Osobnosti
Architektku Světlu Karfíkovou Slovensko poutalo
Přibližně 30 let – rámcově od skončení vysokoškolských studií v roce 1949 až do odjezdu na delší pobyt na ostrov Malta r. 1978, po jehož skončení následovalo definitivní stěhování do rodného Brna (1983-1984) – prožila architektka, vědecká pracovnice a vysokoškolská učitelka doc. Ing. arch. Světla Karfíková, CSc. na Slovensku.
Narodila se 26. listopadu 1923 rodičům Vlastě a Jaroslavu Fialovým. Otec – architekt a po jistou dobu i vysokoškolský učitel – se stal známým zejména klíčovým podílem na vzniku Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
Maminka – doktorka filozofie, redaktorka časopisu Nové Valašsko a historička, zabývající se dějinami Valašska, husitství a jednoty bratrské – se proslavila úspěšným výzkumem tvrze v Kralicích nad Oslavou, při němž nalezla kolem čtyř tisíc tiskařských liter a znaků, použitých v letech 1579-1594 při tisku proslulé Bible kralické. Snad otcův příklad byl pro dceru přitažlivější, a tak v letech 1945-1949 studovala architekturu na znovu otevřené Vysoké škole technické v Brně. Nedlouho po nabytí diplomu přesídlila do Bratislavy, kde se postupně uplatnila v Návrhovém středisku pro průmyslové stavby, v Ústavu průmyslových staveb na Fakultě architektury a pozemního stavitelství SVŠT (od roku 1950), v Ústavu stavebnictví a architektury Slovenské akademie věd (od roku 1953), v Oddělení výzkumu školských staveb na Poverenictvu školstva (od roku 1959) a posléze ve Výzkumném ústavu pedagogickém, který Oddělení převzal.
O povaze zpracovávané problematiky snad nejprůkazněji vypovídají architektčiny knižní publikace: Závěsové stěny (1961, pod tehdejším jménem Světla Franců), Nové smery vo výstavbe škôl (1963, spoluautoři V. Karfík a M. Marcinka), Svetlo, zvuk a mikroklíma v škole (1967), Modernizácia technickej základne vyučovania (1970). Napsala desítky zasvěcených článků zejména do pedagogických časopisů, přednášela v cyklech postgraduálních školení, téměř dvacet let neúnavně organizovala odborné semináře o problematice škol (tvar učeben, nábytek, akustika, tepelná pohoda, přirozené, umělé a smíšené osvětlení, zařízení pro tělovýchovu aj.). Ač v seznamu jejich prací nechybějí ani architektonické návrhy (např. učňovská škola pro Levice), její hlavní přínos je zapotřebí hledat hlavně v rozvíjení teorie.
Odchod z rodného Brna znamenal pro začínající, ambiciózní absolventku brněnské školy architektury vystoupení ze stínu slavných rodičů, ale život v rodině, kde zvláštní, nadprůměrné schopnosti nejbližších rodinných příslušníků patřily k samozřejmostem, patrně byl jejím osudem.
V Bratislavě se seznámila s architektem širokého věhlasu, profesorem Vladimírem Karfíkem. Ten později v knize vzpomínek (1993) upřímně zaznamenal: ,,Od počátku … nebylo pochyb, s kým se mám oženit – byla to Světla Fialová-Franců". Harmonické manželství vydrželo od roku 1961 až do profesorovy smrti 6. června 1996. Světla Karfíková, v dvojroli manželky a zdatné spolupracovnice, vytvořila z domácnosti spolehlivé zázemí pro manželovu vypjatou životní kariéru.
Ač ruka české architektky sáhla po slovenském tématu již v čase, kdy Světla byla ještě dítě sotva mající představu o svém budoucím povolání (roku 1932 architektka Augusta Müllerová vypracovala soutěžní návrh na sanatorium TBC ve Vyšných Hágách), zbyl pro ni dostatek prostoru, aby mohla konat průkopnickou práci. Po specialistce na historickou architekturu Dobroslavě Menclové byla druhou českou architektkou, již poutalo Slovensko dlouhodobě, která nabyla zkušenost obyvatele a zabývala se naléhavou problematikou přímo na místě. O průkopnictví výmluvně vypovídá i fakt, že v pracovním kolektivu Výzkumného ústavu pedagogického nebyl kromě Světly Karfíkové ani jediný architekt.
Stěhování manželů Karfíkových do Brna nebylo odchodem důchodců na výměnek a neznamenalo konec aktivního způsobu života. Ve světě neutuchal zájem o profesorovy přednášky, manželka ho na cestách doprovázela, pečovala o něj, těšila se z poct, jichž se mu dostávalo. Často přijížděli do Bratislavy; plodné, srdečné kontakty se nepřerušily ani po rozdělení státu. Ještě při vzpomínkové oslavě nedožitých stých narozenin V. Karfíka paní docentka okouzlovala její účastníky svým šarmem. Dva roky poté, 7. prosince 2003 v Brně zemřela. Do tamní rozlehlé hřbitovní zelené zahrady padlo další vzácné semeno.
Ľubomír Mrňa
Foto: P. Guldan