Historický význam 28. října 1918
Příspěvek prof. PhDr. Jana Rychlíka, CSc. na semináři uspořádaném RO ČSnS Bratislava u příležitosti 85. výročí vzniku ČSR a 10. výročí založení ČSnS v Českém centru v Bratislavě dne 17. října 2003.
Nejsem politologem ani politikem. Mým oborem je minulost, nikoliv budoucnost. Budoucnost přenechávám jiným, neboť se domnívám, že veškeré pokusy na základě studia minulosti dobrat se vývoje v budoucnosti jsou na 95 % liché, a proto zbytečné. Chtěl bych říci, v čem měl 28. říjen 1918 - a s ním samozřejmě spojený 30. říjen 1918, den Martinské deklarace - význam pro Čechy a pro Slováky. Bez emocí, čistě historicky, nemá to být oslavný článek pro noviny, jaké se psávaly při příležitosti státních svátků především v meziválečném období.
Abychom si ujasnili skutečný význam 28. října, nejprve na úvod několik slov o českém a slovenském národním vývoji před první světovou válkou do roku 1914. Ten vývoj - jak jsem o tom již několikrát psal a hovořil na konferenci před 8 lety ve Smolenicích - byl rozdílný, a to z jednoho důvodu. Od rakousko-uherského vyrovnání se vydaly Rakousko a Uhersko - pokud jde o řešení národnostní problematiky a vztahy mezi národy a národnostmi, které žily na jejich území - rozdílnými cestami. Bez ohledu na různá emotivní vyhlášení o Rakousku jako o žaláři národů a o třistaleté porobě je nutno podívat se na věc střízlivě. Rakousko - a teď mám na mysli tzv. Předlitavsko, tedy to, co se oficiálně nazývalo království a země na Říšské radě zastoupené - rezignovalo programově na pokus o vytváření státního národa. Paragraf 19 ústavy z 21.12.1867 tzv. prosincové ústavy, která tvořila základ ústavního uspořádání až do zániku monarchie v roce 1918, jasně používá formulace, že všechny národy říše jsou si rovné, rovnoprávné, rovnocenné. Používá přitom německý výraz, který je těžko přeložitelný: "Volksstamm", čili něco mezi národem v etnickém nebo kulturně etnickém smyslu a kmenem, ale můžeme to bez nějakých obav, že se zmýlíme, přeložit i slovem "národ", které používáme ve střední a východní Evropě. Dále se v ústavě říká: "všechny jazyky jsou si rovnoprávné a rovnocenné, jazykem úředním je jazyk v té-které zemi obvyklý". Samozřejmě můžeme mít stovku námitek, že praxe byla jiná. Osobně se domnívám, že v dané situaci by se asi každý stát vypořádával velice těžce se stavem, kdy na jeho území žilo nejméně - jak jsem to počítal - 10 národů hovořících 10 až 12 jazyky (podle toho jak se postavíme třeba k Srbům a Chorvatům a srbochorvatštině), jež patří ke čtyřem vzájemně nesrozumitelným skupinám.
Osobně vidím tragédii tehdejšího Rakouska v tom, že historické vývoje šly bohužel vždy tak, že uspokojit jedny bylo možné jen na úkor druhých, protože jednotlivé národní programy se vzájemně vylučovaly. Můžeme mít samozřejmě námitky vůči tomu - a z našeho hlediska jsou zajisté oprávněné - že Čechům se nedostalo takového postavení, jako měli Maďaři, kteří si prosadili zvláštní postavení Uherského království. Nicméně nedá se hovořit - to je mýtus - o nějakém programovém odnárodňování Čechů v Rakousku. Češi si mohli vybudovat úplnou soustavu škol a vzdělávacích institucí a také se vyvinuli jako moderní národ, který byl kompatibilní nejméně od 90. let 19. století se všemi evropskými národy v okolí. Národnostní konflikty, které v Čechách byly velice vypjaté, nemají co dělat s Rakousko- Uherskem jako takovým. To se dá dokázat na tom, že tyto konflikty pokračovaly i po roce 1918, kdy už Rakouska-Uherska nebylo. Kromě toho, pokud si přečtete dobový německý tisk, který vycházel v Čechách, zjistíte, že Němci v Čechách byli neméně nespokojeni s vídeňskou vládou jako Češi. Problém byl v tom, že tady samozřejmě byly dvě národnostní skupiny, které byly zhruba na stejné úrovni vývoje od konce 19. století a každá měla svůj program. Neměli bychom říkat, že jeden byl správný nebo spravedlivý, nebo druhý nespravedlivý, to je samozřejmě otázka našeho historického pohledu a naší národní identifikace; důležité bylo, že před rokem 1914, přes veškerá úskalí a klopýtání tyto síly se vzájemně více-méně vyrovnávaly.
