V roce 2004 jsem byl tak trochu nečekaně zvolen předsedou bratislavské Regionální organizace Českého spolku na Slovensku. Nazval jsem to „palácovým převratem“, protože na konferenci se skupina dam – členek výboru – dohodla, že už nechce ve vedení spolku Ing. Stahla. Jak jsem už zmínil, nebyly s ním spokojeny jednak kvůli prosazování různých novinek, navíc za jeho vedení se výrazně omezily zájezdy, jež do té doby obětavě organizoval Ing. Junek, a také přicházelo méně vstupenek na různá představení a koncerty, jež velvyslanectví dostávalo a část posouvalo krajanům. Měl jsem pocit, že právě to mělo rozhodující podíl na velkém počtu členů výboru, který se pohyboval až ke dvacítce, ale většina z nich se do něj hlásila jen poroto, aby byly u zdroje těchto vstupenek mezi prvními, a když jich bylo stále méně, najednou o účast ve výboru rychle ztratili zájem.
Záminkou na nezvolení Ing. Stahla bylo, že nebyl na konferenci přítomen (tuším byl po nějaké operaci, přesně si už nepamatuji) a také často chyběl z důvodu množství jiných aktivit, takže se stalo zvykem, že jsem ho stále častěji při běžném chodu výboru zastupoval jako místopředseda. Kromě toho, v můj „prospěch“ hovořily „úspěchy“ jako byly klubovna, internet nebo seminář k výročí vzniku ČSR, ale i narůstající publicita v České besedě.
I když mne tím dámy překvapily, musím přiznat, že mi to tak trochu vyhovovalo, protože jsem tehdy stále doufal, že se mi podaří bratislavský spolek více zviditelnit, a také tehdy jsem ještě stále marně pátral po dokumentech o začátcích spolku (k nimž se mi nakonec podařilo dostat úplně jinou cestou až na přelomu 2006-07). Takže jsem předsednictví přijal s výhradou, že Ing. Stahl zůstane tajemníkem. Hned večer po konferenci jsem mu volal, abych ho o této šarádě ve vedení informoval, ale jako vždy to přijal velkoryse a s nadhledem, o čem svědčí i jeho pokračující obětavé nasazení v práci výboru a celého spolku.
Zdaleka ne vše se mi však dařilo tak, jak jsem předpokládal. V té době jsem například převzal více méně na vlastní bedra organizaci českého plesu, kam se mi podařilo v posledních ročnících dotáhnout několik osobností, ale Ing. Stahl se v něm nechtěl příliš angažovat. Tradičně ještě za mých předchůdců se konal v hotelu Doprastav, kde byl k dispozici na různé oslavy, svatby apod. velký sál i jídelna s kapacitou přes stovku míst. Tam jsme si zálohou zarezervovali termín i na rok 2004, když krátce před Vánocemi 2003 mi volala tamní ekonomka, abych si přišel vzít zálohu zpět, protože od Nového roku je čeká rekonstrukce. Nastalo nečekané hledání náhradních prostor. Nakonec jsem našel nejlepší ochotu v hotelu Tatra, kde sice v pátek a v sobotu organizovali diskotéku pro starší, ale pokud bychom si prý zakoupili celý kongresový sál s necelou stovkou míst a také s už zaplaceným DJ… Lepší řešení jsem v krátké době nenašel a ples se v zásadě vydařil, když s DJ se střídala „naše“ spřátelená skupina Starý orchestrion. Přišlo však podstatně méně hostů a stále více bylo osamocených žen bez partnera, jež daly najevo, že je to asi jejich poslední ples a jen chtěly podpořit spolek. Důsledky plesu to potom jen urychlily. Vzápětí nám totiž přišla pokuta od SOZA za neohlášenou hudební produkci, a když jsem pátral proč, když oficiálně byl organizátorem diskotéky hotel, tak jsem se dozvěděl, že tam ji dostali také. Zkrátka, něco jsme podcenili, a to na chuti pokračovat dál nepřidá.
