Nemusí být zrovna výročí narozenin nebo svátek matek, abychom si vzpomněli na maminku. Na její laskavou tvář, když nás sužovala horečka, na spokojený výraz, když celé rodině chutnal nedělní oběd, ale třeba i na pádnou ruku za nějakou lotrovinu. Maminka. Můžeme se těšit, dokud ji máme. A určitě bychom jí nejen na Den matek měli říct, že ji máme rádi. Protože až bude na pouti jiným světem, můžou nás tady na zemi pronásledovat výčitky, že to pěkné, co jsme jí chtěli říct, jsme za jejího života nestihli. Hlína na hrobě se našim slovům díků nepotěší. S tím souhlasí i prešovská herečka Divadla Jonáše Záborského Květa Stražanová.
Moje maminka byla křtěná Vltavou, tedy Pražačka a tatínek byl Slovák. Doma jsme bez problémů mluvili s maminkou česky a s tatínkem slovensky. Já jsem začala chodit do školy v Trenčíně, tam jsem absolvovala první třídu, ale do druhé třídy jsem už chodila v Praze, kam jsme se přestěhovali. Později s námi maminka dělala takové experimenty jako třeba jsme pár měsíců chodili do školy v Praze a pak jsme zase pár měsíců byli u vdané sestry v Liptovském Hrádku, kde jsme chodili do slovenské školy. Proto nám přecházení z češtiny do slovenštiny nedělalo absolutně žádné problémy.Četla jste si české pohádky?
Jistě. Dokonce dodnes mám svoji první knížku, kterou jsem dostala na jedny Vánoce. Jmenovala se Dadla zlobí maminku. Ale pohádek jsem četla spoustu. Dodnes čtu česky, ani si neuvědomuji rozdíl. Některé věci bych asi ve slovenštině ani nečetla, jako například Švejka.
Nevadilo vám, když jste později už jako herečka z domácího prostředí přecházela na jeviště, kde jste pochopitelně mluvila slovensky?
Skutečně ne.
Maminku již nemáte a jak mluvíte se svou sestrou?
Žel, na ni můžu taky jen vzpomínat. Už nežije.
Takže si ani nemáte s kým česky popovídat?
No, dá se říct, že ne. Sem-tam když se s manželem škádlíme, tak na něho mluvím třeba česky. A češtinu v současnosti využívám v rozhlasové relaci Superšopa, když tam mám vtipy o Mařeně.
A pokud zavítáte na Moravu nebo do Čech, mluvíte česky nebo slovensky?
Byli jsme asi před rokem v Praze. Šla jsem do obchodu a nebyla jsem si jistá, jestli mluvím správně česky, tak jsem přešla do slovenštiny, pak zase do češtiny... Takhle dlouho, jako s vámi, jsem česky v poslední době nemluvila.
V České republice jsou festivaly slovenského divadla, vy jste herečka Divadla Jonáše Záborského v Prešově. Zúčastňuje se vaše divadlo také těchto festivalů?
Ano, a je to asi inspirativní pro obě strany. Byli jsme v Praze u Heřmánka, tedy v Divadle bez Zábradlí, a pak jsme asi třikrát byli v Hradci Králové. Ohlas byl úžasný. S košickým divadlem jsem ještě byla v pražském divadle Pod Palmovkou, to bylo také krásné představení. Myslím, že po rozdělení společného státu jsou vztahy mezi námi ještě daleko srdečnější, než předtím. Zdá se mi, že si oba národy uvědomily, jak mají k sobě blízko.
Na vaši dceru česky nemluvíte?
Dcera taky umí česky. Základy dostala samozřejmě zejména díky programům českých televizí a navíc byla naučená od malinka se dívat na pohádky, na české programy v tehdy Československé televizi. Teď pracuje ve Španělsku a žije v takové české komunitě, takže jí čeština nedělá absolutně žádný problém.
Jste připravená na to, že budete vnoučatům číst české pohádky?
Určitě.
Vraťme se ještě k vaší mamince. Ráda na ni vzpomínáte? Jaká byla?
Strašně ráda na ni vzpomínám, přestože zemřela už dávno, před pětadvaceti lety. Moje maminka měla metr padesát, byla taková drobňoučká, ale energická osoba a úžasně veselá. To, že jsem herečka, bylo vlastně její přání. Byla se mnou v jiném stavu, když jí bylo už sedmatřicet let. „Já pořád plakala, Květo. Šla jsem si taky poplakat do kostela a tam jsem se modlila k Panence Marii. Když už se tak stalo, dej, Panenko Maria, abych měla dcerušku a aby byla herečka,“ říkala mi s láskou později. A moc chtěla, abych šla k divadlu, které zbožňovala. Znala všechny pražské scény i herce.
Jezdila ráda do své rodné Prahy?
Velice ráda. Pocházela z Podbaby, kde měla tři bratry a pochované rodiče. Na hřbitov jsme chodívaly spolu.
Jak si vaše maminka zvykla na slovenské prostředí? Když jste se pak přestěhovali do Prešova, nedělala jí problém šariština?
Moje maminka byla úžasně adaptabilní člověk. Bydleli jsme v Praze Dejvicích, Na Hanspaulce v nádherné vile. Tatínek byl důstojník, byl přeložen na Slovensko a tak jsme se přestěhovali do Hronseku, vesničky mezi Banskou Bystricí a Zvolenem. Maminka si tam hned zařídila zahrádku, pěstovali jsme tam zeleninu a brambory. Potom jsme bydleli ve Zvoleně a tam se rozhodlo o mé divadelní cestě. Vybrala jsem si Prešov. Jednoho krásného dne moje energická maminka vycestovala do Prešova, zjistila, kdo by vyměnil byt se Zvolenem a všichni jsme se přestěhovali do Prešova, protože maminka by nesnesla, abych bydlela v nějakých ubytovnách a neměla pravidelnou stravu. Myslím, že jsem životní energii zdědila po ní.
Ale asi i životní optimizmus, ne?
To taky. Moje maminka byla navíc taková recesistka. Například v prešovském domě všichni nájemníci umývali schody podle pořadí. Někdo to jen tak odflákl, my jsme je poctivě drhly. Jednou mi maminka řekla, že už taky nebude ty schody mýt, že sehnala nějakou paní a že se všechny partaje dohodly dávat jí za to dvacku. Vracela jsem se jednou z divadla a na schodech jsem potkala ženu v pracovním uklizečky, zabalenou v šátku. Pozdravila jsem a šla dál. Po pár krocích se za mnou tiše ozvalo: Květo, Květo. Koukám, odkud maminka volá. No mami, co to tady děláš?! V tom šátku byla moje maminka. Už mě to naštvalo, smála se. Přece nebudeme my jediné mýt schody pořádně a zadarmo! Maminka byla úžasná. Taky jsem jí říkala Máňo, vůbec ne maminko. Doma jsme měli veselo.
Vy jste Kveta nebo Květa?
Květa, vlastně maminka vybrala jméno Květoslava a můj o dva roky mladší bratr je Miroslav. Maminka to zdůvodnila tak, že jsem se narodila v květnu. Bratrovi, který se narodil rok před koncem války, vybrala jméno podle toho, že čekali na mír. Sestra se jmenovala po dánské královně českého původu Dagmar. Doma nás bylo pět dětí. A všichni jsme měli maminku moc rádi.
Helena Miškufová