Zcela jinak vypadá situace Slováků, protože Uhry už od počátku 19. století, a zcela jasně od r. 1867, pretendují na to stát se státem národním, podobně jako byla v té době Francie Třetí republiky, což nebylo možné bez postupné asimilace nemaďarských národů. Jestliže dejme tomu z důvodů pragmatických se dočasně od této politiky ustupovalo, tak vždy to bylo chápáno jako ústupek taktický, ale konečný cíl byl vytvoření jednonárodního maďarského státu.
V čem se mění tato situace v roce 1914 po vypuknutí 1. světové války? Neřeknu zde nic nového, jestliže zdůrazním, že Češi a Slováci válku nevítají. Nechápou ji jako válku svoji, ale možná bude pro vás nové, jestliže řeknu, že národnostní skupiny, které válku vítají, ji nechápou jako válku za Rakousko-Uhersko, ale ve všech případech je to válka za splnění jejich programů. Zachoval se zajímavý dokument z porady sociálních demokratů ve Vídni krátce po vypuknutí 1. světové války. Jak jistě víte, rakouská sociální demokracie - a opět mám na mysli Předlitavsko - byla vlastně federací jednotlivých národních sociálně- demokratických stran včetně české nebo - jak se tehdy říkalo - českoslovanské. Šmeral, který se zúčastnil této porady, o ní referoval s velkým znechucením asi v tom smyslu, že nikdo tam nehovořil o míru, o socializmu, ale každý tam hovořil jen o tom, že nastal čas, abychom zrealizovali svoje plány. Poláci touží po svém vlastním národním státu, Italové sní o tom, že se konečně spojí s matkou Itálií, Němci chápou válku jako možnost realizovat starý národní program z revoluce v r. 1848 na sjednocení všech Němců - a tak bychom mohli pokračovat.
V této souvislosti si neodpustím ještě jednu odbočku, byť jistě mnoho českých historiků by mi ji mělo za zlé. Osobně pokládám známý program Palackého, který často bývá předkládán jako řešení pro Rakousko, za nereálný a scestný, protože Rakousko jako federace národů nemohlo nikdy existovat: především nebylo dořešeno, co by se vlastně mělo federalizovat, zda územní celky, jak si to představovali Češi, nebo celky etnické, jak si to představovali Němci. To byly dva nekompatibilní programy a nebylo možné uspokojit oba. Kromě toho to byl program, který z množiny národů obývajících habsburskou monarchii vyhovoval objektivně jenom Čechům a možná Slovákům, ale ostatním ne. Na co by potřebovali Němci Rakousko jako hráz proti pangermanizmu a panrusizmu, když víme, že jejich národním cílem bylo sjednocení všech Němců. Na co by Poláci potřebovali nějakou ochranu, když jejich cílem bylo obnovení polského státu. Na co by potřebovali toto řešení Italové, Rumuni nebo Srbové, když za svou politickou hranicí již měli své národní státy, se kterými se zcela logicky chtěli spojit. Proto tvrdím, že mýtem je tvrzení, že Rakousko by se mohlo zachránit, kdyby se federalizovalo. Koneckonců dnešní Rakouská republika je organizována na obdobném principu, jako bylo Předlitavsko před rokem 1914, tedy na principech historických. Ale tudy tehdy cesta bezpochyby nevedla.
