Povídka
Lenka Procházková:
JAK JSME POHŘBÍVALI MISTRA DOMINIKA

(Samizdatová povídka věnovaná Dominikovi Tatarkovi)
"O květiny se nestarejte," řekla mi paní Eva, "ty koupím sama. Vím, jaké měl nejradši." Vyslovila minulý čas už bez zaváhání, byl pátek, Dominik umřel ve středu. Bylo nutné chystat se na pondělní pohřeb, a tak dávala do pořádku auto, ve kterém s Dominikem najezdila stovky kilometrů.
"Vidíte, Lenko," odklopila popelník, "tady mám ještě nedopalky z jeho cigaret." "Startky bez filtru," všimla jsem si. "Ano," vzdychla a pietním pohybem bílé ruky schránku zavřela. "Ameriky kouřil jen svátečně, když je od někoho dostal. Například tenkrát od vás." "To vám řekl?" "Ovšem, mluvil o tom setkání často. Dokonce vím, co jste měla na sobě. Trápil mě těmi detaily tři roky."
"Pojedete v černém?" využila jsem téma. "Měla bych?" "Určitě měla." "Tak dobře! A vy? V čem pojedete vy, Lenko?" "V šedém kostýmku," uklidnila jsem ji. "Černou si vezmu jen halenku." "A boty!" připomněla. "Na botech si musíme dát záležet, to byla Dominikova slabost. Za ty tři roky jsem si úplně zničila nohy v malých exkluzivních botičkách. A vlasy jsem si myla každý den, aby byly rozsýpací, jak kdesi napsal. " V Panně zázračnici," vzpomněla jsem si a uhnula jsem pohledem od jejího dnešního plaváčkovského účesu. "To je protest," vysvětlila mi. "Ostříhala jsem se hned v září, když ho převezli do té nemocnice, kam směla jen rodina a seriózní přátelé. Nechtěla jsem už být ženou. Proč bych se měla ještě pěstovat, kvůli komu? Takového chlapa už mít nebudu, nikdy. Na tu kytku, na tu obrovskou krásnou kytici mu uvážu trikolóru!"
Když v noci z neděle na pondělí cinkl Evin signál, podebrala jsem z vázy chomáč sedmikrásek a převázala je černou silonovou punčochou. Trikolóra je jedna dobrá věc a punčocha, ještě vytvarovaná podle mé nohy, zase druhá. Na ulici bylo chladno, ale auto už čekalo. "Nelekněte se," ukázala na zadní sedadlo, "jede s námi i Halina a Viktor. " Podala jsem její dceři kytici a zeptala se Viktora, jestli má foťák. Měl. "Tak přece jste si přinesla vlastní květy," podívala se na mě Eva s výčitkou. "Jen sedmikrásky," řekla jsem omluvně. "Neříkejte jen. Dominik a chudobky, to je přesné." "Tak proč, když to mami víš, vezeme gladioly? " zesmutněla vzadu Halina. "Protože to je taky přesné. V takových kontrastech se on potácel celý život. Chtěla jsem, aby si aspoň v těch chvílích, kdy jsme spolu, připadal jako král." "Dobře, maminko, ale teď přeřaď, tenhle kopec bude trvat ještě dva kilometry." "Nebude, za zatáčkou je rovinka, pak most. Kdysi mi řekl: Jednou mi tudy pojedeš na pohřeb." "No, vidíte," hlesla jsem tupě.
"Slyšela jste, Lenko, na Svobodné Evropě ten nekrolog?" "Ne. Jaký byl?" "Celkem dobrý, ale…" "Ale ty bys ho napsala líp, viď, mami?" "O tom nepochybuj. Hlavně bych vyvrátila ty zkazky o jeho pobožnosti. Dominik žádný velký katolík nebyl. Například smrt si představoval jako mladou Cikánku s dlouhými černými vlasy, v průhledné halence, přes kterou by měla vysoký kožený opasek se špičatými hřeby, a když by ho objala, tak by ho vlastně probodla."
