Osobnosti
Architekt Jan Šrámek nepovažoval čas v Žilině za ztracený

Nikoliv dlouho, od června 1950 do roku 1953 působil v žilinském Stavoprojektu absolvent Fakulty architektury na pražském Českém vysokém učení technickém Ing. arch. Jan Šrámek. Pro nevšední, široký kulturní rozhled byl pro tamní formující se kolektiv čímsi víc než jenom zdatným spolupracovníkem. "Víš Honzo, Ty jsi nám tehdy přiblížil barokní hudbu, ale i kulinářské umění, Ty jsi nám objevil Prišvina i Kamila Bednáře …", vzpomněl v nekrologu jeho kulturní vliv kolega a někdejší žilinský souputník Ing. arch. Antonín Stuchl (Projekt 8/1979, str. 54).
Jan Šrámek opustil Žilinu, a žel, posléze i řady živých příliš brzo. Nebyl však z těch, co mizí beze stopy. Při loučení v strašnickém krematoriu 17. 11. 1978 se snad ani nepodařilo shrnout všechny pocty; diplomy, medaile, domácí i zahraniční vyznamenání, ocenění a poděkování, jichž se J. Šrámkovi za jeho práci dostalo.
Z doby pražského působení (kde po odchodu ze Žiliny zakotvil) je s jeho jménem více či méně spjato autorství budov či celých komplexů československých zastupitelských úřadů v Londýně, Stockholmu, Sofii, Pekingu, Ženevě, Brazílii; jeho návrhy se ovšem realizovaly i doma.
Představa, že lze spravedlivě vyčlenit zásluhy jednotlivce pracujícího v kolektivu na společném díle, je poněkud ošidná. Snad účastník dění věděl, proč se mu z úspěchu kolektivní snahy vynořilo po čtvrtstoletí v paměti jediné jméno, proč je "zajímavé, že… právě žilinský kolektiv s Ing. Šrámkem získává … nejvyšší cenu v celostátní soutěži na Dům krajské odborové rady …", proč se vyznával nebožtíkovi, že "… to promlouvání a vážení hodnot Tvým soudem zůstane nám věčným měřítkem všech našich dalších kroků" (Stuchl). Stopa, kterou architekt Šrámek během nedlouhého pobytu v Žilině zanechal, je patrně hluboká.
Architekt Jan Šrámek považoval za samozřejmé řešit úkoly solidně připraven, se znalostí konkrétní problematiky a zarputile trval na tom, aby se některá, zejména úvodní práce návrhové fáze složitého procesu tvorby architektonického díla vykonaly přímo v místě, pro něž bylo dílo určeno. Pamětníci jeho působení v řadách zaměstnanců žilinského Stavoprojektu vzpomínají na jeho zásadový přístup k řešení úkolu navrhnout "dostavbu" Rožňavy. Prý přesvědčil spolupracovníky, aby se pracovní tým přesunul na delší dobu do improvizovaného rožňavského pracoviště. Do Žiliny se vrátili, až když pochopili genia loci - dokonale obeznámeni s charakterem, tradicemi, potřebami a potenciálem města a spádového území - již s vyzrálou koncepcí vhodného řešení.
Stavoprojekt nabídl Šrámkovi příležitost ke spolupráci na územním plánu Revúce, ale též možnost samostatné architektonické tvorby, již dokládají mateřské školy v Bánové a v Zástraní u Žiliny. Žel, při rozpadu velkých projektových ústavů v devadesátých letech 20. století, jemuž neunikl ani Stavoprojekt Žilina, zmizel nejeden archivní dokument. Doklady různých Šrámkových aktivit nebyly výjimkou. Z poněkud zamlženého shluku ještě jakžtakž doložitelných událostí z první poloviny 50. let vystupuje však zcela zřetelně nepřehlédnutelný fakt: ze sestavy šesti architektů - Čapka, Bauer, Matašovský, Moravec, Stuchl, Šrámek -, která r. 1953 vyhotovila plány úprav Behrensovy žilinské synagogy pro nové využití, zůstala v závěru roku v Žilině pouhá polovina. Matašovský, Moravec a Šrámek odešli na nová působiště.
Ať již byly důvody Šrámkova odchodu jakékoliv, pobyt v Žilině patrně nepovažoval za ztracený čas. Zkušenosti se mu zřejmě hodily a přátelské i pracovní kontakty se Slovenskem pokračovaly dál. Slovensko výrazně rezonovalo i v jeho manželství s Alenou Cafourkovou, první českou absolventkou Fakulty architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě (studovala v letech 1948-52), vynikající architektkou a posléze i profesorkou ČVUT v Praze. Z jejich autorské spolupráce vzešlo hned několik významných architektonických děl; uskutečnění posledního z nich přesáhlo nejzazší hranici jeho života (administrativní budova ČKD Na Můstku v Praze, 1974-83).
Pražskému rodákovi Ing. arch. Janu Šrámkovi byl vyměřen čas bytí od 14. března 1924 do 10. listopadu 1978. Nerovný zápas se zhoubnou nemocí prohrál v padesátém čtvrtém roku nepromarněného života v rodné Praze. Při vzpomínce na tohoto vzácného, nadaného a pracovitého člověka by se nemělo nevzpomenout soutěžního návrhu na Dům umění v Piešťanech (1959), jenž patří k nejpádnějším důkazům, že odchodem do Prahy neustal jeho zájem o architektonické dění na Slovensku. Vyhotovil jej s manželkou a architektem J. Pulkrábkem a hodnotící porota ho označila za jeden z nejlepších. Nepřehlédla a ocenila "velkou citlivost" řešení. Veliká citlivost byla Šrámkovi vlastní od kolébky až po hrob.
Ľubomír Mrňa