Ocenění
O Ceně primátora města i propagaci české komunity
Byl to sluncem zalitý den, ten letošní 7. máj. Před historickou Starou radnicí na Hlavní ulici v Košicích stály zhruba dvě desítky významných osobností Košic, jejichž práci se poslanci městského zastupitelství a primátor rozhodli ocenit. Mezi nimi i šéfredaktorka České besedy Mgr. Helena Miškufová. K slavnostní atmosféře letošních, již desátých Dnů města Košic přispělo nejen historické oblečení radních a městské stráže, ale také množství Košičanů, kteří ocenění přihlíželi. Desáté výročí vzniku Českého spolku na Slovensku, desátý ročník měsíčníku Česká beseda a Cena primátora města Košice jsou vážné důvody i k tomu, aby Česká beseda publikovala některá její vyznání, názory a zkušenosti.
V roce 1993 jsi byla u zrodu Českého spolku na Slovensku. Jaké okolnosti a důvody předcházely vzniku a jaké byly tvé záměry jako první předsedkyně spolku?
Když si dnes vzpomenu, jaká byla atmosféra po rozdělení společného státu, jak jsme v tom prvním roce byli zmítáni různými informacemi a zejména emocemi, zdá se mi to až neuvěřitelné. Myslím, že to nemůže pochopit ten, kdo to neprožil a kdo to prožil, ten mi dá zapravdu. Byla to náhoda, že jsme se z úplně jiného důvodu zkontaktovaly s dr. Takácsovou. Slovo dalo slovo, přibyly názory a životní situace jiných a tak jsme se my dvě v Košicích rozhodly založit českou organizaci. Protože mi kolegové novináři vyšli vstříc, objevila se tato informace v novinách a potom se s námi spojila bratislavská skupina kolem dr. Kozáka, která již nechala zaregistrovat Spolek Čechů na Slovensku. Bylo by zbytečné, aby vznikaly dvě organizace, tak jsme se spojili a na ustavující valné hromadě v dubnu 1994 jsme se dohodli na názvu organizace - Český spolek na Slovensku, který nejlépe vystihuje složení členů, Čechů, Moravanů a Slezanů, a tam jsem byla zvolena předsedkyní. V první řadě šlo o to etablovat naši organizaci mezi ostatními národnostními organizacemi na Slovensku, začít aktivity směřující k udržení české identity, českého povědomí a české kultury a také vypracovat koncepci samotného chodu spolku. V tom jsme se však podstatně různili. Bratislavští členové upřednostňovali centrální řízení, my z východu jsme preferovali decentralizaci a spolek -ústředí jako zastřešující orgán. Tedy, aby si RO samy organizovaly aktivity podle svých možností a zájmů členů a ústředí, jako zastřešující orgán, spolek zastupovalo. Praxe dala zapravdu tomu způsobu, který jsem prosazovala.
I v době vzniku spolku jsi byla srdcem i duší novinářkou a tak bylo přirozené, že současně se vznikem ČSnS jsi pociťovala nutnost vzniku vlastního spolkového periodika. Jaké záměry a cíle jsi si stanovila v projektu České besedy?
Krajanská problematika mi nebyla neznámá, předtím jsem pracovala i v této oblasti. Ale situace zde byla pro nás zcela nová, Šla jsem tak trochu na výzvědy k bývalé kolegyni do Prahy, která již vydávala měsíčník pro Slováky žijící v ČR. S kolegyní ze SME Evou Bombovou jsme pak vytvořily koncepci měsíčníku šitého na míru české komunitě na Slovensku, s hlavním záměrem, aby se v českém povědomí obnovilo dosud skryté, abychom zde pomáhali udržovat češtinu co nejdéle, abychom prezentací odborníků působících v nejrůznějších oblastech na Slovensku spoluvytvářeli pocit hrdosti k české národnosti a prezentací činnosti regionálních organizací ČSnS vytvářeli platformu jednak pro prezentaci a jednak jako námětový příklad ostatním, a také napomáhali česko-slovenským kontaktům. V neposlední řadě je Česká beseda v rámci zákona o povinných výtiscích archivována v určených státních institucích a tak je díky našemu měsíčníku působení Čechů a Moravanů na Slovensku archivováno pro budoucí generace. Česká beseda je dnes jediným periodikem, které spojuje Čechy a Moravany v různých městech a obcích Slovenska.
Podle tvých poznatků a zkušeností plní Česká beseda své poslání? Jaké jsou ohlasy čtenářů na celkovou koncepci a na jednotlivé materiály publikované na jejich stránkách?
