Odsun českých zaměstnanců ze Slovenska
Uvedu jen některé nejpodrobnější prameny, jež jsem citoval i ve svých pracích na toto téma, jako je například S. Šisler: Odchod českých zaměstnanců ze Slovenska v letech 1938-1945, Český lid, 76, 1989, č. 4 nebo známá publikace českého historika Jana Rychlíka Češi a Slováci ve 20. století, případně jeho článek K otázce postavení českého obyvatelstva na Slovensku 1939-1945 v Historickém časopise č. 37 z roku 1989. To jsou asi nejucelenější zdroje, které potvrzují, že názory české i slovenské strany jsou totožné, i když možná jednotlivá čísla nejsou zcela shodná, ale ani malé odchylky podle různých archivních zdrojů to nijak nekomplikují. V čem je ale podstata věci: Když hovoříme o Češích na Slovensku, je dobré si napřed udělat jakýsi obraz o celkovém vývoji a říci, že zatímco do roku 1918 žilo na Slovensku asi 7 400 osob, hlásících se k české národnosti, v roku 1921 jich bylo už více než 71 tisíc. V roce 1930 to bylo už 120 tisíc, co představovalo 3,27 % obyvatelstva. Koncem roku 1938 jich bylo asi 93 tisíc, co bylo 3,4% obyvatel Slovenska, neboť došlo ke snížení počtu obyvatelstva v důsledku Vídeňské arbitráže. Takže takový byl stav. Příčinou nárůstu českých zaměstnanců, tím myslím zejména učitelů, železničářů, úředníků ve státní správě a na soudech, byl nedostatek slovenských odborníků. Samozřejmě rok 1918 byl velmi důležitým mezníkem ve vývoji Slovenska, avšak na druhé straně znamenal, že území Slovenska ztratilo velice silný intelektuální potenciál, protože všichni maďaróni, kteří se hlásili k myšlence uherského státu, odešli nebo odmítli slib nové republice, jelikož nevěřili, že se tento nový státní útvar udrží. Odhaduje se, že po vzniku ČSR na Slovensku zůstala jen asi tisícka příslušníků slovenské inteligence, to znamená absolutní nedostatek vzdělaných lidí. Prakticky tu nebyly ani slovenské školy, protože celý školský systém byl budovaný jako maďarský. Proto bylo potřebné vybudovat základy slovenského školství, a tomu napomohli právě čeští učitelé, kteří přicházeli na Slovensko, včetně vysokoškolských profesorů. To bych chtěl zvlášť podtrhnout, že přicházeli i uznávaní odborníci, konkrétně na Lékařskou fakultu, takže nevznikala na zelené louce, ale hned na vysoké odborné úrovni, čili v krátkém čase dokázali vychovat novou generaci slovenských lékařů. Podobné to bylo i na železnici, která sem poslala okolo 7 tisíc - pravda někdy nakomandovaných - železničářů, neboť poválečná obnova a rozvoj Slovenska si vyžadoval urychlené obnovení provozu na tratích.
Co však bylo bezprostřední příčinou odsunu?
Toto všechno se přirozeně odráželo na celkovém společenském klimatu, zejména v kulturní oblasti, kde vývoj společnosti byl neuvěřitelně rychlý a razantní. To však pochopitelně přinášelo i určitý konflikt zájmů. Například v tom, že zde rychle vyrostla nová mladá slovenská inteligence, jež však neměla velké uplatnění, neboť většina významnějších míst už byla obsazena z velké části právě českými odborníky. I v Praze na centrálních úřadech bylo jen minimální zastoupení slovenských odborníků a úředníků, odhaduje se, že sotva necelé jedno procento. A dokonce i na krajinském úřadu v Bratislavě, který spravoval Slovensko, bylo zastoupení Slováků neadekvátně malé. Podobně se vyvíjela i situace na školách, kde často i školníci byli Češi, kteří přišli například jako bývalí legionáři začátkem 20. let a založili si tu nový domov, svoje rodiny, takže už neměli důvod se znovu vracet, a často ani neměli kam.
Mám tomu rozumět, že příčiny těchto událostí měly více sociální než politické pozadí?
