Dvě věci jsem u Ing. Petra Stahla nikdy nepochopil. První byla, že hned na začátku, když jsem si začal všímat faktů, jež ne zcela odpovídaly slovním prohlášením, mne úpěnlivě zavázal, abych nikdy veřejně nekritizoval nedostatky mezi krajany, protože by se to podle jeho pevného přesvědčení negativně vrátilo celé krajanské komunitě. To jsem respektoval do značné míry ještě po jeho tragické smrti. Nechápal jsem zejména, proč odmítal mé námitky vůči prohlášením košických krajanů o vzniku spolku až v roce 1994, když oba jsme si pamatovali skutečné začátky spolku v roce 1993.
Druhá byla jeho nezlomná víra, že členstvím ve spolku i v KOČR dosáhne jednou opětovné spojení krajanské komunity v Bratislavě. Jednou mne o tom málem přesvědčil, když mne pozval na výroční konferenci KOČR i proto, že tam mají být senátoři z Prahy. Hned na začátku mne zarazil poloprázdný sál, jenž neodpovídal proklamovaným několika stovkám jejich členů. V úvodním slově mne předsedkyně patolízalsky přivítala jako nového člena a hned dodala, že pro novináře nebude problém napsat zápis. Bránil jsem se, že jsem tam poprvé a téměř nikoho neznám, ale nepomohlo. Nakonec to ani nebylo potřeba, protože hlavní slovo od začátku do konce měla jediná osoba. Při velkohubém hodnocení činnosti mne zvlášť zarazila slova o pravidelných zájezdech na volby v ČR, přitom zdůraznila, že i letos se chystají na senátorské volby do jistého moravského města podpořit shodou okolností předsedkyni krajanské komise Senátu, která už jim rezervovala prohlídku města a oběd, a před začátkem jednání už hovořila se dvěma přítomnými senátory, že příště by mohla přivézt autobus s voliči k nim. „Neříká se tomu volební korupce?“ – zašeptal jsem vedle sedícímu Petrovi, ale uzemnila mne jeho okamžitá odpověď: „Může to tak vypadat, ale jak vidíš, nikomu to nevadí.“ A skutečně, všichni se usmívali a tleskali. Předtucha, že k tomuto divadýlku asi nepatřím, byla stále silnější. Nicméně zápis jsem vyhotovil a při odevzdání jsem předsedkyni sdělil, že jsem si to s členstvím rozmyslel, protože zápisů se ve spolku napíšu ažaž. Ale u nás je to jenom jednou do roka, oponovala, čím mne jen přesvědčila, že s jejím „cirkusem“ nechci mít nic společné.
Když jsem Ing. Stahla kvůli jeho zaneprázdněnosti začal zastupovat na celoslovenských setkáních, začal jsem si uvědomovat, že i když absolutní většina krajanů přistupovala ke své spolkové práci velice obětavě, čestně a zodpovědně, nemusí to platit o každém jednotlivci. Samozřejmě, úsilí o pravdu vždy přináší nějaké konflikty. První jsem měl s takovou figurkou z trnavského spolku, který se ke mně od prvního momentu velice kamarádsky hlásil a opakovaně mne vždy přemlouval k vytvoření nové politické strany, bez níž je podle něj zastupování zájmů české menšiny nemyslitelné, a údajně už v tom podniká určité kroky a rád by mne podpořil, kdybych se na to dal. Záhy jsem pochopil, že nikdo jiný už se s ním nechce o tom bavit, na druhé straně mne zaujala jeho přednáška o potřebě vytvoření přeshraničních kontaktů, protože jediné peníze na činnost se dají získat pouze touto cestou, na co jsem si později často vzpomněl při různých příležitostech. Zkrátka více či méně reálných nápadů měl více a všechny podloženy aktovkou plnou vizitek úředníků a manažerů různých institucí v obou republikách, jen konkrétní výsledky žádné, ve všem chtěl být jen poradcem – takový moderní Brouk Pytlík (slovensky Chrobák Truhlík). Až mne nakonec vyprovokoval k napsání článku do České besedy, v němž jsem se snažil na číslech ukázat, že nejen spolek, ale ani celá česká menšina není početně schopna vytvořit vlastní parlamentní stranu. Od té doby se mi začal vyhýbat a údajně přede mnou varoval ostatní, že prý jsem nasazený agent s úlohou rozvrátit spolek. Po krátkém čase však zmizel, údajně se odstěhoval k rodině do Čech.
Větší konflikty však ještě měly přijít…
Jiří Výborný
« předcházející kapitola «
» následující kapitola »