Po vzniku Spolku Čechů na Slovensku v červnu 1993 mi začaly přicházet pozvánky na veřejné schůze. Uvolnit se mi podařilo jen na dvě, ale i ty radikálně změnily můj pohled na spolek.
Poprvé to bylo někdy na podzim 1993 v sále budovy YMCA. Dorazil jsem se zpožděním, ale už v předsálí mne zaskočily bouřlivě diskutující skupinky a ze sálu pronikal výrazný hluk, proto jsem si myslel, že jednání ještě nezačalo nebo naopak už je přestávka. Pro jistotu jsem se zeptal jedné ze skupinek, ale ubezpečili mne, že jednání už začalo. Protlačil jsem se skrz hlouček lidí u dveří, sál se zdál být plně obsazen, tak jsem zůstal stát u zdi nedaleko od vchodu. Vpředu seděly tři osoby, z nichž jsem poznal jen Ing. Kozáka, a bokem seděla Mgr. Hrušovská skloněná nad papíry, zřejmě byla zapisovatelkou.
Hovořil starší pán sedící vedle Ing. Kozáka, ale nebylo mu rozumět, protože ho stále překřikovalo několik jedinců. Z výkřiků jsem si zapamatoval dvě hlavní hesla: „My nejsme žádní krajané, ale občané České republiky!“ a „Vlastizrádce!“. Po atmosféře, jaká vládla v přípravném výboru, jsem si najednou připadal ve čtvrté cenové, kde se každou chvíli s výkřikem probudí nějaký podřimující štamgast. Znepokojená byla viditelně i velká část sálu, ale když se snažili některého křiklouna umravnit, aby nechal řečníka aspoň domluvit, že nic neslyší, tak to vyvolalo jen další zuřivý pokřik. Nerozuměl jsem tomu, a tak jsem se jednoho zoufalce, který se právě ozval vedle mne, zeptal, koho myslí tím vlastizrádcem, že tam jsem poprvé. „Vlastizrádce tady nechceme!“, odpověděl mi dalším výkřikem. Až na opakovanou otázku mi sdělil, že „je to slovenský občan, má slovenské jméno, tady nemá co hledat“. Dovtípil jsem se, že asi myslí Ing. Kozáka. Na druhé téma jsem se neptal, pochopil jsem, že tam proti sobě stojí tábor občanů, kteří si mohli ponechat české občanství a žijí v SR jako cizinci, a těch, kteří se smířili se slovenským občanstvím. Ale že by to mělo vyvolávat takovou nenávist několika právě českých občanů, jsem nečekal.
Po asi čtvrthodině jsem to chtěl vzdát a odejít, když nedaleko mne povstal štíhlý starší pán, jehož jsem podle držení těla odhadl na důstojníka ze staré školy, a zvučným hlasem pronesl, že si připravil informaci o příjmu Českého rozhlasu s návrhem, co by měl spolek v tomto směru podniknout. Zaujalo mne to jednak jako bývalého rozhlasáka, ale i proto, že sál při jeho slovech zmlkl. Začal číst z připraveného papíru, po chvilce však zřejmě křiklounům připadala jeho slova příliš odborná, takže další část zanikla v nové vlně výkřiků. Přesto se nenechal vyrušit a svůj příspěvek bez jakékoli vnější emoce dočetl. Jeho důstojné chování v té zblázněné atmosféře mi připadalo až trochu šlechtické, proto jsem si ho tak zapamatoval.
Až po letech, když jsem se znovu do spolku vrátil, jsem zjistil, že dotyčným pánem byl další zakládající člen Ing. Petr Stahl, jehož jsem až do jeho tragické smrti obdivoval, vážil si nejen jeho přátelství, ale i jeho rozsáhlé znalosti a obdivuhodný rozhled. Například když jsme po letech vzpomínali na začátky spolku, vyjádřil jsem se o této schůzi slovy: „Tehdy jsem si uvědomil, že do spolku vtrhl lumpenproletariát.“ Rázně se ohradil a udělil mi přednášku o tom, že toto slovo poprvé použili Marx a Engels ve svém Komunistickém manifestu z roku 1848, ale v jiném významu, než se používá dnes a v jakém jsem ho použil já… To bych od elektroinženýra, jehož komunisté za normalizace vyhodili z televize, nikdy nečekal. Právě od něho jsem se dozvěděl, že skupinka kverulantů, když se jí nepodařilo prosadit se do vedení spolku ani na první celoslovenské Valné hromadě v dubnu 1994, si následně založila vlastní „trucspolek“ pod názvem Klub občanů České republiky v SR. Na mé překvapení mi prozradil, že je také jeho členem, protože věřil, že tím přispěje k tomu, aby se krajané znovu spojili v jedné organizaci.
