Střípky vzpomínek VII. – Čas naděje

S přelomem milénia se zdálo, že v krajanském životě Čechů na Slovensku dochází k určitému zlomu. Měsíčník České beseda zaznamenával nejvíce odběratelů a díky stále širšímu okruhu dopisovatelů rozšiřoval svůj obsah, na čem měla určitě hlavní zásluhu šéfredaktorka a současně tehdy předsedkyně ČSnS Mgr. Helena Miškufová z Košic. Zdálo se, že se začíná dařit i bratislavským krajanům. Na jaře 2001 byla otevřena nová budova velvyslanectví, v níž byla i knihovna a společenský sál Českého centra (veřejnosti se otevřely až od následujícího roku). Poprvé v historii se bratislavský spolek dočkal vlastní klubovny, o níž jeho předsedové snili celá léta.

Téměř k cíli tuto myšlenku dovedl tehdy předseda Ing. Petr Stahl díky svým kontaktům s jinými národnostními menšinami, konkrétně s bulharskou, která měla ve správě objekt na Panské ulici. Žel, jak se ukázalo, i tato menšina byla rozhádána a tehdejší ochota vůči české menšině, aby se tam mohla setkávat, souvisela především s cílem získat v boji o budovu body navíc, takže sám Petr musel nakonec konstatovat, že bude lépe se do jejich sporů nemíchat.

Naštěstí jsem tehdy náhodou potkal osobu, která nám k dočasné klubovně nečekaně pomohla. Hlubokou poklonu musím složit dnes už nebohému RNDr. Dušanu Podhorskému, který od začátku mého redaktorského působení v Bratislavě choval ke mně téměř otcovskou náklonnost, co se projevilo nejen tím, že jsem měl kdykoli u něho dveře otevřeny, ale později, když se přesvědčil, že mi může důvěřovat, mi sám „přihazoval“ tipy z vědeckého prostředí, jež jsem mohl využít ve své práci (škoda, že se tehdy ještě neudělovaly ceny za propagaci slovenské vědy). Po rozdělení jsme se několik let neviděli a když jsem se náhodou potkali, hned se zajímal o moji současnou práci a potvrdil, že nadále se na něj mohu kdykoli obrátit. Pogratuloval jsem mu ke jmenování ředitelem státní vědecké instituce, ale hned si postěžoval, že s vědou to nemá moc společného, protože jeho hlavní úlohou je restrukturalizace, aby ústav mohl dál existovat s podstatně nižším rozpočtem, takže například řeší stěhování pracovišť s cílem snížit počet využívaných budov v různých částech Bratislavy. Už nevím, proč jsem se mu zmínil, že pro spolek právě hledám vhodnou klubovnu a hned zareagoval, že se poradí, ale určitě se bude snažit mi (nám krajanům) pomoci. Když jsem mu po asi dvou týdnech zavolal, řekl mi, že právě se podařilo uvolnit budovu v Podunajských Biskupicích, zda by nám nevadilo scházet se až na okraji Bratislavy, ale formality budou prý ještě chvíli trvat. V dalším telefonátu však už měl jiné řešení a prý se mám přímo dohodnout s ředitelkou správy budov, která je podrobně informována. A skutečně, vše šlo jako po másle, ještě s dalšími členy výboru jsme si byli prohlédnout nevelkou místnost s příručním skladem v podkroví budovy nedaleko hlavního nádraží. Upozornili nás, že v létě tam bývá horko a v zimě zase chladno, ale na ty dvě-tři hodiny dvakrát do měsíce nám to plně vyhovovalo. Užívali jsme si to od podzimu 2001 do konce léta 2007, kdy nám oznámili okamžité ukončení nájmu. Jak jsem zjistil, dr. Podhorského krátce předtím ve funkci vystřídal nový ředitel jmenovaný Slovenskou národní stranou, který dal příkaz zrušit podnájem všem „cizím“ subjektům (v budově si pronajímali tzv. poslanecké kanceláře i dva „maďarští“ poslanci, jeden z nich tam předtím pracoval).

Nepříznivou situaci i tehdy zachránil Ing. Stahl, jenž přišel s nabídkou podnájmu klubovny a tentokrát i společenského sálu v budově Csemadoku, kde se bratislavský český spolek schází dodnes.

Významnou událostí bylo i sčítání lidu, první po rozdělení federace, proto byly jeho výsledky očekávány s takovým napětím. První celkové výsledky byly známy až někdy po roce, jež potvrdily, že v porovnání s rokem 1991 početnost české menšiny v SR klesla. Mnohem více mne však zajímaly výsledky jednotlivých okresů a obcí, jež byly známy až začátkem roku 2003. Dostat se k nim znamenalo objednat si u Statistického úřadu SR obrovskou brožuru, jež měla kolem tisíce stran tabulek, a podle toho také patřičnou cenu. Dlouho jsem rozmýšlel, zda do toho mám investovat, ale bylo mi jasné, že pokud se do toho nedám sám, tak nikdo jiný to asi neudělá. Naštěstí osud mi tehdy dopřál prémie v práci, takže jsem věděl, že neohrozím rodinný rozpočet. Nikdy nezapomenu na údiv ve Statistickém úřadu, kde si mne podávali z kanceláře do kanceláře, protože zřejmě tam poprvé přišel exot, který si obsáhlé výsledky voleb chtěl koupit osobně a platil v hotovosti. Naštěstí následující výsledky sčítání už začaly být dostupné na internetu, ale porovnávat údaje za českou (a moravskou) menšinu před a po rozdělení republiky se dalo pouze v České besedě a následně na cesi.sk. Byla to pořádná piplačka prohrabat se tisícovkou tabulek, abych z nich vybral jen to, co mne zajímalo, ale asi to mělo smysl, jak mi potvrdil pan velvyslanec Galuška, když se při jednom setkání zmínil, že právě díky mému publikovanému přehledu získali i na velvyslanectví lepší přehled o rozložení české komunity na Slovensku.

