Stopy Českého stavitele Bohuslava Mandyse na středním Slovensku
Pamětníci, staří Zvoleňané, si pana stavitele pamatují jako šarmantního starého pána, velkého fanouška zvolenského fotbalu a hokeje. V soukromí byl skromným a tolerantním člověkem, který žil pro svou rozvětvenou rodinu. Spoluobčanům zůstal v paměti také proto, že pravidelně navštěvoval sobotní odpolední dětská filmová představení, vždy v doprovodu 5-6 vnoučat. Život, který prožil, nebyl lehký. Poznamenaly ho dvě světové války, pracovní vypětí, existenční starosti a nemoci. Skonal v roce 1979 ve věku 91 let v kruhu svojí rodiny, oplakáván svou manželkou, třemi dětmi a sedmi vnoučaty. Pochován je na zvolenském hřbitově.
Bohuslav se narodil 25. září 1888 v Holicích v Čechách jako páté dítě v rodině zednického mistra Františka Mandyse. V rodině již byly dvě dcery a dva synové a po Bohuslavovi se ještě narodili další tři synové a dvě dcery. Tedy sourozenců bylo spolu deset. Zednické řemeslo bylo v rodině dědičné, ze šesti bratrů se mu upsali čtyři a z nich opět dva měli syny, kteří ve stavbařské profesi pokračovali. Bohuslav si učňovské roky odpracoval ve firmě svého otce a následně absolvoval Státní průmyslovou školu pro stavitelství v Pardubicích. Po skončení vojenské služby byl zaměstnán jako asistent u Rakouské všeobecné stavební společnosti ve Vídni. Vypukla 1. světová válka. Bohuslav narukoval k železničnímu pluku v Korneuburgu, s kterým přešel ruskou, rumunskou, srbskou a italskou frontu. Jako příslušník ženijního vojska pracoval na výstavbě a rekonstrukci objektů pozemního i železničního stavitelství včetně cest, mostů, tunelů, oporných zdí a dalších objektů. V únoru 1919 byl demobilizován a vzápětí se zapsal na nadstavbu odborného studia, zřízenou pro demobilizované vojenské absolventy jako přípravu na složení stavitelských zkoušek. V roce 1920 úspěšně složil v Praze stavitelské zkoušky včetně autorizačního oprávnění. Osamostatnil se a provozoval stavitelskou činnost v Holicích v Čechách až do roku 1924. Z tohoto období je rodinná vila v Holicích s názvem ,,Na rodné hroudě", kterou postavil společně s bratrem Václavem pro své rodinné příslušníky. Stavba je dnes památkově chráněným objektem jako klasická ukázka doznívající secese.
V roce 1924 se přestěhoval do Zvolena, kde založil stavební firmu a zahájil stavební činnost. Pole jeho působnosti bylo obsáhlé. Od projektování objektů pozemního stavitelství, přes jejich realizaci, až po vykonávání speciálních inženýrských prací. První roky byly skromné. Jeho první stavba ve Zvoleně byla železniční kolonie a rodinné domy na Sokolovské ulici. Postupně se uplatnil jako spolehlivý a odborně fundovaný podnikatel. První větší stavbou, kterou projektoval a realizoval, byl Robotnícky dům vedle malého nádraží ve Zvoleně. Architektonické, provozní a stavební kvality tohoto objektu byly pro firmu Mandys dobrou reklamou nejen ve Zvoleně, ale i v dalších městech, a tak od roku 1928 realizoval mnoho staveb obytných, administrativních, obchodních a průmyslových, včetně objektů kulturních, lázeňských, sakrálních a dalších. Např. administrativní budova a kino Živena, obchodní domy Baťa, Baldovský, Linder, Bloch, vícepodlažní bytové domy na ulici J. Matušky, Ľ. Medveckého, přestavba a přístavba okresního úřadu ve Zvoleně, výstavba lázní v Štóse, lázeňské domy Škubna a Drastík na Sliači, kostely v obcích Babiná a Hriňová, velkosklad NUPOD ve Zvoleně a řada dalších objektů i v jiných městech a obcích, např. Krupině, Podbrezové, Banské Štiavnici, Fiľakovu. V době světové hospodářské krize (1928-1934) pravidelně zaměstnával více než 100 lidí. Byl mimořádně pracovitý, k zákazníkům i zaměstnancům korektní a seriozní. Jeho stavby se dodnes vyznačují vysokou odbornou kvalitou. Velkou oporou při provozu staveb byl pro něj jeho mladší bratr Josef, který organizoval realizace staveb hlavně mimo Zvolen.
