Štěstí se musí napřed unavit pracovitostí

Doc. Ing. Čestmír ALTANER, DrSc. (*1933) se narodil v Lukách nad Jihlavou. Vystudoval Chemickou fakultu SVŠT se specializací na léčiva. Od svých 24 let působí v bratislavském Ústavu experimentální onkologie, dnes je jeho ředitelem. V letech 1967 a 1976 získal prestižní stipendium Eleanor Rooseveltové na výzkum rakoviny v laboratoři prof. H. M. Temina na Universitě Wisconsin v americkém Madisonu, jenž v roce 1975 obdržel Nobelovu cenu. Pobyty se staly základem celoživotní spolupráce s profesorem Teminem, jež vyústila po roce 1989 do podoby amerického grantu při vývoji preventivní vakcíny proti lidským nádorovým virům typu HIV a pokračuje i po smrti prof. Temina. Je členem Vědecké rady Evropské onkologické školy ve Vídni, členem Vědecké rady programu Evropské unie INTAS a zastupuje Slovensko v Organizaci evropských onkologických ústavů. Současně přednáší na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského o buňkové a molekulární biologii rakoviny.


Pane řediteli, jaký osud vás před půl stoletím přivedl na Slovensko?
Po maturitě na gymnáziu v Jihlavě v roce 1952 jsem se hlásil na chemickou fakultu do Prahy, kde jsem však nebyl přijat. Začal jsem pracovat v laboratoři jihlavského Motorpalu a náhodou z novin jsem se dozvěděl o dodatečném zápisu na chemii v Bratislavě (aby se splnila plánem stanovená kvóta). Přihlásil jsem se a udělal přijímací pohovor. Později jsem se dozvěděl, že nepříznivé posudky - hrál jsem buržoazní sport tenis – nestačily včas přijít do Bratislavy, a tak díky náhodě a štěstí jsem vystudoval i „proti vůli dělnické třídy" (to je citát z posudku z mé rodné obce). Protože jsem skončil s červeným diplomem, dostal jsem umístěnku do Bratislavy a v Dimitrovce jsem pracoval na výrobě DDT - insekticidu, který byl později zakázán jako silný karcinogen. Po dvou měsících a krátké vojenské službě se opět štěstí na mne usmálo a díky kolegyni ze studia jsem se dozvěděl o volném místě na Výzkumném ústavě onkologickém. V té době byl jediným toho druhu v Československu a začínal být i uznávaným pracovištěm ve světě. Vždy jsem měl zájem o výzkumnou činnost, co se projevovalo i dobrovolnou prací na fakultě během studia, a tak se mi splnil celoživotní sen.

Většinu svého života jste prožil na Slovensku, které dnes zastupujete v různých mezinárodních komisích a institucích. Sám říkáte, že hovořit česky, zejména v odborných termínech, vám už působí komplikace. Cítíte se být více Čechem nebo Slovákem, nebo ani nemáte čas se nad tím zamýšlet?
Věda, která se stala mým koníčkem, nezná národnosti. Je mezinárodní a snad proto jsem se nikdy necítil determinovaný. Neměl bych nic proti tomu, aby se na celém světě mluvilo jednou řečí, co samozřejmě vím, že je absurdní.

Jak si vzpomínáte na své začátky v Bratislavě?
V době, kdy jsem začínal v laboratoři na Špitálské ulici s jedním stolem a několika lahvemi s chemikáliemi, převládal názor, že příčinou rakoviny jsou viry, a druhá teorie „obviňovala" chemické látky. Výzkum ukázal, že viry i chemické látky poškozují lidské geny a až tato poškození (mutace) jsou pravou příčinou vzniku nádorové buňky. Až profesor Temin vyslovil hypotézu, že RNA nádorové viry se v buňce uchovávají jako DNA provirus, čili opačně než je zvykem v biologii. Později za tento objev dostal Nobelovu cenu. Moje tehdejší výzkumy jeho hypotézu potvrzovaly, a jelikož se situace politicky oteplovala, požádal jsem o americké mezinárodní stipendium. Poprvé jsem se ocitl ve špičkově vybavené laboratoři a spolupracoval s člověkem, který šel proti dogmatům. A to bylo velké štěstí, protože i ve vědě platí, že člověk musí mít štěstí. I když napřed ho musí unavit svou pracovitostí a invencí, aby si potom sedlo i na běžného smrtelníka.
Na začátku výzkumu vlastně byly slepice. V roce 1954 byl na Onkologickém ústavu v Bratislavě izolován slepičí virus B77 (B jako Bratislava a 77 bylo číslo slepice), který byl schopný ve velice krátké době vyvolat nádor u kuřete. Jednak to byl vynikající experimentální materiál, ale dalším studiem tohoto viru ve světě se zjistilo, že za vznik nádoru je odpovědný jeden gen, který není virového původu, ale je to buňkový gen a nachází se ve všech živých organismech, včetně lidí. Tak se podařilo objevit takzvané onkogeny. Za objev těchto virů, objev onkogenů a buňkového původu onkogenů byly uděleny tři Nobelovy ceny za medicínu.

