„Když už jsi členem výboru, tak by ses také mohl stát členem spolku, co ty na to?“, zeptal se mne krátce po svém zvolení za předsedu bratislavského výboru Ing. Petr Stahl, který mne hned na to jmenoval tajemníkem, protože předcházející funkce zapisovatel, jímž mne krátce předtím jmenovala MUDr. Nohelová, se mu prý nezdála adekvátní. Na můj udivený pohled mi vysvětlil, že až teď zjistil, že v kartotéce členů mu chybí moje přihláška. A byla to pravda: několik let jsem se postupně začal zúčastňovat akcí spolku a později i schůzí výboru bez toho, že by někdo zaznamenal, že oficiálně jsem do spolku ještě nevstoupil.
To, že po náhlém odchodu MUDr. Nohelové z funkce předsedkyně regionální organizace ČSnS v Bratislavě se jejím nástupcem stal Ing. Petr Stahl, jsem považoval za logické, i když tehdy jsem ještě nevěděl, že byl jedním ze skutečných zakladatelů prvního spolku, ale ve výboru měl myslím po předsedkyni největší autoritu. Jak jsem už zmínil, osobně jsem si ho velice vážil za jeho celkový rozhled v nejrůznějších oblastech života, bohaté znalosti i zvláštní důstojnost jeho chování, jako by ho nic nedokázalo rozhodit.
Brzy se však ukázalo, že ne u všech byl tak oblíben. Mohly za to podle mého dvě skutečnosti: Poprvé, že se snažil činnost výboru zracionalizovat, aby to nebyly jen – jak jsem je tehdy nazval – dýchánky při kávičce, kde se dvě-tři hodiny volně diskutovalo o všem možném až nakonec předsedkyně rozdělila úlohy a schůze skončila. Právě když chtěl sepsat pro každého člena výboru kontakty na ostatní, aby se mohli operativně vzájemně informovat, zjistil, že ještě nejsem oficiálně zapsaným členem spolku. Předtím totiž vše obtelefonovávala předsedkyně, případně někdo jiný z výboru, a tak častým tématem bylo dohadování, komu a jaký podíl telefonního účtu by se měl proplatit (mobily tenkrát měl ještě málokdo).
Druhý problém, s nímž Ing. Stahl stále bojoval, bylo široké spektrum jeho aktivit, co ve spojení s občasnými zdravotními komplikacemi způsobovalo, že i když se snažil, často nestíhal a pověřoval postupně hlavně mne, abych ho zastupoval i v celoslovenském výboru ČSnS.
V novém přístupu k činnosti bratislavského spolku mu velmi pomohlo otevření nového velvyslanectví s Českým centrem na Hviezdoslavově náměstí. Musím sklonit obrovskou poklonu tehdejšímu řediteli ČC Ing. Sedláčkovi, jak dokázal skloubit jeho činnost s krajanskými aktivitami pod jednou střechou. Došlo k dohodě, že tři krajanské organizace (RO ČSnS, KOČR a KPČK) se budou střídat v organizaci akce vždy poslední úterý v měsíci (tradice zavedená českým spolkem). Skvěle nastavený systém sice začal po čase skřípat, když hlavně KOČR začal prosazovat náhlé změny programu na poslední chvíli. Díky svým kontaktům na zastupitelském úřadě totiž měl nejlepší informace, kdy jaký český politik zavítá do Bratislavy, a pokud to zapadlo do daného termínu, prosadil změnu programu na besedu s krajany. Ze začátku jsme to uvítali, protože do té doby v Bratislavě prakticky nebyly, jednak z prostorových důvodů, ale i proto, že delegace měly v hlavním městě vždy nabitý program, a besedu s krajany si ponechaly na další dny v jiném slovenském městě. Postupem času však zájem o besedy s politiky opadal, mimo jiné proto, že se začaly podobat jak vejce vejci. Na úvod politik opěvoval, jak rád má Slovensko a Slováky, že už v mládí jezdil s rodiči do Tater… až když dostalo slovo publikum, ukázalo se, že o problémech krajanů nic neví a většinou ani nemá představu, jak by měl na ně reagovat… A tak najednou hosta už čekal ještě další program a bylo po besedě.
Velkou zkušeností pro mne byl rok 2003, kdy jsme se v podstatě jen s Petrem (ostatní z výboru dali najevo nezájem či pochybnosti, že bychom dokázali něco takového zorganizovat) dohodli, že bychom výročí vzniku ČSR (a současně 10. výročí existence spolku) mohli veřejně připomenout diskusí historiků. Zásluhu na jejich výběru měl především Petr, který díky svým společenským aktivitám oslovil většinu účastníků, já jsem přidal dvě-tři jména, s nimiž jsem se znal. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to právě Petrovo podpíchnutí, když jsem se vyjádřil, že by to chtělo ještě nějakou politickou osobnost, která by akci dala větší váhu. Jako vždy měl pohotovou odpověď, zda nechci pozvat prezidenta Václava Havla, který krátce předtím ukončil svou funkci, že se možná rád podívá do Bratislavy už bez státnických povinností. Napřed jsem se tomu zasmáli, ale potom jsem si ve své naivitě řekl, a proč ne? I když to nevyšlo, nápad to byl perfektní (viz https://www.cesi.sk/txt/hav.jpg), přestože nakonec jsem byl rád, že nepřijel, protože po úvodních zdravicích a „chlebíčkové“ přestávce na samotná vystoupení a besedu historiků už zůstal jen poloprázdný sál.
Bez ohledu na úctu a obdiv, nikdy jsem nepochopil u Petra dvě věci, ale k nim se ještě vrátím.
Jiří Výborný
« předcházející kapitola «
» následující kapitola »