Měl jsem tu čest se s ním seznámit ještě před vznikem spolku. Tak jako mnohokrát v mém životě, i v tomto případě platilo „Za vším hledej ženu“. Bylo to jednoho jarního dne, kdy manželku na chodbě deníku Práca, kde tehdy pracovala, prý oslovil starší sympatický pán, zda by mohl někde zanechat text inzerátu, když podatelna je zavřena. Když si přečetl její jméno na dveřích kanceláře, tradičně se pozastavil nad na Slovensku málo běžným příjmením, na co mu odpověděla, že ho má od svého českého manžela. Na to pán ožil, že právě v této věci přišel podat inzerát, že se skupinou přátel zakládají organizaci, jež si klade za cíl zastupovat a hájit zájmy Čechů na Slovensku po rozdělení federace, a chtějí oslovit další zájemce. Proto mne chce prý poprosit, abych mu určitě zavolal. Na vizitce stálo: Ing. dr. techn. Juraj Kozák, CSc., adresa a číslo telefonu.Tak jsem mu zavolal a vysvětlil, že se s manželkou střídáme u maloletých dětí, protože naše babičky žijí příliš daleko, takže na nějaké vysedávání po večerech na schůzích nemám ani čas ani náladu. Přesto mne přesvědčil, abychom se alespoň na chvíli sešli osobně a navrhl kavárničku v dolní části Náměstí svobody, abych to neměl daleko z práce. Rozhovor začal tím, že jsme se podělili o své osudy, jež nás zavály z českých zemí na Slovensko. Přitom mi podrobně začal vysvětlovat, kdy a za jakých okolností si poslovenštil křestní jméno, čemu jsem tehdy nevěnoval význam, protože to nebylo první setkání s někým, kdo si – ať už z vlastní vůle, aby „zapadl“ nebo z moci úředního šimla – „podomácnil“ jméno. Koneckonců, dělá se to po celém světě, tak proč by to nemělo platit na Slovensku. Matně si jen vzpomínám, že to dával do souvislosti, když začal učit na vysoké škole. Nakonec mne přemluvil, abych se určitě zastavil na nejbližším setkání přípravného výboru.
Bylo to v zasedačce Demokratické strany na Šancové ulici, kde sedělo asi 12 osob, z nichž jsem znal jen Ing. Kozáka. Po krátkém představení pokračovala diskuse, pro mne překvapivě zdvořilá, žádné překřikování nebo skákání si do řeči. Zaujala mne také šířka témat: problémy se zdravotní péčí, jmenovitě o rodinné příslušníky, kteří nemají slovenské občanství, prudké zvýšení bankovních poplatků za převod důchodů či jiných dávek z ČR nebo naopak, slevy na železnicích, příjem českého rozhlasu, pojištění, spoření a všechny si už nepamatuji. Vše však končilo u státního občanství a potřebě instituce, která by tento chaos po rozdělení dořešila, protože vlády ani politici to za nás nevyřeší. Kdosi se tam také stěžoval na velvyslanectví, které prý krajany nepřijímá. Když jedna paní začala ze svých poznámek podrobně citovat, co kdo řekl na nedávném Duchovním parlamentu tuším v Brně, jehož se zúčastnila, využil jsem krátké pauzy, omluvil se a odešel za rodinnými povinnostmi. Odcházel jsem s pocitem, že do této party, až mi to jednou vyjde, bych chtěl také patřit.
Poté uplynulo pár dnů či týdnů a najednou se mi Ing. Kozák ozval s naléhavou prosbou o setkání, prý se se mnou potřebuje o něčem poradit. Sešli jsem se na známém místě a hned na mne vychrlil, zda jsem zaznamenal v médiích setkání prezidenta se zástupci národnostních menšin. Přikývl jsem s tím, že jsem však nikde neviděl, zda tam byl také někdo za Čechy, případně kdo. Vyprávěl mi, že když v ranních zprávách slyšel o připravovaném setkání u prezidenta, položil si stejnou otázku. Proto zašel do prezidentské kanceláře (bydlel kousek od Štefánikovy ulice, tak to měl po cestě do města). Na oddělení styku s občany mu však nic neřekli, tak si vzpomněl, že kdysi dávno se seznámil s JUDr. Milanem Číčem, a tak požádal o setkání s ním coby vedoucím kanceláře prezidenta. Prý byl velice vstřícný a vysvětlil mu, že za českou menšinu nikdo pozvaný ani být nemohl, protože Češi zatím nejsou evidováni v úředním seznamu národností na Ministerstvu kultury. Uznal však, že by se to mělo napravit a prosadil jeho dodatečné zapsání do protokolu besedy.O ní Ing. Kozák řekl, že se točila v podstatě okolo dvou nejpočetnějších menšin, tedy maďarské a romské, co mu vyhovovalo, protože byl na podobném setkání poprvé, takže více mlčel a poslouchal. Tam si však uvědomil, že je nevyhnutné co nejrychleji českou organizaci založit a oficiálně požádat o legislativní uznání české menšiny, proto si hned zjistil na Ministerstvu vnitra podmínky na registraci a připravil návrh Stanov. Nemá s tím však žádné zkušenosti, proto si vzal jako předlohu stanovy Spolku architektů Slovenska, a chce požádat i mne, abych tento návrh co nejrychleji připomínkoval. Přiznal jsem, že ani já nemám s něčím podobným zkušenosti, ale pokusím se.
