Aňa Geislerová dospěla
Patří v současnosti k nejlepším a nejobsazovanějším českým herečkám, a to nejen mladé generace. První její filmovou roličkou byla postava Trávy ve filmu Pějme píseň dohola (1990) Ondřeje Trojana, ale známou se stala až o rok později díky excelentnímu výkonu v roli Mariky v dramatu Filipa Renče Requiem pro panenku. Dále následovaly filmy: Jízda Jana Svěráka (1994), Válka barev Filipa Renče (1995), Výchova dívek v Čechách Petra Kolihy (1997), Kuře melancholik Jaroslava Brabce (1999), Návrat idiota Saši Gedeona (1999) či Výlet Alice Nellis (2002).
Aňa Geislerová získala zatím jednoho Českého lva za svůj výkon ve vedlejší roli ve filmu Návrat idiota. Hlavní roli ztvárnila ve filmu Želary, příběhu o silné osudové lásce Elišky-Hany k Jozovi, vyrostlé z odporu. Slovenskou předpremiéru snímku nominovaného na Oscara v Košicích poctila Aňa Gesilerová svou přítomností.

Pamatujete si ještě na svůj první film Pějme píseň dohola? Čímže si vás Ondřej Trojan vybral?
Moc si z něj nepamatuji, poněvadž jsem byla ještě malá. Zaujala jsem jej zřejmě tím, jak jsem odmítala plnit všechny jeho úkoly. Ale samotné natáčení filmu mi připadalo jako v pionýrském táboře, protože tam se odehrával film. Bylo to takové období objevování. Nás děti nejvíc zajímalo, kde se dá sehnat nějaké víno, abychom ho mohly společně vypít a pak se osahávat. To byly celé mé vzpomínky na první film. A přitom nás výrobní štáb držel zkrátka. Byly jsme jako v koncentračním táboře.

Je to osudové setkání?
Šlo tehdy o můj první film a zrovna Ondřej byl první, kdo riskl postavit mě před kameru. A teď bude první, kdo mne povede po červeném tepichu na Oscarech. Bylo to skutečně osudové setkání.

Co vám dala role Elišky - Hany?
Tohle je moje první jakoby dospělá role. Ten její charakter je jaksi pevnější než ostatních postav, které jsem doposud hrála. Předtím jsem snad měla problémy se sebekontrolou, a teď si myslím, že jsem taková dospělá a vlastně taktéž dost odvážná. Asi je to dáno také tím, že jsem vyrostla. Asi i život a rovněž všechny role mě někam posunuly.

Nevadilo vám při natáčení, že György Cserhalmi mluví maďarsky?
Byly to absurdní situace. A přitom jsem sama navrhla, aby raději mluvil maďarsky. Když se soustředil na český jazyk, měl v očích zmatek a mrtvo, ale když mluvil v maďarštině, okamžitě se mu oči rozsvítily a já věděla, oč jde. Od produkce jsem si vymohla, abych měla nahrané na kazetě zvuky. Vlastně naše dialogy. Zkoušela jsem si je před natáčením, protože mě vždy rozesmály. Chtěla jsem to mít odposlouchané, abych vůbec věděla, kdy mám začít mluvit já, kdy skončí ta nesrozumitelná replika. Bylo to fakt směšné. Ale jinak s jazykovými bariérami problém nemám, protože já od partnera nepotřebuji nic jiného než jeho oči. Ty jsou pro mne záchytným bodem. Je zvláštní, že pak ani nemusím vědět, co partner říká a jak to říká.

Jaký dojem na vás György Cserhalmi udělal?
Já jsem to ani nevnímala. Ani se moc neznáme. My jsme spolu na placu jenom tiše mlčeli. Vůbec o sobě nic nevíme. Ale byl tak voňavý, to se mně na něm líbilo nejvíc.