Nechme historii a věnujme se problémům, jež se více či méně dotýkají každého z nás. Lidově řečeno, tykáte si s nemocí, jež je obklopena strachem.
Dnes hovoříme, že přibližně každý čtvrtý člověk je ohrožen rakovinou, ale to v žádném případě neznamená, že každý čtvrtý na ni umírá. Dnes už u některých forem nádorů máme dobré výsledky v léčbě. Toho, kdo přežije pět let po léčení, považujeme za uzdraveného. I když na druhé straně, počet onemocnění mírně stoupá, co však souvisí především s tím, že se jedná o nemoc vyššího věku a my se vyššího věku dožíváme stále častěji.

Zřejmě každý, u koho lékaři zjistí nádor, si klade množství otázek typu: proč právě já, kde se stala chyba?
Je to proces akumulace, kterému pomáháme a postupně si sbíráme jakési body, které se sčítají. Například se opalujeme - už i malé děti pražíme na slunci - a první mutace je hotová. Kdysi ženská krása spočívala v alabastrové bledosti a opálený člověk se stal symbolem zdraví v dobách, kdy ještě nebyla ozónová díra. Ale především chci připomenout velmi negativní vliv kouření. Ve vyspělých státech už mají za sebou úspěšné kampaně na odvykání od kouření a přesvědčení celé společnosti, že moderní je nekouřit. I když někdo sedí v místnosti s kuřákem, je to jakoby sám kouřil. Statistiky přesvědčivě dokazují, že dva faktory - strava a kouření, ať už aktivní nebo pasivní - mají každý až třicetiprocentní podíl na nádorovém onemocnění s následkem smrti. Kouření zvyšuje riziko vzniku nádoru plic, ústní dutiny, jícnu, močového měchýře. V USA se podařilo radikálně snížit spotřebu cigaret, a už se začíná snižovat i výskyt těchto druhů onemocnění. Po deseti procentech se na výskytu nádorů podílejí viry a genetická predispozice a až zbytek mají na svědomí škodliviny v pracovním prostředí, alkohol, sexualita a jiné vlivy. Zvlášť důležitá je i rovnováha mezi příjmem kalorií a fyzickou aktivitou. Obézním lidem hrozí nádorové onemocnění mnohem více. Tak jako je vysoká korelace mezi kouřením a rakovinou plic, stejná je i mezi spotřebou tuků a úmrtností na karcinom prsníku. U mužů bývá ještě často postihnuté hrubé střevo. A pro všechny případy jednoznačně platí: přijít k lékaři je třeba co nejdříve.

Když se řekne virus, většina z nás si spíše připomene chřipku než rakovinu...?
Některé viry napomáhají vzniku určitých typů nádorů tím, že produkty jejich genů likvidují přirozené buňkové mechanismy v organismu s preventivní funkci proti vzniku nádorové buňky. Jako příklad mohu uvést rakovinu děložního krčku, která početně zdaleka nepředstavuje největší problém, ale při ní je už prokázáno, že některé kmeny virů vyvolávající bradavice spoluúčinkují při vzniku tohoto druhu nádoru.

