Letokruhy
Hrad na Via Bohemica
Mezi nejzajímavější architektonické a historické památky západního Slovenska nepochybně patří Červený Kameň. Jeho předchůdce se prý nazýval Bibersburg (Bobří hrad), až později ho podle zabarvení hradní skály (obsahující sloučeniny železa s rezavým odstínem) přejmenovali na Rotenstein. Už dlouhou řadu let ve funkci ředitele hradu působí PhDr. Ing. Jaroslav Hájiček, jenž se hrdě hlásí ke svým předkům zpoza řeky Moravy a dal to najevo například i iniciativní podporou tomboly na Českém plese v Bratislavě:
Moje kořeny pocházejí od Havlíčkova Brodu, ale jsou už hodně staršího data a sahají až k předkům, kteří jako protestanti po bitvě na Bílé hoře přešli přes Moravu, až se usadili zde. Postupně se rodina rozvětvovala i v dalších obcích a dnes žijí Hájičkové i v Modře, Borové, Orešanech. Na Moravu jsem se ještě vrátil tím, že jsem tam studoval a odtamtud jsem si přivezl i manželku.
Kde jste studoval?
Původně jsem po střední zemědělské škole v Trnavě chtěl jít na etnografii, ale v poválečném období platilo, že děti z rolnických rodin mohli studovat jen na vysoké škole se zemědělským zaměřením nebo ještě na pedagogické. Za učitele se mi moc nechtělo, tak jsem šel na vysokou zemědělskou do Brna, kde jsem vystudoval fytopatologii. Po promoci jsem se však znovu rozhodl, že přece jen uskutečním svůj sen o etnografii a přihlásil jsem se na Univerzitu Komenského v Bratislavě, kde jsem externě 6 let studoval obor, který se dnes nazývá etnologie.
Jak se člověk s tímto vzděláním nakonec stane dlouholetým ředitelem unikátního historického hradu?
Dnes už to asi tak divné není, neboť když dnes člověk skončí školu, může jít dělat cokoliv a často se z ještě učně už stává mistr, jak to vídáme okolo nás. Ale tehdy byla morálka jiná, na úrovni jakési stavovské cti, že člověk po škole měl jít dělat to, co studoval a čemu rozuměl. Takže jsem začínal ve Vinohradnickém muzeu v Pezinku a později 13 let na odboru kultury Západoslovenského krajského národního výboru, kde jsem měl na starosti ochranu památek a přírody včetně různých pomníků, památníků a podobně. Potom ale přišlo období, kdy i v této sféře začínala převládat tvrdá ideologie a jelikož jsem nebyl ve straně, rozhodl jsem se odejít raději z administrativy do praxe a přihlásil jsem se do konkurzu na ředitele hradu Červený Kameň. Tehdy to nebylo až tak zajímavé místo, byly tu velké problémy, neboť hrad byl od poloviny 70. let uzavřen kvůli rekonstrukci. Tato situace se po mém příchodu začala postupně měnit, protože mi bylo jasné, že aby hrad znovu mohl fungovat, musíme ho co nejdříve alespoň etapovitě zpřístupnit. A to se nám od té doby daří.
Vraťme se ještě do vzdálenější historie. Červený Kameň odpradávna ležel na významné obchodní stezce do Čech. Co zajímavého o těchto vzájemných vztazích můžete říci?
Někdy říkám, že Červený Kameň je vlastně federální – nebo chcete-li evropský – hrad. Už začátky kolem roku 1238 jsou spojeny s českým králem Přemyslem Otakarem II. a jeho manželkou Konstancí. Ale ještě předtím tudy procházela takzvaná Via Bohemica, na kterou asi narážíte. Červený Kameň se tak stal jedním v prstenci pevnostních hradů na hřebenu Malých Karpat, který chránil nejen tuto cestu, ale i Moravu a České země před nebezpečím – hlavně tatarským a tureckým – z Uher, a naopak. Později vliv české šlechty vystřídaly německé rodiny Fuggerů, poté Pálfyů – a to byl pomaďarštěný, ale původně slovanský rod Pavlovců. Abych nezapomněl ještě další český rod Harachů, jejich erb s třemi pštrosími pery tu na hradě rovněž najdete, dále Chotek a jiní. Ale jsou tu i další souvislosti. Například známý Jan Netolický z Netolic jako projektant rybníků v jižních Čechách pomáhal vybudovat a zvelebit rybníkářskou tradici i na zdejším panství. Takže kontakty byly velice čilé a dokládají to i nářečové odlišnosti zdejšího kraje ovlivněné moravským dialektem, protože tady působilo i hodně řemeslníků z Moravy. Například se tady neříká ,,nie“, ale tvrdé ,,ne“, místo ,,nohavic“ jsou ,,gace“ z moravského ,,gatě“ nebo ,,omša“ se tu označuje zkomoleninou ,,svatemša“ z českého ,,svatá mše“. A to nemluvím o vlivu němčiny zejména v řemeslech, kde se stejná slova používají i na jižní Moravě jako je ,,vrštat“ čili dílna nebo ,,šmitna“ (kovárna). Abych to uzavřel, kontakty přetrvaly až do 20. století, kdy se řada českých a moravských firem podílela na rekonstrukci hradu, ať už šlo o projektové studie, statiku a tak dále, a také řada dnes vystavených exponátů byla odborně opravena v restaurátorských dílnách v Praze a Brně.