Potom se mi podařilo uvolnit se ještě na jednu schůzi v jakémsi osvětovém středisku na Trnávce. Tuto čtvrť na druhém konci Bratislavy jsem však znal minimálně, a tak jsem cestou zabloudil a cíl našel se značným zpožděním. Když jsem opět už v předsálí narazil na rozvášněné a překřikující se hloučky diskutujících, už jsem se na nic neptal. Unaven a s vědomím, jaká dlouhá cesta mne ještě čeká domů na druhý konec města, jsem si řekl, že tohle k životu skutečně nepotřebuji a odešel jsem. Přibližně na dva roky jsem o spolek ztratil zájem, než mne osud k němu znovu přivedl.
Musím však uvést zážitek, který mi pomohl pochopit onen zuřivý pokřik „nekrajanů“. Jednou se mi ozval bývalý spolužák, který pracoval v okresních novinách v Mostě, že má dohodnutý rozhovor s velvyslancem Filipem Šedivým, zda bych ho doprovodil. V uvedený den jsem ho s o něco mladší kolegyní doprovodil na velvyslanectví a celou cestu mi s nadšením vyprávěli různé historky a zážitky s velvyslancem z dob, kdy ještě byl šéfem na okresním výboru svazáků a po revoluci Občanského fóra. Panenskou ulicí jsem v minulosti chodil velmi často, ale až když jsem se poprvé ocitl před budovou velvyslanectví, tak jsem si vzpomněl, že jsem v ní už kdysi byl, tehdy tam však sídlilo ředitelství RaJ (Restaurací a jídelen). Zklamalo mne to, protože jiné ambasády měly v Bratislavě podstatně reprezentativnější prostory.
Uvedli nás do místnosti, v níž na konci zasedacího stolu ve tvaru T seděl shrbený úředník. Až když k nám přistoupil na uvítanou, poznal jsem v něm politika, jehož jsem do té doby znal jen z televizní obrazovky. V jeho ustaraném obličeji se jen na chvilku mihl náznak úsměvu, když se vítal se známými tvářemi. Redaktorku usadil po své pravici, já zůstal sedět na židli u vchodu a sledoval kamaráda, který z obrovské fotobrašny vyndal profesionální aparát s velkým objektivem a bleskem a začal kroužit kolem místnosti a „cvakat“ diskutující dvojici z různých úhlů. „Tohohle kluka jsem kdysi na koleji zasvěcoval do základů fotografie, a teď zírej, kam to až dotáhl: na takovou mašinu si v životě ani nesáhnu,“ říkal jsem si s dílem závisti i hrdosti. Text rozhovoru jsem nikdy neviděl, točil se kolem vzpomínek na Most, zkušeností a zážitků z vysoké politiky a diplomacie, a také vztahů obou republik. Když redaktorka poděkovala, že nemá další otázky, moje novinářská dušička to už nevydržela: „Promiňte, pane velvyslanče, mohu se i já zeptat: Jak vnímáte české krajany na Slovensku?“ Zdvihl ke mně smutný vyčítavý pohled, který jsem si hned pojmenoval: „I ty Brute?“, ale když zachytil, jak redaktorka k němu pohotově přistrčila diktafon, řekl přibližně toto:
Chodí nám sem různí lidé, někteří s křikem, jiní s pláčem, kteří o sobě tvrdí, že jsou naši krajané. A my se jim snažíme opakovaně a trpělivě vysvětlovat, že krajané jsou lidé, kteří z nějakého důvodu, ať už dobrovolně nebo z přinucení, odcestovali ze své vlasti. Dnes žijí v různých koutech světa, a přesto se snaží udržovat kontakty se svou domovinou. Ale to přece není případ lidí na Slovensku, kteří se nikam nestěhovali. Samozřejmě, pokud to jsou občané České republiky, kteří na Slovensku žijí a pracují, mají u nás otevřeno, pokud jim můžeme nějak poradit. Pokud však mají slovenské občanství, musí pochopit, že dnes už jsme dvě různé republiky a oni jsou už mimo naši kompetenci, takže nemůžeme pro ně nic udělat.
Nato vstal na znamení, že audience skončila. „Ty vole, to bych nikdy neřekl, jak politika člověka změní,“ vyhrklo z kamaráda hned, jak za námi zaklapla brána velvyslanectví. S kolegyní se shodli, že to je úplně jiný člověk, než jakého znali z minulosti. Až po létech, když jsem se dočetl, že zemřel po dlouhé těžké nemoci, jsem pochopil, že bratislavská „trafika“ mu asi na zdraví nepřidala. Jeho slova se mi však vryla do paměti, i když vlastně nic nového mi nesdělil, podobná vyjádření tehdy měli politici z ODS. Až s odstupem času jsem si uvědomil, že právě odtud zřejmě pramenil ten zoufalý pokřik „My nejsme krajané, my jsme občané České republiky“. Když jsem začal před koncem milénia pracovat ve spolku, najednou už bylo vše jinak. Vztah nového velvyslance Ing. Rudolfa Slánského ke krajanům už byl zcela odlišný, a bývalí „nekrajané“ se už prohlašovali za nejstarší a nejpočetnější krajanskou organizaci. Inu, převracení kabátů plní účel v každé době, aneb jak praví klasik: Svět chce být klamán, budiž tedy klamán.
Jiří Výborný