Rozbití Československé republiky, vznik samostatného Slovenského státu a následné válečné události se odrazily na stavební činnosti firmy. Stavitel Mandys byl zdiskreditován pro svoje protifašistické postoje a také proto, že byl funkcionářem zvolenského tělovýchovného spolku ,,Sokol" a navíc Čech. Zvlášť obtížné pro firmu i pro stavitele byly události posledního roku války. Hned po vypuknutí Slovenského národního povstání se jako vlastenec přihlásil na velitelství povstalecké armády a nabídl své schopnosti a znalosti ženijního odborníka z 1. světové války. Byla mu svěřena oblast pod velením plukovníka Kuny, přesněji obranné práce na úsecích Budča- Kremica, Budča- Hliník n. Hronom a Hronská Dúbrava -Banská Štiavnica. Po dobu povstání řídil opevňovací práce na svěřených úsecích až do obsazení Zvolena německou armádou. Až na poslední chvíli a pouze s nejnutnějšími osobními věcmi utekl s manželkou a oběma dcerami do hor za Ľubietovou, kde se připojil k jednotce pod vedením velitele Gergelčíka a zúčastnil se na všech akcích této jednotky.
Koncem listopadu 1944 se vrátil do Zvolena, byl však okamžitě gestapem zatčen a mnohokrát vyšetřován. Jeho dům zkonfiskovala německá armáda a obsadila ho vojskem. Nakonec byl sice dočasně propuštěn, ale pod kontrolou gestapa zůstal. Podařilo se mu však utéct a až do osvobození Zvolena sovětskou armádou se ukrýval na více místech a pod cizím jménem, co mu zachránilo život. Přitěžující okolností pro jeho zatčen byla i činnost v odboji příslušníků jeho rodiny. Jeho mladší bratr Karel byl zatčen, odsouzen za protistátní činnost a uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Jeho 18-letý syn Bohuslav spolu se synem mladšího bratra Josefa - dnes už nežijícím MUDr. Zábojem Mandysem - vstoupili jako dobrovolníci do 1. Československé armády na Slovensku jako příslušníci Vysokoškolského strážního oddílu a později jako příslušníci ochranné roty štábu 1. Československé armády na Slovensku. Při přechodu Nízkých Tater byli oba po boji u Bukovce dne 3. listopadu 1944 zajati spolu s generály Viestem a Golianem a vězněni v zajateckých a koncentračních táborech v Německu.
Až v březnu 1945 se mohl s rodinou vrátit do svého domu ve Zvoleně, který po německé armádě převzala jako německý majetek sovětská armáda. Že po půlročním užívaní bytu nejdříve německou a potom sovětskou armádou moc nezůstalo, o tom si umí každý udělat představu. Za činnost v odboji a zásluhy v SNP obdržel stavitel Mandys Čestné uznání Slovenské Národní Rady, Ministerstva obrany ČSR a medaili SNP. Veškerý inventář firmy, materiální a strojní vybavení rozestavěných objektů bylo zničeno a rozkradeno. I rodinný dům ve Zvoleně měl čtyři dělostřelecké zásahy a další dopadly na sklady a inventář firmy. Navzdory těmto těžkostem se mu v letech 1946-1947 podařilo obnovit podnik a rozestavět více objektů v sídle firmy i mimo Zvolen. Ne však nadlouho. V únoru 1948 byla firma ,,Mandys" jako jedna z prvních ve Zvoleně znárodněna a celý majetek a inventář včetně rodinného domu převzaly ,,Československé stavebné závody". Stavitel Mandys zůstal zaměstnancem expozitury tohoto podniku ve Zvoleně do roku 1950. Potom nastoupil do Státního projektového ústavu ve Zvoleně, později pracoval 2 roky na Okresním investorském útvaru ve Zvoleně a v Banské Bystrici a nakonec až do svých 80 let jako technický dokumentátor u Okresního stavebního podniku.
Byl osobností se vzácnými vlastnostmi. Už samotný zjev stavitele Mandyse získával důvěru zákazníků. Vždy upravený, výrazná přitažlivá tvář s korunou hustých vlasů od mladosti šedivých, klidné chování a vrozená zdvořilost ke každému - už to vyvolávalo sympatie. Zdvořilý a vlídný byl i ke svým zaměstnancům a proto u něho lidé rádi pracovali. Stavebníci oceňovali jeho korektnost v jednání, odbornost a hlavně kvalitu jím provedených staveb. Nikdy nešetřil na materiálech a proto nikdy nezbohatl. Nikoho neurážel, nikdy nikoho nekáral. Byl to nejušlechtilejší člověk - vzpomínají jeho děti. Ušlechtilý zevnějškem, konáním, řečí, jeho ušlechtilost prozrazoval i jeho nádherný kaligrafický rukopis.
Blanka Maňkovská