Jednoznačně sociální. Rozhodně tento vývoj nevyplýval z nějakých ideologických rozporů. O tom, že je zapotřebí výrazněji posilnit pozice Slováků v úřadech, se často hovořilo už předtím, ale byrokracie, zabydlená na dobře placených postech, se z pochopitelných důvodů bránila a nechtěla tato místa jen tak uvolnit. K závažným změnám nedošlo ani tehdy, když se v roce 1935 stal ministerským předsedou Milan Hodža. Když k tomu připočítáte, že i mezi Čechy, kteří na Slovensko přišli, se občas vyskytli i ne zcela vhodní nebo kvalifikovaní zaměstnanci, tak je pochopitelné, že docházelo k různým konfliktům. Celá situace se radikálně změnila po 6. říjnu 1938, když se k moci dostali luďáci po Žilinské dohodě politických stran o tom, že Slovensko vyhlásí autonomií, a vláda to přijala. Tím se Československo fakticky změnilo na federaci. Tehdy se vystupňovala úporná a ostrá propaganda proti Čechům na Slovensku, kterou vedlo radikální křídlo HSĽS zejména v rezortech vnitra a školství. Na ministerstvu vnitra proto, že v četnictvu měli silné pozice Češi, kteří navíc byli samozřejmě stoupenci pražské vlády, takže v první řadě to byl boj o moc. Zachovala se přesná čísla, že mezi četníky na Slovensku bylo v té době 1 500 Slováků, ale téměř 2 800 Čechů. Ze 122 vyšších důstojníků četnického sboru na Slovensku bylo jen 15 Slováků. Podobně silné útoky začala i akademická mládež proti vysokoškolským profesorům, kteří na Univerzitě Komenského přednášeli česky. Navíc se na univerzitě i úřadovalo česky, jelikož většina úředníků přišla z Čech, a to samozřejmě mnohé dráždilo. Takže pokusy dostat české zaměstnance ze Slovenska začaly nejdříve spontánními a neorganizovanými akcemi, jako byl bojkot přednášek českých profesorů, nebo vypískáním, když začali přednášet česky, a to se postupně rozmáhalo i na gymnáziách a dalších institucích.
Znamená to, že tento vývoj událostí neměl nějaký oficiální začátek v podobě výnosu nebo zákona?
Jak jsem řekl, protičeská propaganda tu byla už předtím, ale po 6. říjnu začala naplno ve smyslu: Když se oddělíme od Čechů, bude nám lépe, a podobně. To znamená, že začala zpochybňovat samotnou existenci společného státu, jako by se zapomnělo, že Mnichovská dohoda měla klauzuli i o maďarské menšině a Vídeňská arbitráž byla důkazem, že by mohla pokojně zasáhnout i celé území Slovenska. Takže samozřejmě protičeská propaganda byla podporována i promaďarskými silami ze zahraničí, a zejména ze strany Hlinkovy gardy docházelo k různým provokacím. To ale vyvolávalo nevůli na české straně a tlak, aby pražská vláda nějakým způsobem pomohla řešit postavení Čechů na Slovensku. Na druhé straně tu byly určité hranice ze strany zejména podnikatelských kruhů, neboť si uvědomovaly, že Slovensko nadále potřebuje český kapitál. Jednak aby sem dále proudily investice na zabezpečení potřeb národního hospodářství, neboť v začátcích autonomie byla slovenská vláda v hlubokém deficitu, a také aby zůstali čeští odborníci na udržení provozu důležitých zařízení. Proto se hledaly cesty například i tím, aby české úředníky na Slovensku platila pražská vláda. Nakonec však došlo 12. 12. 1938 k dohodě mezi slovenskou a českou vládou o tom, že 9 000 českých zaměstnanců bude vystěhovaných zpět do Čech. Když zvážíme, že v tom čase bylo na Slovensku evidovaných asi 23 tisíc českých zaměstnanců, je jasné, že řada z nich tu dále zůstala i během Slovenského štátu, zejména odborníci na Vážské kaskádě a v dalších oblastech.
Tento dohodnutý počet byl dodržen?
