Můj příchod do českého spolku se v mnohém podobal prvnímu kontaktu se zakladatelem spolku Ing. dr. Jiřím Kozákem, CSc. (viz první část vzpomínek zde). Přestože jsem byl svědkem vzniku spolku v roce 1993, rodinné a pracovní povinnosti mi neumožnily se aktivně zúčastnit a poté, co jsem navštívil dvě rozhádané schůze Spolku Čechů na Slovensku, jsem o jeho další existenci od roku 1994 v podstatě nic nevěděl.
Někdy v roce 1996 mi manželka z redakce deníku Práca donesla vizitku, na níž bylo jméno Mgr. Helena Miškufová, košická adresa a telefonický kontakt. Vysvětlila mi, že tato redaktorka se přišla rozloučit s bývalými kolegy, neboť Práca v té době „rozpouštěla“ z úsporných důvodů krajské redakce (později deník zanikl úplně). Současně je vyzývala, aby jí přispěli článkem, týkajícím se česko-slovenských otázek nebo lidí z Čech a Moravy do jejího českého měsíčníku, který v Košicích vydává od května 1995. Podobně jako před třemi lety při prvním kontaktu s Ing. Kozákem, i jí jsem telefonicky vysvětlil, že z důvodu maloletých dětí, ale také časté změny zaměstnání nevidím v nejbližší době prostor na spolupráci.
Myslím, že právě pracovní uplatnění bylo jedním z největších problémů pro mnohé krajany po rozpadu federace a já jsem nebyl výjimkou. Pokud mne kdysi po vysoké škole do Bratislavy přivedla práce ve federální instituci, jež trvala přes 12 let až do zániku federace, od jejího rozpadu jsem se stal doslova fluktuantem, většinou nikoli z vlastní vůle. Když to zpětně počítám, tak od roku 1993 do odchodu do důchodu jsem vystřídal 11 zaměstnání a mezi nimi jsem byl třikrát nějakou dobu nezaměstnaný. Zkrátka v průměru každé necelé dva roky jsem si hledal nové zaměstnání. Rok 1996 však byl z tohoto pohledu zlomový. Po pětiměsíční epizodě v zahraniční firmě, jejíž majitelé se najednou rozhodli ji zrušit, protože nepřináší očekávaný zisk, mi osud přihrál příležitost ve slovenské společnosti, kde jsem nakonec nečekaně strávil neskutečných osm let! Rád na ni vzpomínám i proto, že jsem tam získal první zkušenosti s internetem a elektronickou poštou. V té době už jsem měl doma počítač, takže část práce jsem mohl dělat po nocích a přenášet si ji na disketách.
Jednou mne tato práce zavála na služební cestu na východ republiky, co jsem využil i na návštěvu redakce České besedy. Časopis se mi zamlouval, nebyl totiž jen o činnosti spolku, ale věnoval velkou pozornost osobnostem českého a moravského původu, jež na Slovensku zanechaly nějakou výraznou stopu, a dalším zajímavostem. A tak někdy v roce 1997 jsem šéfredaktorce poslal na zkoušku první příspěvek, po něm následovalo několik dalších, ale žádný z nich se netýkal krajanského spolku, o němž jsem tehdy věděl jen to, co jsem si zpětně přečetl v České besedě, kterou mi začala šéfredaktorka pravidelně posílat. Bylo to takové „oťukávání“, o jaká témata má zájem. Až v roce 1998 mne Mgr. Miškufová požádala, zda bych nenapsal reportáž ze spolkové soutěže umělecké tvořivosti v Bratislavě, protože nemůže přijet. Tak jsem se poprvé seznámil s předsedkyní bratislavské Regionální organizace Českého spolku na Slovensku (jak se tehdy bratislavský spolek jmenoval) MUDr. Janou Nohelovou a postupně s dalšími. A také jsem začal pravidelněji psát do České besedy i příspěvky z akcí bratislavského spolku. Napřed poštou, později faxem a v posledních letech přes e-mail.
MUDr. Nohelová mi jednou zavolala, zda bych jí v něčem nepomohl. Šlo o Informační bulletin o připravovaných akcích, který se poštou jednou za čtvrt roku rozesílal všem členům. Sešli jsem se v kavárně nedaleko jejího bydliště, kterou jsem měl po cestě z práce. Tam mi dala svůj podklad s poznámkami a ústním vysvětlením. V noci jsem jí to napsal a ráno, cestou do práce, jsem jí to hodil do schránky. To byl tehdy můj kontakt se spolkem, o jeho akcích do České besedy tehdy ještě psali jiní. Později mne MUDr. Nohelová oslovovala stále častěji až nakonec mi diktovala poznámky ze schůzí výboru, abych z nich sestavil koncept zápisu až mne jmenovala členem výboru ve funkci zapisovatele. Postupně mne také zasvěcovala do činnosti a problémů jak bratislavského, tak i celoslovenského spolku. Tak jsem zjistil, že spolek už je úplně o něčem jiném, než jak jsem si pamatoval od jeho zakladatelů. Více než problémy krajanů, jež se časem vytrácely, většinu zajímaly koncerty, divadelní představení a zájezdy.
S odstupem času jsem přesvědčen, že MUDr. Nohelová byla ženou v pravý čas na pravém místě. Měla přirozenou autoritu a obdivoval jsem ji, protože kromě spolku a práce na poliklinice ještě zastávala vysokou funkci v Červeném kříži, jak jsem se dozvěděl z televizní reportáže o odevzdávání Jánského plaket.
Z našich setkání však uvedu alespoň jedno, jež se mi později připomínalo poměrně často. Nejednou přišla rozčilená a než jsme začali jednat, musela se při cigaretě vypovídat. Jednou mi takto prozradila, jak ji právě rozhodila jistá paní, která na velvyslanectví pomáhala organizovat vánoční koncerty. Navrhla jí, že může zprostředkovat vystoupení slavného českého hudebníka za podmínky, že na koncert sice spolek dostane dvojnásobek jeho požadovaného honoráře, ale polovinu z toho musí vrátit. Pro spolek je toho schopná udělat hodně, přiznala paní doktorka, ale taková nabídka byla pro ni příliš! Nemluvě o tom, že sama o penězích nerozhodovala, vše bylo pod kontrolou výboru, ale i ústředí spolku, jež se v té době už přesunulo do Košic. Myslím, že to byla poslední kapka, jež vedla k jejímu rozhodnutí vzdát se funkce s odůvodněním, že odchází na Moravu za dcerou. Na tuto historku bych možná zapomněl, kdybych se nebýval tehdy dočetl, že vánoční koncert s tímto slavným hudebníkem skutečně byl, ale zorganizovala ho jiná bratislavská krajanská organizace ve spolupráci s velvyslanectvím. A tak, když jsem potom často od jiných krajanů slýchal stesky, proč na rozdíl od spolku má tento „trucspolek“ tak nadstandardní vztahy a slávu na velvyslanectví, myslel jsem si: Každý víme své!
Jiří Výborný
« předcházející kapitola «
» následující kapitola »