Později se k tomu přidala i další nepříjemná zkušenost. Krátce před plesem jsem se náhodou seznámil s českým manažerem na čele slovenského zastoupení významné mezinárodní společnosti. I když k problematice krajanů byl velice skeptický a podobně jako většina Čechů za ně považuje jen ty, kdo si i v zahraničí udržují nějaké folklorní tradice a my ostatní jsme pro ně jen cizinci českého původu, nakonec udělal pro mě nečekané gesto a slíbil do tomboly na český ples letenku do Prahy a zpět pro jednu osobu. V historii těchto plesů to byla, pokud vím, jednoznačně nejdražší cena v tombole. Slovo dodržel, ale když jsme se asi po půl roce setkali, neskrýval své zklamání. Prý očekával, že se mu aspoň někdo ozve s poděkováním, ale se nedočkal, takže už o krajanech nechce více ani slyšet. Začal jsem tedy pátrat, kdo to vyhrál. Tombolu řídila tehdejší místopředsedkyně, já jsem jí jen podával jednotlivé ceny, ale současně jsme musel vyřizovat další věci v sále, takže jsem neměl čas soustředit se na vše a jen jsem si pamatoval, že cenu přebírala mladší paní, která seděla v přední části sálu. Proto jsem požádal místopředsedkyni, zda se jí podaří dopátrat, kdo to byl. Vyšlo najevo, že šlo o pracovnici zastupitelského úřadu, která přišla s kamarádkou na vstupenky, jež jsme vždy dávali našim partnerům zadarmo, i když většinou bez odezvy. Tentokrát se jí nabídka od krajanů skutečně vyplatila, ale odmítla se k tomu dále vracet.
Když už jsem u podpory krajanských akcí, musím sklonit hlubokou poklonu představiteli ČSA v Bratislavě (osobně jsem se s ním nikdy neseznámil), který na každý náš ples věnoval nějaký firemní suvenýr či jinou pozornost. Ze všech českých firem byl totiž jediný. A to jsem se snažil od svých začátků ve spolku oslovit všechny, ale bezvýsledně. Většinou se ani nenamáhali odpovědět. Jako perličku uvedu alespoň jednu zkušenost, na kterou si vzpomenu vždy, když slyším české politiky hovořit o „rodinném stříbru“. Náhodou jsem se seznámil s manažerem slovenského zastoupení známé automobilky. Když jsem mu navrhl, zda by nechtěli dát nějaký firemní suvenýr do tomboly českého plesu, neviděl v tom problém s tím, že to musí odsouhlasit jeho nadřízený. Když jsem mu po dohodnuté době zavolal, už byl zdrženlivější, ale vyžádal si ještě čas. Na třetí pokus mne po chvíli, kdy se s někým o něčem dohadoval, přepojil na kohosi s maďarsky znějícím příjmením. Ten mi značně ironicky vysvětlil, že od redaktora uznávaného média by očekával, že by už mohl vědět, že se jedná pouze o jednu z obchodních značek velkého nadnárodního koncernu, mimochodem se sídlem v Německu, který vozy této značky nevyrábí pouze v České republice, ale i v dalších zemích světa, proto nevidí nejmenší důvod, proč by ji měl spojovat s Čechy na Slovensku. Škoda, že jsem si jeho poučení tenkrát nenahrál…
Rok 2004 byl celkově pro mne velmi bouřlivý, nejen ve spolku, ale i v pracovní oblasti. Po osmi letech jsem totiž opět přišel o zaměstnání a začalo období „fluktuace“, jež nakonec trvalo s několika přestávkami, kdy jsem byl nezaměstnaný, až do mého odchodu do důchodu. Tehdy jsem přišel ke zkušenosti, jaký rozdíl je mezi kapitalizmem, socializmem a současností. Když měl můj děda malorolník čtyřicet let (padesátky, žel, se chudák nedožil, zemřel krátce po válce na tuberkulózu), zaplatil v místní hospodě soudek (podle vyprávění maminky, už si nepamatuji vína či piva) a ostatní sedláci se mu za to složili na podsvinče na vykrmení. Když měl padesátku můj otec, tehdy účetní, zavolal si ho ředitel podniku a odevzdal mu obálku s několika stokorunami a pouzdro se sovětskými pozlacenými hodinkami přibližně ve stejné hodnotě. Když se mně přiblížila padesátka, zavolala si mne ředitelka a dala mi vybrat: buď podepíšu, že po pěti měsících (krátce před svou 50) odcházím po vzájemné dohodě, nebo mi následující den začíná plynout tříměsíční výpovědní lhůta z organizačních důvodů. Za této situace jsem pochopil, že přijmout funkci předsedy nebylo právě šťastné řešení, protože mne čekají mnohem závažnější existenční problémy.
Jiří Výborný
« předcházející kapitola «