V podstatě, až na jednotlivé případy, ano. Ale tlak se stupňoval i nadále. Pomohu si teď přesnými čísly. V průběhu prosince 1938 byly vypracovány přesné jmenné seznamy, na jejich základě bylo dáno k dispozici českým úřadům: 1 913 osob ministerstvu vnitra, 1 401 školství, 1 200 "pravosúdia", 300 dopravy, 2 435 pošt, 1 110 zemědělství, 345 veřejných prací. Spolu s manželkami a dětmi to bylo pochopitelně víc, odhadl bych to asi tak na 25 až 30 tisíc lidí. Kromě nich odcházeli spontánně i další Češi s rodinami s jiným povoláním mimo tento seznam v důsledku celkových protičeských nálad, ale také například kolonisté z oblastí jižního Slovenska obsazených Maďarskem po Vídeňské arbitráži. Ale tím to neskončilo. Hned po rozpadu republiky 18. 3. 1939 přijala slovenská vláda rozhodnutí dále se nevázat prosincovou dohodou a řešit odsun všech Čechů, kteří se mezitím ocitli v postavení cizích státních příslušníků. K 30. 6. 1939 tak odešlo 17 763 státních a veřejných zaměstnanců, co s rodinnými příslušníky mohlo být okolo 50 000 osob. Následně 6. prosince 1940 byla podepsána další dohoda, ale už slovensko-německá, která sice fakticky akceptovala podmínky předcházející dohody, ale ve skutečnosti se už jednalo o občanech třetí říše, co jejich násilný odsun už trochu komplikovalo. Podle dostupných pramenů do 1. 10. 1943 odešlo ze Slovenska celkem 19 367 zaměstnanců a působilo nadále 1174, z nichž po skončení války zůstalo 542.
Prý často docházelo ke krádežím majetku na hranicích. Jaká byla pravidla?
Ano, byly kontroly a hlavně Hlinkova garda v tomto směru často provokovala, a samozřejmě docházelo i ke krádežím majetku a peněz hlavně po vzniku Slovenského štátu. Na druhé straně žádná přesná pravidla odsunu jsem nikdy nenašel, co je pochopitelné, vždyť tehdy ještě šlo o občany jednoho státu. Objektivně musíme konstatovat, že protičeské nálady vyvolávali jednotlivci, radikální skupiny v HSĽS a HG, ale na odchodu českých zaměstnanců trvala i autonomní vláda J. Tisa. Nebyl to však jev ovládající slovenskou veřejnost jako celek. V rámci postupné likvidace demokratických svobod narůstaly i protimaďarské nálady, antisemitizmus, boj proti čechoslovakistům, to znamená představitelům bývalých vládních stran a podobně, přitom však v žádném případě nedocházelo k vyostření politické konfrontace cestou zatýkání protivníka. Odsun nebo vystěhování českých zaměstnanců byl vydáván za "chlebovou otázku", to znamená, že to mělo vést k uvolnění míst pro slovenské zaměstnance, a samozřejmě i jako odměna pro netrpělivé přívržence nového režimu. Důležitá však byla morální stránka těchto událostí. Vždyť například profesoři z Lékařské fakulty odcházeli bez jakéhokoliv poděkování za to, co tu pro výchovu mladé slovenské inteligence vykonali, snad kromě slov na rozloučenou možná nejbližších kolegů, kteří si jich samozřejmě vážili. Nehovořil jsem však ještě o jedné příčině a sice, že značná část této inteligence prosazovala myšlenku jednotného etnického československého národa, co ve slovenském prostředí u někoho rezonovalo pozitivně, ale u mnohých ne. Je to paradox, že čím více se Slovensko rozvíjelo, tím více si mladá inteligence vychovávaná těmito českými profesory upevňovala národní povědomí a sebevědomí. Už na Trenčianskoteplickém sjezdu začátkem 30. let se debatovalo o odmítání principu jednotného československého národa, ale přitom mnozí diskutující byli vychováni českou inteligencí. Takže si myslím, že to byl normální a přirozený vývoj národního sebeuvědomění. Tím, že sem Češi přinesli nové demokratické poměry, přispěli vlastně k tomu, aby Slováci začali jednoznačněji nastolovat požadavek uznání svébytnosti národa a z toho plynoucí změny v postavení Slovenska v rámci republiky. K postupně vznikajícím konfliktům přispěl i ten aspekt, že česká komunita byla ve značné míře ateistická nebo inklinovala k jiným formám křesťanství, a zejména téma Hus bylo vděčným zdrojem konfliktů, neboť pro Čechy je to hrdina, ale pro katolický klérus zůstával nepřijatelný. Koneckonců, jak mohl například kněz na malém městě nebo na vesnici přihlížet, že čeští učitelé a profesoři organizují výlety do přírody nebo přednášky a koncerty a tím odvádějí lidi od kostela. Čili demokratická společnost první republiky sama přinášela rozdíly v životním stylu nebo přístupu k některým otázkám, co se samozřejmě promítalo v běžných každodenních situacích a mezilidských vztazích.