Paradox v roce 1914 tedy spočívá v tom, že kromě Čechů a Slováků všichni, kteří jako záložníci s obrovskou radostí rukují ke svým plukům a odcházejí na frontu, nebojují za Rakousko-Uhersko. Objektivně - ať si to uvědomovali nebo ne - bojují také za rozbití Rakousko-Uherska. Maďaři za to, aby se zbavili "slovanského nebezpečí", rozvolnili definitivně vztahy k Vídni a dovedli do konce původní program z roku 1848, to jest vytvoření zcela samostatného uherského státu, který by byl případně spojen personální unií se zbytkem, tedy asi takovou vazbou jako Kanada s britskou korunou. Němci bojují za to, aby se po vítězství realizovala pangermánská idea z první poloviny 19. století. A tak dochází k paradoxu: víme, že Dohodové mocnosti až do roku 1918 sázely na to, že Rakousko-Uhersko se podaří oddělit od Německa a stane se hlasatelem zájmů Dohodových mocností, především Velké Británie. Víme, že britský ministerský předseda se dokonce vyjádřil, že habsburská říše by po této válce měla být dokonce zvýhodněna. A víme proč: Rakousko-Uhersko bylo silně zadluženo a Dohodové státy se samozřejmě obávaly, že když nebude, nebude mít kdo tyto dluhy zaplatit. Zde je také třeba hledat kořeny známého tzv. osvobozovacího poplatku, kterým Československo muselo po roce 1918 splácet část starého rakouského státního dluhu. Rakousko-Uhersko se mohlo spíše zachránit, pokud by urychleně válku prohrálo, protože Dohodové mocnosti tehdy ještě měly zájem na jeho udržení.
Viděl bych dvě tendence, které nepochybně po roce 1914 zhoršily postavení jak Slováků, tak i Čechů. U Čechů to bylo mnohem patrnější, protože to, čeho se domohli do roku 1914, začalo být odbouráváno. Jestliže jste ve špatném postavení, tak případné další zhoršení nemusí být tak patrné; ale jestliže situace byla relativně dobrá a to, co už bylo považováno za samozřejmé, je likvidováno, tak pochopitelně takovou změnu si uvědomíte velice jasně. A to se na české straně projevovalo velice viditelně. Jsou zde určité symptomy: zavedení vojensko-byrokratické diktatury po vypuknutí války s odvoláním na § 14 prosincové ústavy, která umožňovala vládě v případě mimořádných opatření vládnout pomocí nařízení, říšská rada je odročena na neurčito. V podstatě moc přebírají vojáci a vysoká byrokracie a v období 1914-15 se začínají realizovat některé německé národní požadavky, které do té doby vůbec realizovatelné nebyly, protože jak v říšské radě, tak dokonce i v ministerské radě docházelo ke vzájemnému paralyzování těchto tlaků. Tento symptom bych viděl například v tom, že v roce 1915 je oficiálně uveden název státu "Kaisertum Österreich", předtím - byť se mu samozřejmě říkalo Rakousko - žádné oficiální jméno neměl, ale nyní je to nový stát. Ve stejném roce se také objevuje plán na rozdělení Čech podle národnostního principu a vytvoření uzavřeného německého území. Tento plán zde byl už od 90. let 19. století, vždy ovšem ztroskotal na neochotě Vídně, neboť císař jakožto legitimista byl ochoten uznat historicky vzniklé celky, nikoliv však nějaké novotvary. V roce 1915 se začínají přípravy na takovéto rozdělení a v roce 1916 se v rámci toho podařilo českým Němcům ve spolupráci s rakouskými Němci vyřešit další oříšek, který zde byl už minimálně od 70. let 19. století.
