architekt Pavel Miškovič?

Ten se už dlouhá léta neozývá. Ale připomenula bych i jiné, protože od samého začátku to byli i další naši velice aktivní spolupracovníci, na něž bychom neměli zapomínat. Nezapomenutelná je paní Milada Mozolová, Ing. Karel Junek, dodnes aktivní paní Oldřiška Drdošová a další...

12.12.2001, Pamětní medaile MZV ČR z rukou velvyslance R. Slánského Jaký osud konkrétně tebe přivedl na Slovensko?

Já jsem se v Bratislavě narodila. Můj otec přišel na Slovensko začátkem třicátých let 20. století jako odborník na zemědělské stroje A byl zřejmě užitečný i vojnovému Slovenskému státu, takže jsme se nemuseli vystěhovat do Čech jako většina přátel mých rodičů. Byla to určitá výhoda, ale i mnoho nevýhod. Protože jsem se narodila v těch pohnutých časech těsně před Druhou světovou válkou, do rodných míst mých rodičů, to je Třešť a Doupí u Mrákotína, jsem se podívala až po válce. Potom jsem si však Vysočinu užívala každé prázdniny a podobně i mé děti.

Jak tenkrát rodiče vnímali česko-slovenské vztahy?

Moc si toho nepamatuji. Jen vím, že po válce se tatínek mohl vrátit do své původní funkce, ale jen do 49. roku, kdy šel zase dolů, protože nebyl v komunistické straně.

Osobně ve škole jsi měla nějaké problémy?

Vůbec ne. Chodila jsem do normální slovenské školy, se spolužáky jsem hovořila slovensky a u nás doma se mluvilo česky. Později v dospělosti jsme se přestěhovali do ulice, kde si ve 20. letech postavili rodinné domky většinou čeští bankovní úředníci, takže jsem zažila ještě tuto českou generaci, ale jejich děti už tam česky nemluví.

A později?

Nikdy. Zajímavé je, že ve všech partách, ať už z mé nebo z manželovy strany, se nikdy nějaký národnostní problém nevyskytl. Mám však zkušenost, že často jsme se s někým seznámili, s kým jsme si dobře rozuměli, a záhy se ukázalo, že je to také původem Čech nebo Moravák, takže nějak asi podvědomě jsme k sobě vždy inklinovali. Nebo zkrátka lidí s českým původem je tady už tolik, že prostě vždy na někoho narazíte. Také hodně našich lidí tady studovalo. Například jsem měla jednu dobrou kamarádku z Ostravy, která tady vystudovala němčinu, nebo otcův přítel z Telče sem poslal syna studovat francouzštinu, a tato společnost se často u nás setkávala. Koneckonců jsem si vybrala manžela, který měl maminku Češku z Berouna, a jeho otcovi – starému pánovi spisovateli Hrušovskému – potom vyčítali, kolik bohemizmů má ve svých rukopisech.

Pod lvem s premiérem M. Dzurindou 27.10.2003 Spolek má letos 25 let, co bys mu přála, jakou vidíš jeho perspektivu?

Nemyslím si, že náš spolek má před sebou nějakou perspektivu. U jiných národnostních menšin vidíme, že si vychovávají mladou generaci, ale u nás to chybí. Takže až to přestane současnou generaci bavit, asi nebude, kdo by štafetu po ní převzal. Něco se zkrátka z toho spolku už vytratilo. Cítit to už při prvním pohledu na našich akcích nebo možná je to jen můj dojem, že stále častěji se tam ozývá slovenština a nikoli čeština, jak bychom předpokládali. Je to i tím, že staří lidé, kteří se k nám hlásí, v podstatě celý život prožili ve slovenštině a ani nemají zájem na stará kolena se ještě k češtině vracet, nebo ji zkrátka už zapomněli. Uvědomila jsem si to na přednášce mého dávného přítele z dětství Pavla Dvořáka, který se narodil v Praze, ale celý život prožil na Slovensku, píše a publikuje v podstatě jen slovensky, ale když k nám přišel na přednášku, tak se omluvil, že bude hovořit většinou slovensky, protože tak už ta témata má v sobě zažitá, hovoří o nich v televizi, že je pro něj těžké najednou se opakovat v češtině. Je to pochopitelné, ale přece jen to člověka trochu zamrzí. A není jediný, to se nám přece stalo už několikrát.