Své připomínky jsem měl poslat co nejdříve poštou na adresu, kde si jedna z členek přípravného výboru ve svém bytě zřídila jakýsi prozatímní sekretariát. Respektoval jsem jeho naléhavost a raději zanesl na psacím stroji sepsané poznámky osobně na uvedenou adresu. Tak jsem se seznámil s další zakladatelskou osobností nejstaršího krajanského spolku na Slovensku, Mgr. Martou Hrušovskou. Po asi dvou týdnech, když se mi nikdo neozval, zavolal jsem Ing. Kozákovi, zda se k němu moje poznámky dostaly a co na ně říká. S omluvou mi sdělil, že po dohodě s přáteli už všechny dokumenty na registraci podali, protože přes letní prázdniny by to někde zůstalo ležet, a raději počkají, co na to řeknou úředníci na MV SR a podle toho Stanovy náležitě upraví.
To jsou mé vzpomínky na to, co předcházelo vzniku prvního českého spolku. Když jsem však po několika letech začal ve spolku pracovat, dozvěděl jsem se, že spolek nevznikl v červnu 1993, ale až v dubnu 1994. Jak jsem zjistil, rozhodly o tom osoby, které se do spolku dostaly skutečně až na Valné hromadě, takže o tom, co bylo předtím, neměly ani páru a ani je to nezajímalo. Předtím prý byl „jen“ přípravný výbor, který však ještě žádnou činnost nevykonával, jeden mudrlant ve vedení spolku mi dokonce vysvětloval, že registrace ještě neznamená vznik. Že by ministerstvo registrovalo neexistující sdružení? Kdysi jsem to přirovnal k tomu, že odkdy jsem vstoupil do spolku, tak mne stále někdo přesvědčuje, že rychlík do Bratislavy nejezdí z Prahy, ale z KOlína, protože dotyční tam nastoupili, a proto to musí vědět nejlépe. A tak jsem se rozhodl uvést věci na pravou míru a začal hledat původní dokumenty. Zvláště poté, co jsem v roce 2003 k 10. výročí vzniku spolku vytvořil první krajanskou webstránku a chtěl tam uvést i jména zakladatelů. Snaha o prosazení pravdy však někdy připomíná boj s větrnými mlýny. A tak dva almanachy a další materiály ČSnS stále donekonečna opakují nepravdu, kterou už posvětilo i české Ministerstvo zahraničí. Nechci nikterak zpochybňovat rozhodnutí udělit už třem krajankám ze Slovenska ceny Gratias agit, ale pokud ony dámy ve svých „laudáciích“ tvrdí, že byly spoluzakladatelkami nejstaršího krajanského sdružení v roce 1994, nalhávají sobě i svému okolí minimálně dvakrát: kdyby skutečně byly „spoluzakladatelkami“, tak by musely vědět, co se dělo už v roce 1993. A také by se nesnažily všemožně uvést do zapomnění jméno Ing. dr. techn. Jiřího Kozáka, CSc., za to, že si dovolil založit nejstarší krajanský spolek pár měsíců před tím, než se k němu samy připojily.
Krajané by na něj neměli zapomínat, nezaslouží si to. Čest jeho památce!
Jiří Výborný
Poznámky (viz také):
1. https://www.cesi.sk/20/zrod.htm
2. https://www.cesi.sk/txt/dejsp.htm
3. https://www.cesi.sk/bes/02/03/kozak.jpg
4. Mosty 22/93, s.3: https://www.cesi.sk/akt/13/mk1.jpg
5. Mosty 25/93, s.8: https://www.cesi.sk/akt/13/msc.jpg
6. RMNO (viz obrázek): https://ives.minv.sk/rmno/detail?id=D1MqIecyUGXbdhXHtbMGbPjkD8wQbYzF%2fpsuAj1i0aRs6E5Zgik8O8AQleVRhSoN
7. https://www.cesi.sk/20/rychlik.htm (zvláště 8. odstavec)
8. Nekrolog v České besedě: https://www.cesi.sk/bes/03/09/ac.pdf
9. Dosud nepublikovaný nekrolog pro ČB z roku 2003