Německé plány na vytvoření Rakouska jako druhého německého státu s perspektivou dalšího připojení narážely na fakt, který byl doložen statisticky, že Němci tvořili v Předlitavsku menšinu. V roce 1915-16 se v důsledku válečné situace naskytlo řešení, které, pokud se na tento problém podíváme z pohledu českých Němců, musíme ocenit jako geniálně jednoduché. Jak se válka vyvíjela: 1914 Rusové překročili hranice, postupují v Haliči, oblehli Przemyszl, který padl, a dostali se až téměř ke Krakovu do Wieliczky, což jsou solné doly asi 25 km východně od Krakova. Proti Rusku bojuje polský legion, vedený generálem, později maršálkem Jozefem Pilsudským, s jehož pomocí jsou v roce 1915 Rusové vytlačeni z Kongresovky, jak se tehdy říkalo poviselské gubernii, čili z ruské části Polska. Tam je zřízena dočasná polská správa, která měla být jakýmsi zárodkem příští vlády samostatného Polska pod egidou německo-rakouského bloku. A v roce 1916 - krátce předtím, než zemřel císař František Josef I. - dochází k vydání společné německo-rakousko uherské proklamace o vytvoření samostatného polského státu z někdejšího ruského Polska a Haliče. Můžeme se nad tím podivovat, jak to, že Rakousko-Uhersko, pokud je na straně vítězů, je ochotno se dobrovolně vzdát části svého Území a v tom je právě genialita této myšlenky. Vyčleněním Haliče z Předlitavska a začleněním do jakéhosi polského státu, o kterém se předpokládalo, že bude tak jako tak vázán na německo-rakouský blok, by zmizela v Předlitavsku slovanská většina. Češi by se stali v podstatě malým ostrovem uprostřed německého moře.
To je také - a neříkám nic nového - příčinou, proč se česká politika, která v té době je v útlumu, začíná alespoň nějak organizovat. Vzniká Český svaz a v návaznosti na to Národní výbor. V roce 1917 nový císař Karel I., který svolává na 30. května 1917 říšskou radu poprvé od vypuknutí války, se pokouší už po několikáté od doby ústavnosti v Rakousku, od roku 1861 o nějaké vyrovnání mezi hlavními národy Předlitavska. Tady bych chtěl říci, že často nedoceňujeme význam události z 30. května 1917, kde poprvé se do prohlášení Českého svazu a českých poslanců na Říšské radě dostává požadavek spojení českých zemí a Slovenska. Obyčejně v učebnicích najdeme, že tento požadavek nevybočoval z rámce habsburské monarchie, ale dovolím si opakovat, protože už jsem to napsal, že tomu tak není. Dne 30. května 1917 se čeští poslanci na říšské radě jasně stavějí mimo rámec monarchie, protože museli vědět, a předpokládám, že to věděli, že jednak říšská rada nemá žádné oprávnění, aby rozhodovala o tom, jaké má být postavení Slovenska - to jí nepříslušelo, jelikož v Uhrách neměla žádné pravomoci - a za druhé, císař Karel I. jako uherský král Karel IV. byl korunovační přísahou povinen chránit celistvost uherské koruny, čili takovýto požadavek koncedovat nemohl ani kdyby chtěl. Mimochodem, Anton Štefánek, který v té době byl v Praze, ve svých dopisech toto právě zdůrazňuje: Češi si možná ani neuvědomují, co vlastně udělali, protože ten požadavek v rámci Rakousko-Uherska císař splnit nemůže, a měl naprostou pravdu.
