Stopy architekta Radka Auera jsou po celém Slovensku, ale
NEJVÍCE LNUL K SENICI NEJVÍCE LNUL K SENICI

Poválečný budovatelský program potřeboval odborníky a vidina možnosti okamžité seberealizace, která se na Slovensku nabízela, byla pro mladé české architekty lákavá. Čerstvý absolvent oboru architektury a pozemního stavitelství na České vysoké škole technické v Brně Ing. arch. Radko Auer, podobně jako jeho spolužáci Jaroslav Chaloupka, Jiří Scharnágl a Jiří Švaniga, přišel pracovat na Slovensko roku 1950. Zaměstnal se v bratislavském Stavoprojektu – byl jedním z prvních vysokoškolsky kvalifikovaných pracovníků – a tomuto zaměstnavateli, jenž mu patrně nezapovídal nadpráci pro jiné, příležitostné zaměstnavatele, zůstal pak věrný do konce roku 1988, kdy odešel do důchodu.
Uplatňoval se v územním plánování, v architektonické tvorbě zejména bytových a občanských staveb, ale i na pomezí teorie – v r. 1951, 1953 patřil k úvazkovým spolupracovníkům brněnského Výzkumného ústavu architektury (VÚVA), v r. 1974 se vyskytoval mezi zpracovateli senického „Vlastivedného zborníku“.
Narodil se 6. srpna 1925 v Třebíči v úřednicko- učitelské rodině bez tradice profesního vztahu k architektuře. Základní a středoškolské vzdělání získal v rodném městě a tam se, jako stavební praktikant (1944-45) též seznámil s postupem při uskutečňování stavebního díla. Když se naskytla příležitost k účasti na odbojové činnosti, přidal se k partyzánské skupině Re-Vi Horácko. Po válce nastoupil do prvního ročníku oboru architektury a pozemního stavitelství vzkřísené brněnské ČVŠT.
Tam, obsazením profesorských stolců uznávanými architekty – profesory byli jmenováni B. Fuchs, M. Kopřiva, J. Krejcar, A. Kurial, B. Rozehnal – se vytvořily podmínky pro existenci vynikajícího architektonického učiliště, jehož absolventi odcházeli do praxe spolehlivě připraveni a pro zaměstnavatele byli žádanými pracovníky. Architekt Auer očekávání vrchovatě naplnil během téměř padesát let trvající služby. Jeho obdivuhodná věrnost zaměstnavateli málem vybízí vysvětlovat si i jeho skon – zemřel 12. července 1998, nedlouho po definitivním zániku Stavoprojektu v Bratislavě – jako osudové vyvrcholení sepětí osobního bytí s existencí instituce, jíž upsal své síly. Urnu s jeho popelem uložili v urnovém háji bratislavského krematoria.
Jakkoli zaměstnání, rodina, byt ho poutaly k Bratislavě, výsledky jeho práce daleko přesahoval její hranice. Četnými územními plány, mezi nimiž snad nescházela žádná kategorie, nechyběl žádný stupeň – od velkoplošných až po nejpodrobnější řešení – pomáhal urbanizovat slovenský venkov. Již během roku 1950 vypracoval regionální plán Prešov-Sabinov-Bardejov a pak, počínaje rokem 1951, následovala urbanistická řešení dalších lokalit. Základní územně plánovací dokumenty – směrné územní plány (SÚP) či územní plány sídelních útvarů – vyhotovil pro města a obce: Dubnica, Horná Pôtoň, Senica, Štvrtok na Ostrove, Skalica, Brezová p.B., Kopčany, Smrdáky, Jablonica, Šaštínske Stráže, Borský Mikuláš, Pata, Sološnica, Dojč, Ižop – Okoč – Opatovský Sokolec, Myjava, Malacky. Podrobné územní plány (PÚP) vypracovával zejména pro tzv. sídlištní výstavbu v Liptovském Hrádku, Senci, Senici, Holíči, Skalici, Malackách, ale i pro rekreační oblasti Kunov, Zlatnická dolina, senecké „Slnečné jazerá“. Zastavovací plány, urbanistické studie apod. posloužily ve východoslovenských Krompachách, v západoslovenském Pezinku i jinde, např. v jihočeském Holýšově. Řešení sídliště „Dlhé hony“ v Trenčíně (návrh 1955, realizace 1956- 60) získalo v přehlídce architektonických prací čestné uznání. Zvláštní postavení mezi realizovanými pracemi zaujímá pohotovostní sídliště Milochov (1956-57).
Zatímco uskutečněné sídlištní celky jsou více či méně zdařilými sestavami typových, unifikovaných objektů, jejichž výpověď o autorských kvalitách projektanta není dostatečně spolehlivá; neopakované, originální architektury vypovídají o autorovi mnohem věrohodněji. Z realizací architektonických návrhů zmiňme domy kultury ve Valaské (spolupráce) a v Pezinku, společenský dům ve Staré Myjavě, průmyslové objekty v Novém Městě n.V., Skalici, Myjavě, sportovní areály v Novém Městě n.V. a Vrbovém, svobodárnu a restauraci ve Smrdákách. Realizovaly se jeho návrhy úprav existujících náměstí v Piešťanech a Skalici, úprava parku v Novém Mestě n. V. i jiné projekty. S VÚVA Brno spolupracoval na směrnici „Metodika zpracovávání územních plánů“…
Z jakýchsi příčin si zvlášť zamiloval Záhorskou nížinu a patrně nejvíce lnul k Senici, kterou se soustavně zabýval od padesátých let (SÚP 1957).
V Senici se uskutečnilo přes deset Auerových řešení: sídliště „Pri kasárňách“ (návrh 1957, realizace 1967), hotel „B“ (1962, 1964), budova spořitelny a pojišťovny (1963, 1965), administrativní budova OSC (1966, 1968), sídliště „Stred“ (1964- 1966, 1975), obchodní dům (1967, 1969), administrativní budova Geodézie (1968, 1970), prodejna obuvi (1968, 1971), autobusové nádraží (1968, 1976), obchodní středisko drogerie – textil (1970, 1976), hotel „C“ (1972, 1976), sídliště „Sotina“ (1974)… Je též autorem architektonické složky památníku osvobození (1965) i pomníku M. Čulena (1975). Seničtí si jeho pomoci při budování města považovali a zásluhy odměnili v r. 1976 udělením pamětní plakety „30. výročí osvobození města“. Pro Senici udělal zajisté mnohem víc, než dokumentuje uvedený, neúplný výčet realizovaných děl.
Ľubomír Mrňa