Na přednášce v Českém centru v Bratislavě jste se podrobně věnoval dědičnosti při vzniku rakoviny...
Rakovina jako taková není dědičná. Pokud však dojde k poškození genů, třeba už ve spermii nebo ve vajíčku, můžeme říci, že takový člověk zdědí predispozici na vznik určitého typu nádoru podle genu, který je poškozen. V posledních letech na našem ústavu dominuje výzkum moderní diagnostiky, prevence a terapie nádorových nemocí s využitím molekulárně-biologické techniky, jež umožňuje zjistit poškození genů. Z buněk krve izolujeme desoxyribonukleovou kyselinu DNA, pomocí složité reakce na ní identifikujeme úsek genu s podezřením na poškození, a když si přečteme nukleotidovou sekvenci, teda pořadí nukleotidů, zjistíme, či je správná nebo pozměněná. Pro lepší názornost, o jak náročnou práci jde, zkuste si představit celkovou délku DNA v buňce jako vzdálenost z Bratislavy do Žiliny a hledaná změna je velká přibližně pět milimetrů. Ale moderní metody molekulární biologie to umožňují.

Co dělat, když se zjistí určitá dědičná predispozice, například že určitý nádor se v rodině vyskytl vícekrát. Existuje možnost prevence?
Zatím v ÚEO SAV testujeme některé formy rakoviny hrubého střeva a štítné žlázy, kde byla podobná souvislost prokázána. Začínáme s testy i při nejčastějším nádoru u žen – karcinomu mléčné žlázy. Poškození genů, jež ho způsobuje, bylo identifikováno teprve nedávno. Můžeme předem určit, který z členů rodiny by měl častěji přijít na prohlídku, aby nádor byl odhalen včas. Můžeme upozornit i toho, kdo by si měl nechat preventivně odstranit ohrožený orgán, pokud se to dá. Predispozice se dá odhalit ještě v době, kdy příznaky onemocnění se neprojevují. Tehdy doporučujeme chirurgický zákrok. Na Slovensku jsme už takto vyšetřili asi šedesát rodin a mimo jiné sledujeme jednu rodinu, jejíž členové, bohužel, zdědili predispozici na nádor štítné žlázy, kde je téměř stoprocentní jistota, že každý, kdo má tuto mutaci, dříve či později onemocní.

A vědí o tom? Mnozí raději nechtějí o rakovině do poslední chvíle nic slyšet.
Samozřejmě, jde o závažné etické otázky a velkou úlohu zde sehrává i psychika: u někoho prozrazení diagnózy vyvolá obrovský stres, který zhorší jeho zdravotní stav. Jiný však dokáže využít otevřenou informaci - pozorněji sleduje svůj zdravotní stav, pravidelně chodí na kontroly a tu znovu platí, že pokud něco zachytíme už v začátcích... Ale nikdo nemáme dopředu napsaný svůj osud. Pro dědičnost predispozice platí základní pravidla dědičnosti, to znamená, pokud jde o autosomálně dominantní gen, pravděpodobnost výskytu této mutace u členů rodiny je padesátiprocentní. Proto důkaz, že člen rodiny danou mutaci nezdědil, má nesmírný význam, neboť odstraňuje obavu a neustálý strach ze vzniku nádoru. Pokud někdo ví, že je náchylný na rakovinu hrubého střeva, a přesto se přejídá, kouří, pije alkohol, tak samozřejmě propuknutí této nemoci jen ,,pomáhá".

Hovoříme o nemoci, jež je obklopena jakýmsi tabu neznámého, nechtěného a o níž se ve značné míře až díky Lize proti rakovině začíná v posledních letech mluvit veřejně a otevřeně.
Nádorové nemoci - a je jich okolo sto typů - mají stále nádech čehosi fatálního. Dnes už však jsou v poměrně vysokém procentu léčitelné a musíme se naučit s nimi žít. Reálný obraz blízké budoucnosti je, že člověk s rakovinou se na určitý čas vyléčí, řekněme pět let bude moci zase spokojeně žít, ale potom se mu nádor vrátí, opět přijde do nemocnice a znovu se vyléčí. Tak by se mohli i pacienti s nádorem dožívat vysokého věku. Takovou naději slibují právě genetické metody diagnostiky a terapie blokováním metabolických drah, které jsou v daném nádoru poškozeny. V tomto směru jsme v posledních letech pokročili a zdá se být možná jakási výměna poškozeného genu za jiný. Tato genová terapie se už začíná realizovat i na úrovni klinických pokusů. Druhým způsobem může být oprava poškozeného místa v genu. Dnes víme, že v organizmu existují geny, které kontrolují růst buněk, i geny, které mohou opravit genetický materiál buňky a dokonce v počátku i zlikvidovat nádorovou buňku. Problém vzniku nádorového onemocnění souvisí s tím, že obranné buňky jsou natolik oslabeny, že nefungují.