Postavil se tehdy někdo veřejně proti odsunu českých zaměstnanců a jak se k odsunu Čechů vyjádřili politici po válce. Mám pocit, že ve stínu válečných hrůz se už nikdo nechtěl k této otázce dále vracet.
Nenašel jsem žádné protesty, možná proto, že se tak stalo "dohodou". Zájem na řešení vzniklé situace zřejmě měla většina tehdejších politických stran, jež při různých příležitostech už předtím prezentovaly žádost, aby na uvolněná místa byli přednostně přijímáni slovenští uchazeči. Ale mám pocit, že po 6. říjnu tu luďáci už začali zavádět taková autoritativní opatření, že se už ani nikdo neodvážil v této věci vystupovat. Navíc v té době byl postupně likvidován jakýkoliv demokratický tisk a v prosinci už vycházel víceméně jen luďácký, takže ani nebylo kde se k tomu vyjádřit. Na druhé straně se zachoval například dopis 176 posluchačů Lékařské fakulty Slovenské univerzity z května 1940, v němž žádali ministra školství a národní osvěty Siváka, aby ponechal univerzitního profesora Stanislava Kostlivého definitivně ve funkci přednosty chirurgické kliniky. Čili dokázali se i potom postavit za tyto odborníky. Pokud jde o poválečné hodnocení, nic podobné jsem nenašel a mám pocit, že to už nikdo potom nechtěl znovu otevírat. Koneckonců po druhé světové válce už nikdy na Slovensku nebylo tolik české inteligence a tento problém se už neopakoval, takže nebyl důvod ho znovu připomínat.
To znamená, že dnes tyto události historici přijímají jako vzájemně dohodnuté řešení určitých sociálních problémů. I když se přiznám, že jsem slyšel i hodnocení, že šlo o první případ jakési kolektivní viny v demokratickém světě, jakou do té doby uplatňovalo jen Rusko a nacistické Německo.
Tak bych to nehodnotil, neboť po Mnichovu a zejména po 6. říjnu 1938 se už o demokracii na Slovensku nedá mluvit. Historici se shodují v tom, že demokratická Československá republika končí Mnichovem. Mám však pocit, že k dohodě obou vlád došlo zejména proto, aby se zabránilo další eskalaci těchto provokací a konfliktů. S návrhem, aby ze Slovenska bylo staženo 9 tisíc českých zaměstnanců a uvolnilo se 4 tisíc důstojníků na Slovensku, přišla česká strana, konkrétně ministr financí Kalfus. Tento návrh byl akceptován a z české strany byla vytvořena i speciální Šislerova komise, která už měla zkušenosti s odsunem českých uprchlíků z pohraničí a ze Sudet po Mnichově. Koneckonců šlo o 30, možná 40 tisíc osob, takže to nebylo jednoduché, a proto to i nějaký čas trvalo. Samozřejmě, že na české straně to vyvolávalo roztrpčení a reakce v českém tisku i v parlamentu byly dost ostré. Proto tu byl tlak, aby se vše co nejrychleji urovnalo. Dnes bychom asi řekli, že se hledalo a našlo toto řešení jako menší zlo pro obě strany. Rozhodně se to nedá porovnat se situací v Rusku nebo nacistickém Německu. I když se ve vztazích našich národů objevily konflikty a komplikace, vždy jsme je dokázali řešit bez násilí.
Jiří Výborný