Asi řada z nás si ani neuvědomuje, že jedním z hlavních motivů našeho spolku je udržovat si rodný jazyk…

Je to i v tom, že alespoň tady v Bratislavě není až taková nouze o českou kulturu jako možná v jiných menších slovenských městech, kde české spolky mají v tomto ohledu podstatně větší pole působnosti. A každý český umělec, který tam zavítá, je tam mnohem vzácnější návštěva než tady. Divadla, koncertní agentury, galerie sem pravidelně zvou české umělce, kteří zase rádi na Slovensko jezdí a zvlášť do Bratislavy, která je blízko.

Pokud vím, většinu českých spolků na Slovensku trápí podobné problémy…

Myslím, že hodně záleželo na tom, jak se jim podaří nastartovat. My jsme tady v Bratislavě nedostali ze začátku žádnou podporu ani od vlády, ani od města, a v začátcích, žel, ani od českých institucí. Spíše naopak. Vzpomínám si na první naši návštěvu s dr. Kozákem na velvyslanectví u tehdy prvního velvyslance Šedivého, který nás rychle schladil vyjádřením, že ambasáda je tady kvůli Slovákům a nikoli kvůli nějakým Čechům, kteří si říkají krajané. První, kdo nám začal vycházet vstříc, byla paní Hůlková, která tady zakládala České centrum ve V-klubu, ale to byla spíše výjimka, protože po ní zase přišli lidé, kteří se krajanům spíše vyhýbali. Lépe to chvíli vypadalo, když se české centrum nastěhovalo do nové budovy velvyslanectví, tam jsme mívali i vlastní program, ale potom centrum zase odstěhovali do Košic, a tak se to stále střídá, jednou jsou vztahy lepší, jindy zase horší…

Co se za to uplynulé čtvrtstoletí krajanům podle tvého názoru nepovedlo?

Když jsem byla předsedkyní celého Českého spolku na Slovensku, tak jsme si jako jednu z úloh vytýčili, že by každá z našich organizací měla zpracovat všechny osobnosti českého a moravského původu, který v každém jejich konkrétním regionu něco znamenal, něco po sobě zanechal. To se tehdy celkem nepovedlo. O některých sice psala Česká beseda, ale jiné regionální organizace se v tomto ohledu nijak neprezentovaly. A nenašel se nikdo, kdo by to všechno dal dohromady. Podařila se mi tehdy dohoda s divadelním historikem dr. Ladislavem Lajchou, který postupně vyhledával v knihovnách a archivech česká jména a osobnosti, které na Slovensku zanechaly nějakou stopu. Zpracovaný materiál na disketách po našich intervencích nakonec odkoupilo Slovenské národní muzeum pro Muzeum české kultury v Martině, ale pokud vím, tak knižní vydání se zatím nepodařilo. Také pěstování českého jazyka, které máme ve stanovách, se moc neprovozuje. Úspěšné jsou alespoň zájezdy na Moravu, které v posledních letech výborně organizuje Ing. Jiří Nevřela.

Děkuji za rozhovor…

Ještě dovol krátké osobní vyznání na konec: Praha je pro mne nejkrásnější město na světě, Bratislavu vnímám jako své rodné město plné vzpomínek na mládí, studia, lásky i bolesti, a mou vlastí zůstalo Československo. Bez pomlčky.

Hodně zdraví a sil do dalších let přeje

Jiří Výborný

foto: Ing. Ladislav Bábíček, archiv cesi.sk.