V roce 1918 dochází ke zřízení samostatného německého soudu 2. instance se sídlem v Trutnově, čímž je fakticky realizováno rozdělení soudních obvodů v Čechách. Na Moravě je situace jiná, Morava se řídí Moravským paktem z roku 1905 s česko-německým vyrovnáním. V Čechách nikdy nic takového nebylo a nyní - v roce 1918 - se zdá, že vlastně čeští Němci dosáhli všeho, čeho dosáhnout mohli. Každý, kdo mohl trochu politicky myslet - samozřejmě nevíme statisticky, kolik lidí tehdy v Čechách, na Moravě a na Slovensku to bylo, ale každému, kdo se zajímal o věci veřejné a zamyslel se nad touto problematikou, muselo být jasné, že postavení Čechů bude v případě vítězství Rakousko- Uherska mnohem horší než před rokem 1914. Že to už není záležitost nějakých ústavních reforem, které by se řešily ve výborech říšské rady, ale že je to záležitost reálných politických sil, což souvisí také s tím, že Rakousko v roce 1918 se definitivně dostává - v souvislosti s provalením Sixtovy aféry, to znamená zveřejněním dokumentu o tajném vyjednávání mezi Rakousko-Uherskem a Francií - do naprosté závislosti na císařském Německu a Německo si novou spojeneckou smlouvou Rakousko pevně připoutává.
Na straně slovenské je to ještě viditelnější. Uherská ústava - dokonce už od roku 1914 - neznala možnost panovníka či vlády vládnout bez sněmu, čili v Uhrách sněm zasedal a pracoval obdobnými metodami ve snaze likvidovat slovanský vliv, protože statisticky - bez ohledu na pokračující maďarizaci v Uhrách - Maďaři jako národnostní hegemon ve skutečnosti tvořili menšinu. Jasně je to vidět v roce 1915, kdy je to uherská vláda, která se postavila proti jakýmkoliv pokusům o anexi nebo připojení Srbska. Dokonce se objevují návrhy, zda by některá území nemohla být vyloučena z Uher. Návrhy na nové organizační začlenění Bosny a Hercegoviny, která je od roku 1908 pod společnou rakouskouherskou správou, nepatřila ani k Předlitavsku, ani k Zalitavsku. Dnes máme před sebou výsledky 1. světové války a víme, že skončila v roce 1918 porážkou Německa, ale pro současníky minimálně do léta 1918 situace vůbec nebyla jasná, kdo vyhraje. Je třeba brát také v úvahu, že možnost tehdejších lidí opatřit si zprávy tenkrát byla velice omezená a jediným zdrojem byly noviny, které podléhaly cenzuře. Noviny z neutrálních států, které by mohly případně informovat objektivněji, se dovézt nesměly, byly vyloučeny z poštovní přepravy. Zdá se tudíž, že v roce 1918 maďarský plán na přetvoření Uher na maďarský stát a potom oddělení od Vídně se bude realizovat. Koneckonců tzv. Astrová revoluce v Uhersku, nebo lépe již v Maďarsku, která následuje koncem října 1918, je v jisté formě podle mého názoru realizací tohoto programu. V říjnu vypovězení rakousko-uherského vyrovnání, vyhlášení Uher za samostatný stát není čistě záležitostí revolucionářů, ale bylo už připravováno delší dobu, a když se ukázalo, že se Rakousko-Uhersko řítí do záhuby, bylo třeba se od něho odpoutat.
Historický význam 28. října - samozřejmě datum 28. říjen je zde pouze symbol, stejná situace mohla nastat 14. nebo 30. října a je jen souhrou okolností, že to nastalo právě 28. října - je podle mého názoru v tom, že dokázal zastavit hrozící procesy odnárodnění. Obvykle se shodujeme v tom, že 28. říjen má pro Slováky větší význam. Já si myslím, že ano, ale i pro Čechy nebyl, jak jsme viděli, zanedbatelný. Byla zastavena možnost jakékoliv denacionalizace Čechů i Slováků a možnost vrácení procesů hluboko do 19. století. A tady musíme říci, že byla zastavena jednou provždy. Bez ohledu na to, že Československo potom v roce 1938 a znovu v roce 1992 zmizelo z mapy Evropy.
(zkrácený přepis přednášky -ps)