S počtem nejen krajanů, ale celkově občanů ČR žijících na Slovensku, souvisela ještě jedna událost. V roce 2002 se totiž poprvé dalo v parlamentních volbách volit i v zahraničí na zastupitelských úřadech. Velvyslanectví se na to připravovalo dlouho předem, mimo jiné i rozhovorem s panem konzulem v České besedě, aby oslovili co nejvíce krajanů. Mimo záznam mi konzul prozradil, že mají těžkou hlavu z toho, že nedokáží odhadnout, kolik lidí by mohlo k prvním volbám přijít (výsledky sčítání tehdy ještě nebyly, ale jednalo se především o neznámý odhar, kolik občanů ČR skutečně žije v SR). Prozradil, že zkoušeli oslovit i slovenské úřady, jaké mají informace o počtu občanů ČR na Slovensku, ale prý nbez úspěchu. Naznačil, zda bych mohl nějakým způsobem využít novinářské kontakty a pokusit se zjistit alespoň přibližné odhady.

Osud chtěl, že jsem krátce na to potkal bývalého kolegu, jenž se přiznal, že působí na tiskovém oddělení Ministerstva vnitra, kde prý určitě nebude problém mi pomoci s alespoň přibližným údajem. Když jsem se mu však po dohodnuté době ozval, už to byl úplně jiný člověk a razantně mne odbyl, že Slovensko údaje o cizincích na svém území neshromažďuje, a tudíž ani nikomu neposkytuje, protože by to prý bylo v rozporu s demokratickými zásadami Evropské unie. Vzpomněl jsem si na něj, když se po letech v médiích přece jen objevila čísla o počtu a největším podílu cizinců, tak jsem si říkal, že od vstupu do EU už asi tyto demokratické zásady neplatí.

Přestože jsem konzulovi nepomohl, osud chtěl, že mne tehdy oslovili do volební komise na velvyslanectví (dvě osoby za náš spolek a dvě za KOČR, aby prý případně pomohli s identifikací krajanů). Před volbami jsme měli absolvovat jakési školení, pracovní povinnosti mi však neumožnili tam přijít, přesto mne konzul omluvil, že mne zaškolí těsně před začátkem voleb. Nakonec to ani nebylo potřebné, protože všechna registrační místa u stolů obsadily zaměstnankyně zastupitelského úřadu a kolegyně krajanky, takže na mne už tam nezbylo místo.

Když se však otevřely brány pro voliče, nastal v sále Českého centra zmatek vyvolaný obrovským zájmem příchozích. Mnozí totiž neměli patřičné dokumenty, nebyli zapsáni v seznamu voličů a ani neměli hlasovací průkaz, někteří se až ve volební místnosti dozvěděli, že vlastně nejsou českými občany, takže ani volit nemohou atd. Zkrátka dohadováním u stolů překáželi a brzdili ostatní. Chtěl jsem být alespoň trochu užitečný, a tak jsem se postavil ke dveřím do sálu a začal počet lidí v sálu usměrňovat, aby jich v sále najednou nebylo příliš mnoho. Tak jsem tam vydržel až do pozdního večera, kdy počet voličů začal klesat a schody na 1. poschodí se postupně uvolnily. Když jsme se večer rozcházeli, pan konzul mi přišel poděkovat, že jsem pomohl zvládnout prvotní nápor. Druhý den mne však hned ráno vzal stranou a sdělil mi, že službu u dveří bude mít jeho kolega, protože pan velvyslanec Slánský si nepřeje, aby tam stála osoba, která není zaměstnancem velvyslanectví. V podstatě už o nic nešlo, neboť sobotní nápor voličů nebyl až tak velký. Od té doby jsem už nikdy do volební komise pozván nebyl, ale jsem rád, že jsem byl u těch prvních, protože tehdy mi to pomohlo mít zdejší výsledky z první ruky, abych o nich mohl napsat do České besedy. Při dalších volbách se už všechny výsledky daly naštěstí vyhledat na internetu. Jen připomenu, že v roce 2001 v Bratislavě volil největší počet v zahraničí, od té doby zájem stále klesá a tradičně nad zdejšími krajany početně převládají „přespolní“ voliči s hlasovacími průkazy z ČR.

Jiří Výborný

   « předcházející kapitola «                                          » následující kapitola »