Jak vlastně vzniká nádor?
Normální, zdravé buňky se v těle množí, dělí a umírají kontrolovaně. V mladém organizmu se dělí rychleji, v dospělosti většinou už jen tehdy, když je potřebné nahradit opotřebované nebo poškozené. Nádorová buňka vzniká tehdy, když se akumulují mutace buňkových genů odpovědných za růst a dělení buněk. Je to dlouhodobý proces, na němž se podílejí tři velké skupiny genů: onkogeny, anti-onkogeny a mutátory. Když se sejde přibližně pět mutací kritických genů, buňka se začíná nekontrolovatelně rozmnožovat a vzniká nádor. Nádor o velikosti jediného milimetru (začíná být hmatný) už představuje milióny buněk a proces sebeobrany organismu selhává. Do značné míry je to věc náhody, ale zřejmé jsou i venkovní vlivy, jimž jsme vědomě či nevědomě vystavěni. Avšak hlavní příčinou úmrtnosti je takzvaný rozsev nádorových buněk, to jsou ty neblaze známé metastázy do nejrůznějších částí organizmu. Bez nich by stačilo chirurgické odstranění primárního nádoru, pokud je to u konkrétního orgánu možné.

Říkáte, že rakovina je nemocí stárnoucího organismu, jinými slovy záhada rakoviny v sobě nese i tajemství délky života?
Kdybychom pochopili princip, na jehož základě pracuje seberegenerační mechanismus buněk, a dokázali ho napodobit, teoreticky je to možné. Biologická kapacita lidského organismu je asi tak na 140 let života. Dnes víme, že každá buňka má v sobě jakési hodiny, které odpočítávají čas a upozorňují, kdy má přirozenou cestou zahynout. Má v sobě zabudovaný mechanizmus, díky němuž se neustále obnovuje, ale ten se každým dělením postupně oslabuje. Bohužel u nádorových buněk byla zjištěna vyšší aktivita i v tom směru, že si tento čas dokáže sama prodloužit, takže pokud má dostatek živin, může žít věčně. V laboratořích po celém světě se pěstují HeLa buňky, co jsou nádorové buňky ženy, která zemřela před 50 lety, a od té doby byli na výzkumné účely vypěstované snad už tuny dalších buněk, takže skutečně naplňují sen o nesmrtelnosti. V tomto případě se zdravé buňky chovají příliš slušně podle samoregulačních mechanismů. Kdyby i normální buňka měla žít věčně, tak by asi začala být problémem stejně jako je problematická neregulovaná nesmrtelnost nádorové buňky.

Zůstává vám při ředitelských a dalších povinnostech ještě čas i na vědeckou práci?
Každý rok trávím měsíc dovolené v laboratoři prof. R. Kettmanna v Belgii, s nímž roky spolupracujeme na výzkumu retroviru, který vyvolává leukémii hovězího dobytka. Je to zajímavý experimentální model podobný viru, který vyvolává i jeden typ lidské T-buňkové leukémie. To je můj jednoměsíční únik od ředitelských povinností k laboratornímu stolu, kde znovu mohu pracovat vlastníma rukama. Snahou této spolupráce je příprava preventivní vakcíny proti komplexnějším retrovirům na báze DNA imunizace.

Na závěr poprosím ještě několik slov o Národním onkologickém registru SR, který patří k vašemu ústavu?
Údaje z tohoto Národního onkologického registru SR ukazují, že incidence (podíl na počtu obyvatelstva) nádorů a mortalita se výrazněji neodlišuje od jiných evropských zemí. Od vyspělých zemí, kde už lidé pochopili, že kouření je jednou z hlavních příčin vzniku nádoru hlavně plic, se lišíme tím, že nádory plic u nás mají stále rostoucí trend. Bohužel registr ukazuje též, že ženy u nás přicházejí s nádorem prsníku ve vyšším stadiu, co snižuje pravděpodobnost úspěšné léčby. Jinak poměr mezi incidencí a mortalitou u nás všeobecně se výrazně neliší od jiných zemí vyspělé Evropy, co znamená, že úroveň léčby je porovnatelná.

Jiří Výborný

(Česká beseda č. 7-8/2002)