Postavení ředitele tak obrovské památky asi není jednoduché, kdy je třeba bojovat o každou korunu na přežití. Nečeká také Červený Kameň privatizace?
To je velice citlivá otázka. Musím však říci, že nám se zatím daří nejen přežít, ale postupně i pokračovat v rekonstrukci hradu, jež by měla být dokončena - doufejme - v roce 2007. Mojí výhodou možná trochu jsou i předcházející léta v administrativě, takže když to bylo nejvíce potřebné, měl jsem tam i osobní kontakty. Rozhodující však je potenciál Červeného Kamene, který je doslova nabitý artefakty vysoké historické a umělecké hodnoty. Ve státním seznamu památek je 24 objektů z našeho hradu a to nemá na Slovensku obdobu. Když se to spojí s kvalitním lidským potenciálem, může i taková památka přežít. Koneckonců od listopadu 1989 jsme už přežili hodně vlád a ministrů a musím potvrdit, že nakonec jsme dokázali každého přesvědčit, i když většinou jsme nikdy nedostali tolik, kolik nám napřed slíbili. Například letos nám schválili 16 milionů, ale nakonec jsme mohli proinvestovat jen 6,8 mil., ostatní nám vzali na důležitější věci. A když už jsme u těch kontaktů, musím podtrhnout, že i dnes nám Češi a Moravané výrazně pomáhají. I když vstupné není zdaleka rozhodující položkou, dlouhodobě tvoří okolo 60 procent návštěvníků turisté z České republiky. Letos nám asi trochu pomohlo i chladné léto, takže jich bylo možná ještě o něco víc. Zajímavým příspěvkem pro nás jsou i pronájmy hradních prostor pro filmaře, kteří sem v posledních letech často jezdí. Právě v minulých dnech tu Francouzi natáčeli scény do nové adaptace Miláčka podle Maupassanta, koncem srpna se už objednala německá společnost, točila se tu i Princezna Fantagiro a další známé filmy posledních let. Zejména sklepní prostory jsou pro ně jedinečné a mimořádné, jaké nikde jinde nenajdou. To jsou ne malé částky za pár dnů, které nám citelně pomáhají udržet se nad vodou – nemluvě o odvodu do státní pokladny. Samozřejmě pořádají se tu i různé firemní akce, oslavy, hostiny, takže snažíme se tento potenciál hradu využít co nejvíce.
Co zajímavého ještě připravujete?
Každá památka podobného druhu potřebuje novou náplň, aby lákala návštěvníky. Rozhodli jsme se však, že nepůjdeme cestou nějakých šouprogramů v americkém stylu, abychom si tu vymýšleli nějaké čarodějnice a podobně, protože patos renesančně barokní architektury našeho hradu si asi vyžaduje jiný přístup. Spíše se snažíme obohatit program na hradě duchovní náplní, která kromě zábavy dává i trochu poučení, jako jsou koncerty, ale i šermířské dny, v části hradního areálu působí sokolníci, kteří tu pravidelně předvádějí cvičené dravce. Přibývají nám divadelní představení, koncem léta připravujeme v Rytířském sále inscenaci Bolka Polívky Don Quijote de la Mancha. Obnovili jsme tradici církevních mší a snažíme se vytvářet i nové tradice jako jsou Keltské dni, pravidelné burzy starožitností několikrát do roka, na podzim například bývala oblíbená Jízda svatého Huberta. Bohužel, myslivecké organizace se začaly nějak drobit, a letos se už nedokázaly dohodnout. Myslím si, že je velká chyba zrušit tuto tradici, ale to už závisí od partnerů.
Jiří Výborný
Foto: autor