Ve čtvrtek 24. července po krátké a těžké nemoci dotlouklo srdce Ing. Dr. Jiřího Kozáka, CSc.Narodil se 27. března 1922 v Benešově u Prahy v rodině krejčího jako jeden z 5 dětí (měl čtyři sestry). Jeho matka byla dělnicí. Od roku 1928 navštěvoval Obecní školu ve svém rodišti, odkud 1934 postoupil na místní Reálné gymnázium. To absolvoval s vyznamenáním v pohnutých letech Protektorátu v roce 1941. Rok pracoval jako poštovní úředník, než ho přijali na Vysokou školu technickou v německém Darmstadtu, na níž do roku 1944 absolvoval 6 semestrů na fakultě stavebního inženýrství. Po válce začínal krátce jako konstruktér v ČKD Mostárna Praha. Snaha dokončit si odborné vzdělání ho přivedla do Bratislavy, kde v letech 1946 až 1949 studuje při zaměstnání stavebního technika (sklady a další objekty v bratislavském přístavu, Výzkumný ústav dřevařský a celulózy, Domov mladých Krásna hôrka – vše v Bratislavě)¨na Stavební fakultě Slovenské vysoké školy technické obor konstrukčně-dopravní a opět s vyznamenáním. S vysokou školou se však nerozloučí a prakticky téměř do konce života přednáší nejen ve svém oboru, ale i mladým architektům na SVŠT (dnes Slovenská technická univerzita), i na dalších vysokých školách.
Krátce před ukončením studia nastoupil jako projektant – statik ve Stavoprojektu Bratislava. Jeho alespoň částečný podpis na industrializaci Slovenska zůstal například v cementárnách (Bystré, Stupava), magnezitce (Lubeník), ve výrobních halách (Snina), i na dalších stavbách (dílny Slovenského národního divadla, kulturní domy Valaská, Zvolen a Lovinobaňa).
V té době si založil rodinu a s manželkou Alenou vychovali dvě dcery. V roce 1953 na základě disertační práce a přísných zkoušek získal titul doktor technických věd.
V roce 1957 přestoupil do bratislavské projekční a konstrukční kanceláře n. p. Vítkovice, kde se stal vedoucím oddělení a později vedoucím projektantem v oboru ocelových konstrukcí, orientovaném tehdy zejména na budování rychle se rozvíjející telekomunikační struktury, jež přinesla kvalitní televizní signál i do nejodlehlejších koutů tehdejšího Československa (Kojál, Dubník Suchá Hora, Nitra, Mělník, Libochov). Snad nejznámější stavbou z tohoto období je televizní věž na bratislavském Kamzíku (1967). Logickým vyústěním jeho odborné práce byla kandidátská práce na téma Ocelové stožáry, již obhájil v roce 1969 a hned následující rok získal Státní cenu (K. Gottwalda) za řešení a realizaci průkopnických telekomunikačních staveb. Kromě toho se podílel svým dílem i na projektech zastřešení plovárny v Žilině (1961), válcoven v Košicích (1962), konstrukce hotelu Kyjev v Bratislavě (1964), koželužny v Etiopii (1970), pavilonech Incheba na bratislavském nábřeží (1971) a dalších.
Zkušenosti s využitím ocele a betonu dále rozvíjel na projektech mostů a ,,civilních“ zejména výškových budov. Z tohoto období připomeňme účast na rekonstrukci budovy Federálního shromáždění v Praze (1968, dnes sídlo Radia Svobodná Evropa (Svoboda), výšková budova ředitelství Severočeských uhelných dolů v Mostě (1972), areál Transgas v Praze (1972), Tlačové centrum (dnes Pressburgcentr) v Bratislavě (1974), dostavbu Národního divadla (Nová scéna) v Praze (1977), 216 metr vysoká televizní věž v Praze na Žižkově (1986).
V roce 1974 předložil doktorandskou práci na téma Konstrukce vysokých budov, její obhajobu však zmařil Městský výbor KSS. Jeho poslední významnou účastí na velké stavbě je budova VÚB na bratislavských Mlynských Nivách (následně při stavbě NBS působil jako odborný konzultant na oponentuře projektu). I po odchodu do důchodu v roce 1990 se aktivně podílel jako externí pedagog na výchově nastupující generace odborníků v jeho oboru i jako poradce v oblasti ocelových konstrukcí, jimž věnoval většinu ze svých odborných publikací, z nichž jedna vyšla v angličtině i v renomovaném evropském nakladatelství v Holandsku.
Své bohaté zkušenosti z činnosti různých vědeckých a odborných společností využil už jako důchodce při prosazování prvních kroků nově vytvořené české a moravské národnostní menšiny po rozpadu republiky, jež vyústily v iniciativní registraci Spolku Čechov na Slovensku, čím položil základy ČSnS.
„Rozpadem společného státu vznikla nová situace a potřeba, aby Češi na Slovensku jako národnostní menšina měli určitou organizaci, která by je spojovala a současně byla partnerem pro oficiální instituce. Nastalo určité národní uvědomění a potřeba řešit nové problémy. Určité organizační a spolkové zkušenosti jsem měl, ovšem byly to převážně inženýrské organizace. Věděl jsem si představit celý projekt Spolku a stanovit potřebné kroky – seskupit první aktivisty, připravit stanovy, zabezpečit registraci, oslovit členskou základnu, definovat hlavní témata a problémy, vytvořit informační periodikum. V poměrně krátkém čase se nám podařilo vytvořit pobočky a kluby po celém Slovensku, takže bylo zřejmé, že o spolek je zájem a že naše práce má smysl. Tehdy se jednalo hlavně o volbě státního občanství. Přípravný výbor se stal jakousi vrbou, kde si každý mohl vyříkat své problémy a starosti, případně žádat o radu. Ovšem současně jsem si uvědomoval, jak těžké je pracovat s lidmi různého zaměření, s různými zájmy a prioritami. A tu už jsem cítil, že nejsem ta správná osoba, a narážel jsem. A tak, jak postupně roky přibývaly, ubíral jsem ze své spolkové aktivity. Myslím, že je to tak dobře, že jsou i jiní, mladší, schopní a ochotní lidé, kteří tuto štafetu mohou převzít. Myslím, že můžeme být spokojeni s tím, co se nám za těch pár let podařilo vybudovat, a takovou organizační strukturu nám mohou některé strany i národní instituce závidět.“
(z rozhovoru opublikovaném v ČB při příležitosti jeho 80. narozenin)