"Nezastavíme na kávu?" navrhla jsem u značky kouřícího hrníčku. "Později," kývla řidička. "Teď máme jiné starosti. Ta šedá volha za námi se mi nelíbí! Má pražskou značku a sedí tam dva chlapi, ale vy se neotáčejte." V autě se rozklenulo ticho, z lesů před námi stoupala mlha, slunce nebylo vidět, ale zatím nepršelo." "Dobrý, odbočili," oznámila nám Eva. Zastavím až u Devíti křížů. To je historické místo," vzdychla. "Já myslím," ozval se zezadu Viktor, "že na téhle trase je pro vás historický každý strom." "Viktorku," usmála se na něj do zrcátka, "vy mluvíte málo, ale co slovo, to perla. Tak, pojďte se pořádně nasnídat, děti, protože bůhví jak to bude dnes s obědem." Objednala si vajíčka, sýry a rohlíky. "Vy nebudete?" podívala se na mě. "Mě stačí káva a vodka." "Máte pravdu, múza musí být štíhlá. Ta jeho slavná Sabine," ušklíbla se, "ta je taky jak lunt. Ale proti vám nezajímavá myška …" "Počkej mami," přerušila ji Halina, "tohle vyprávěj od začátku, to Lenku pobaví. Začni jak jsi přijela do Paříže."
"No, jela jsem tam hrozně narychlo, kupodivu mi dali příslib, takže v nemožných plandatých kalhotech a příšerných červených botách, ovšem pohodlných, a k tomu jsem měla v batůžku zašitých čtyři sta marek. Hned na nádraží jsem se zeptala policajta, kde je nejbližší banka a on mě zavedl až dovnitř s typickou francouzskou galantností. " "To spíš kontroloval, jestli ji nejdeš udělat, když viděl ten prázdný ruksak a chaplinovské kalhoty," chechtala se Halina. "No a pak už jsem měla za co nakupovat. Dvě stě franků stály šaty, stříbrné, prostě báseň! Nechala jsem si je na sobě a šla ke kadeřníkovi. Pamatujete, Lenko, jak jsem se vrátila s tím filmovým účesem?" "Já si vzpomínám hlavně na ten parfém, máte ho ještě?" "Jenom flaštičku," sáhla do kabelky a nechala prázdný flakónek putovat kolem stolu. "Takže už jsem byla nastrojená, načesaná, voňavá, ale furt jsem ještě měla ty šílené červené boty. Teprve na rohu Sabininy ulice jsem uviděla za výlohou Popelčiny střevíčky. Hříšně drahé, děsivě nepohodlné, ale snové. Takové ty botičky, co v nich dámy jakž takž dokážou přejít od auta do restaurace, jenže já v nich škobrtala další tři dny po dlažbě Paříže, protože ty červené křusky jsem velkopansky vyhodila." "Mami, popojeď, řekni Lence, jak to bylo, když ti Sabine otevřela." "To byla jednoduše satisfakce, i Dominik by to uznal. Tolik jsem toho o ní musela vyslechnout a přečíst! A najednou stála přede mnou taková hubeňoučká, bleďoučká, neučesaná a já tam vplula v oblaku parfému do té její zanedbané garsonky a nabídla jí přátelství." "Paní Evo," připomněl včasně Viktor, "chtěla jste se převléct do svátečního, chci říct do smutečního." Vděčně přikývla a se zavazadlem v ruce zmizela na toaletách.
Když se za půl hodiny vrátila, Viktora to zvedlo ze židle. Černý hedvábně vláčný kabát působil spíš jako večerní šaty. Nahoře renesančně obepínal její plnou postavu, u lýtek se anticky vlnil a přes barokně zdůrazněná ramena jí volně ležela sytě fialová šálka. "Vyfotím si vás radši hned!" "Jděte se taky namalovat, děvčata," pobídla nás Eva, " a klidně to trochu přežeňte, protože tam nás budou fotit zdálky." "Kdo, pozůstalí?" lekla se Halina. "Fízlové," poučil ji zkušený Viktor.
Do Bratislavy jsem vjeli čtvrt hodiny před začátkem obřadu. "Šlápni na to, mami, nebo přijdem s křížkem po funuse!" kibicovala Halina. Jenže jsme zabloudili. "Myslela jsem, že ten směr poznáme podle valících se davů. Takový slavný pohřeb přece musí změnit rytmus celého města, ne?" otočila se na mě od volantu Eva. "Měl by. Druhého takového tu nemají," mínila jsem. "A co Dubček?" navrhla Halina. "To je jiná kategorie," poučila jsem ji. "Jaká? Nižší?" ""To ne, ale on je jenom symbol něčeho, jedné úžasné doby. Dominik byl … muž." "Přestaňte, Lenko!" vykřikla Eva. "Nebo se mi ta maskara rozteče. Já nechci brečet, ne!" "Však nebreč, mami, ale drž volant, nepřejeď toho policajta!" "Tak co tu trčí uprostřed křižovatky, trouba!" Vtom nás minulo auto, které řídil Zikmund. Vedle něj seděl Hanzelka. "Držte se za nimi, Evo! Ti mají určitě plán města předem prostudovaný." A to taky měli a bezpečně nás zavedli až ke hřbitovu.