S určitostí můžu říct, že své poslání plní, což mám podloženo zpětnými ohlasy čtenářů. Musíme vzít v úvahu to, že na akcích jednotlivých regionálních organizací Českého spolku se zúčastňuje téměř stabilní okruh členů, který v průměru nedosahuje ani desetinu z celkového počtu členů ČSnS. Z nejrůznějších důvodů, například kvůli vzdálenosti bydliště od města, kde je sídlo RO, pracovního vytížení, rodinných povinností (hlídat vnoučata), nemoci nebo i snížené pohyblivosti starších lidí. To všechno jsou faktory, které účast na akcích ovlivňují. Ale přitom tito lidé cítí sounáležitost k české komunitě a jsou rádi informováni o akcích a vůbec o životě české komunity. Koneckonců to potvrzuje i fakt, že zhruba stovka předplatitelů České besedy nejsou členy Českého spolku. Zcela překvapivá pro mě byla informace, že někteří čtenáři pro ně zajímavé články kopírují a posílají známým, nebo že náš měsíčník ukazují příbuzným či na maturitních setkáních v Česku s velice dobrým ohlasem. Jeden kritický názor se týká části článků, například vnímání naší komunity českými manažery působícími na Slovensku. Podle mě i kolektivu, který tento měsíčník tvoří, by bylo úzkoprsé zahledět se do vlastní geniality a nevnímat názory jiných. Zejména, když jde o postoj většiny obyvatel České republiky ke krajanům ve všeobecnosti. Změnit ho však není v silách Čechů žijících v zahraničí. O to se musí snažit především tam doma.
Rozhlasoví posluchači i televizní diváci tě znají i z vysílání Slovenského rozhlasu Rádia Patria jako autorku pravidelného Českého magazínu a Kulturní revue Bohemia i jako spoluautorku Českého magazínu v Slovenské televizi. Vynakládáš mnoho času a energie k propagaci aktivit české menšiny na Slovensku.
To je tak- vymysli si něco, ale pak to musíš dělat. Snažím se vše dávat do souvislostí a z toho pak vyplývá víc než jen povinnost vyplývající z dohody. Mrzelo mě, že STV má programy jiných národností, ale tu nejmladší, českou, nějak nevnímá. Bylo to pochopitelné, protože od rozdělení společného státu uplynulo pouze pár let. S kolegyní Ľubou Koĺovou jsme to nějak rozebíraly a ona pak vytvořila celkový projekt na národnostní vysílání včetně českého magazínu. Naše spolupráce trvá dosud, v poslední době je trochu intenzivnější, protože přece jen jsem dost dobře informována o celé problematice i o akcích. Pak následovalo další jednání s dalším kolegou novinářem Vojtou Bačem, tehdy šéfredaktorem národnostně etnického vysílání Slovenského rozhlasu v Prešově a on uvedl do programu tohoto vysílání v prosinci 1999 nejdříve půlhodinový český magazín každou čtvrtou středu a po třech letech se české vysílání rozšířilo o dvacetiminutovou Kulturní revue Bohemia každý druhý pátek. Takže nejdříve jsem jezdila do Prešova, ale nyní se tyto celoslovenské programy v češtině vysílají z Košic.
Letos 7. května v rámci oslav Dnů města Košic jsi před Starou radnicí na Hlavní ulici v Košicích převzala z rukou primátora města Košice JUDr. Zdenka Trebuly Cenu primátora města Košic Je to vysoké ocenění a uznání tvých organizátorských, novinářských i společenských aktivit. Jaké si měla v té chvíli pocity?
Musím předeslat, že na toto ocenění mě navrhl Slovenský syndikát novinářů, jehož jsem dlouholetým členem. Komise, která o návrhu rozhodovala, zvážila profesní aktivity i získaná ocenění. Například i to poslední z loňského mezinárodního festivalu rozhlasových a televizních programů v Užhorodě, kde bylo přihlášeno 70 rozhlasových relací a kde jsem jako jediná autorka ze Slovenska byla oceněná v nominaci Nejlepší rozhlasový portrét. Komise také zvážila vydání dvou knih a mnoho dalších aktivit pro Český spolek a vůbec pro českou komunitu. Nechci to zde vyjmenovávat a nějak se chválit, ale jednoznačně zastávám názor, že všechno je v lidech samých, v jejich pozitivním přístupu a v jejich nadšení. Jistě, finance jsou samozřejmě důležitou podmínkou, ale ta větší část úspěchu je v oddanosti a nadšení pro věc. A pocity? Samozřejmě příjemné, byla to skutečně slavnostní atmosféra.
Jozef ČERVÍNKA