Co vaše pověstná paličatost, nevadila Ondřejovi při natáčení?
Občas jsme narazili. Třeba když Ondřej chtěl ode mne nějaké humorné věci, a já jsem to spíš prožívala jako dramatickou postavu.
Ale máme například ve filmu scénu, kde jsem já něco chtěla udělat a Ondřej zas chtěl, aby bylo po jeho. A pak jsme natočili oba požadavky. Mám tam to své já a Ondřej taky. A vlastně se dodnes na tom nedohodneme, které bylo lepší. Protože tvrdím, že bez toho, co jsem chtěla já, by ta jeho myšlenka byla nanic. On zase tvrdí, že ta moje by byla nanic bez té jeho.

V Želarech máte krojovou scénu, kterou si vaše hrdinka musela doslova protrpět. Ani vy zřejmě nejste krojový typ.
Neuměla jsem si na sobě představit kroj. Připadala jsem si hrozně směšně. Ale teď mám svatební kostým ve filmu skoro nejraději. To spíše ostatní šaty mě rozčilovaly. Vadily mi, ale musela jsem v nich strávit hodně času.

Nominaci na Oscara v kategorii krátký film má i vaše sestra Ester.
V tom filmu jsem také měla hrát její sestru. Nakonec to nějak nevyšlo. Škoda, mohla jsem mít dvě nominace. To by se mi líbilo ještě víc. Řekla jsem mámě, abych ji uklidnila: "Máš dvě dcery nominované na Oscara". Smála se.

Jak se dívá máma na vaše herecké úspěchy?
Těší se z toho a zároveň je pro ni složité vnímat naši práci. Když člověk normálně chodí do práce, přijde za mámou a vykládá jí, co bylo dnes, včera ….Jsou tam jasné postupy. Pozná se, kdy je na tom člověk lépe a kdy hůř. Naše máma to má těžší, protože jsme pořád někde pryč. Ale my si o tom doma ani nepovídáme, takže ona se o tom vlastně moc nedoví. Jenom občas si někde něco přečte, nebo slyší něco v rádiu. A to už pro ni není zábava. Dlouho, když jsem začala hrát a už jsem natočila čtyři-pět filmů, mi oba rodiče stále říkali: "Už bys mohla začít dělat něco kloudného. Například nějakou práci".

Je pro herečku štěstím jít z filmu do filmu?
Vlastně ani ne. Mám štěstí, že pracuji hodně v Čechách i v zahraničí. Ale třeba předtím, než mi Ondřej nabídl roli v Želarech, jsem měla přestávku asi tak dva roky. V Čechách se vůbec nic pořádného netočilo. Vnitřně jsem takový člověk, jenž filmy, které se mu nelíbí, nedělá. Raději si budu vymýšlet jiné aktivity, abych vydělala peníze, než se zaprodat něčemu jenom kvůli penězům. To mi vadí.

Už víte, co si na sebe vezmete na Oscary?
Všichni se mne na to ptají. Až si myslím: "Mají asi strach, že jim tam udělám ostudu". Když jsem věděla asi tak patnáct minut, že mají Želary nominaci, volala mi Ondřejova žena Bára: "Prosím tě, už víš co budeš mít na sobě?" Zřejmě by bylo nejlepší, abych tam šla v kroji. Určitě by si mě všichni všimli.

Co vás čeká nejblíže?
Shánění šatů. A jsem také uprostřed natáčení. Děláme už od podzimu film, který má název Něco jako štěstí. A pak mě čekají různé drobné radosti: odcházím do Berlína na filmový festival Berlinale. Film tam nemáme, ale reprezentovat budu já. Převezmu si s dalšími 20 mladými evropskými herci ocenění Shooting Star 2004 pro nadějné mladé filmové talenty do 30 let. Budu se tam trochu předvádět. A koprodukuji film s kamarádem Američanem a pak mám vynikající výtvarný projekt. Jde o putovní výstavu, která byla předtím ve Vídni. Výtvarníci vnímají různě, každý podle svého, krávy v životní velikosti, které jsou nainstalované po městě. Už jsem odevzdala návrh. Bála jsem se, že mi ho neschválí, protože byl dost agresivní. Bude to taková brutální kráva.
Miloslava HRIADELOVÁ