"Mám si vzít klobouk?" váhala na parkovišti Eva. "Ne!" zhrozila jsem se. "Přece nechcete konkurovat vdově." "To nemám zapotřebí, ale co když přijela Sabine… a v klobouku?" "Nepřijela," řekla pýthicky Halina. "Pak bychom nějaké květiny měli koupit i za ni," napadlo Viktora. Ale všechny stánky před branou měly spuštěné hledí a stará paní v pracovní zástěře nám vysvětlila, že nesmí začít s prodejem dřív, než skončí tenhle pohřeb. "Taková ubohost a nízkost!" zajíkla se Eva. "Nerozčiluj se, mami, ty sis svou kytku přivezla. A radši pospěšme, nebo nám zamknou i tu bránu."
V semknutém čtyřlístku jsme vešli na hřbitov. Kaple už byla přeplněná, a tak jsme stáli venku pod stromy, společně s H + Z a desítkami dalších truchlících. Občas k nám dolehly tlumené tóny varhan, slova kněze slyšet nebylo, ale to ani nevadilo. Eva byla bledá, ale klidná, upřeně hleděla přes hlavy zástupu na věžičku kaple. Seděl tam holub a udiveně poškubával hlavou. "Vidíte?" usmála se. "On je s námi venku. Ne s nimi uvnitř." Pak se dav pomalu pohnul. Vynášeli rakev. Holub odletěl.
"Pěkné místo," uznala Eva u otevřeného hrobu, pak ustoupila, aby si pročetla jména Dominikových sousedů. Zástup odříkával Zdrávas Maria, pak se zpívalo. "Je tady Dubček!" prodrala se k nám Halina. "Támhle, v tom šedém kabátě, vidíte?" "Ano," kývla Eva. "A jaké má krásné boty! Ty si asi přivezl z té Itálie." "Jsi dost cynická, mami." "Proč? Mně to těší, že přišel v pěkných nových botech, Dominik by to taky ocenil." "Pojď blíž dopředu, mami! Přece ti pohřbívají chlapa!"
"Mně je dobře tady. Stejně to Viktor všechno fotí, kouknu se pak na fotky." "To těžko," sykla Halina. "Viktora totiž zatkli." "Cože?" vydechly jsme. Dav se zavlnil, na rakev dopadly první hroudy. "Pohádal se s jedním tajným. Teda nepohádal, jen ho upozornil, že má vyndat ruce z kapes, když je na pohřbu. A pak si ho odvedli." "Jen kvůli tomu?" žasla Eva. "Proboha, kde to jsme?" "V Bratislavě, madam," odpověděl jí starý muž a zakýval kyticí růží. "Takhle u nás v Bratislavě pohřbíváme svého největšího spisovatele. Teď by přece měla hrát hymna!" udeřil se černým kloboukem do kolena a pak nám zmizel.
"Měl pravdu, ta hymna chyběla," vzdychla Eva, když jsme se pak přiblížily k té překvapivě hluboké díře v zeměkouli. Hodila jsem chudobky dolů na rakev a ona své gladioly položila na kopeček hlíny vedle ostatních květů. Když urovnávala stuhu trikolóry, cvakla naproti ní spoušť foťáku. "Viktore! Tak vás pustili?" "Jo," kývl. "Jen si zapsali jméno z občanky."
"Hlavně, že vám nezabavili aparát," vzpomněla jsem si v restauraci. Za oknem už dvě hodiny pršelo, ale snad ten hrob stihli zahrnout. "Ta hymna chyběla," opakovala Eva.
I v pět hodin ještě pršelo, a tak si nasadila svůj černý klobouk. Hrob už byl upravený, květiny ležely na navršené hlíně, jenom trikolóry byly ustříhané. Ale my jsme je našli v odpadkovém koši a zase pěkně uvázali.
Potom se zpívalo a při té slovenské sloce se k nám zezadu přidal mužský hlas. Zněl povědomě, ale my jsme se neohlédli, to se při hymně nedá.
Za zdí svištěla po mokré vozovce auta, ale tady voněl vzduch jako v lese a italské boty, čvachtající před námi po rozměklém chodníčku, byly obalené nánosem hlíny.
květen 1989
(Pro Českou besedu autorsky upraveno a zkráceno - červen 2004)
Foto: archiv Lenky Procházkové, autor: L. Vaculík