Na 3. malířském sympoziu IMPRESE Jeseň/Podzim ČSnS
BYLA TO DOBRÁ PLAVBA
Každý národ a každá národnostní menšina se může něčím prezentovat, něčím obohacuje kulturní život ostatních spoluobčanů. Převážná většina národností, které žijí na Slovensku, se ve velké míře věnuje především folkloru, podporuje různé folklorní taneční a pěvecké soubory, pořádá celou řadu folklorních akcí a festivalů. Češi a Moravané na Slovensku si sice také rádi zazpívají lidové i zlidovělé písničky své vlasti, ale zatím nikde na Slovensku, ani tam, kde působí některá z regionálních organizací Českého spolku, neexistuje žádný pěvecký či taneční folklorní soubor. Příslušníci české komunity se však také mají čím pochlubit ostatním spoluobčanům, zejména různými kulturními programy, výstavami fotografií a výtvarných děl.
H. Miškufová (ČSnS), V. Kudláček, A. Vojtášek, D. Búřil, J. Joppa (galerie v SNV), P. Doležal (ČSnS) - zleva. Pro třetí setkání českých malířů žijících na Slovensku organizátoři zvolili Spiš, přesněji Kolpingův dům ve Spišské Kapitule. Kdysi to byla sýpka a ani dnes zvenčí nic nedává tušit, jaké kouzelné prostředí je uvnitř. Nejde o zařízení, ale o atmosféru, která v této výtvarné dílně během malířského sympozia vládne.
A také o vnímání těch prostých a zároveň obohacujících věcí mezi nebem a zemí, jako například podzimních barev listí, kaštanů ve slupce, záhonů zčásti zrytých, tři sta let starých písmen na zdi kostela, večerních červánků na nebi a mnoho, mnoho dalších. Každý ze šesti výtvarníků se zabydlel u nějakého stolu, který se stal jeho sympoziálním mikrosvětem. Tlumené tóny hudby sem-tam někdo přerušil myšlenkou, která ho právě napadla. Ostatní se buď zapojili do debaty, nebo okolí prostě jaksi vypnuli.
U prvního stolu zkraje sedí Eva Bachratá - Linhartová z Bratislavy, před sebou tmavomodrý ruční papír, na němž vznikají záhony zimní zahrady. Tmavomodrá je oblíbená barva této výtvarnice, která se zúčastnila i dvou předešlých sympozií.
,,Atmosféra na letošním je skutečně příjemná a každým sympoziem se člověk posune o trochu dál. Je to prostředím, je to lidmi, je to zážitky, vzájemným sdělováním zkušeností, večerními rozhovory. Měla jsem touhu udělat hodně věcí, takže jsem nejdřív nevěděla, co dřív. Udělala jsem asambláž.e inspirované přírodou a zahradami, a také motivy sakrálních křížů, které jsem pojmenovala Znamení“.
Jeden obraz je laděný do modra a druhý do červena. Dá se říct, že je to vliv prostředí, vliv Spišské Kapituly a Kolpingova domu?
,,Určitě. Duch tohoto místa člověka přivede do polohy meditativní. Těšila jsem se na to a výsledek je tady. A můžu s určitostí říct, že až přijdu domů, budu v tomto duchu pokračovat, protože jsem doslova nabitá pocity a zážitky.“
U vedlejšího stolu pracuje Vladimír Kudlík, který žije v Dubnici nad Váhem. Pochází z jižní Moravy, přesněji z Kyjova, a to se odráží asi v celé jeho tvorbě. Malebná barevnost a bodrý optimizmus. Ten přímo čiší ze dvou dřevěných plastik s názvem Panímáma a Pantáta. Nedalo mi, abych se Vladimíra Kudlíka nezeptala, jak vnímá zcela jiný kraj, než v jakém žije, tedy kraj pod Spišským hradem.
,,V těchto končinách jsem poprvé. Bydlet a tvořit mezi stěnami tohoto areálu s mystikou jemu vlastní a dívat se na Spišský hrad, to se nemohlo neobjevit na obrázku. I když musím říct, že permanentním zdrojem inspirace je pro mě ornament, jeho barvy, lidová muzika. Nemůžu tvrdit, že to, co se mi podařilo na Spiši vytvořit, by bylo pesimistické, ale ten vliv je cítit. Sympozium je však především o setkání, setkání tvůrců, filozofií a názorů na tvorbu, na barvy. A to je to, co zde získávám navíc.“
Co vás z těch večerních rozhovorů nejvíc inspirovalo? - vyzvídám.
,,Bylo to hledání vlastní filozofie. Nejsme zde jedna věková skupina, jsou tu i mladí, jsou tu i ženy, muži. Hledání nějakého názoru narazilo na ten či onen mantinel, který jsme pak dávali nějak dohromady a stejně jsme se shodli v tom, že to má smysl a smyslem bytí je radost.“
B. Bachratý (vpravo) provádí výstavou gen. konzula V. Pivoňku.U dalšího stolu v bývalé sýpce dnešního Kolpingova domu pracuje Alexej Vojtášek a zpočátku jaksi ani nevnímá přítomnost někoho dalšího. Soustředěně dodělává majestátní gotický oblouk. Pár dní před začátkem sympozia měl vernisáž výstavy svých obrazů v bratislavském prezidentském paláci. Ale musím ho vyrušit. Jak tedy Spiš zapůsobila na Alexeje Vojtáška a jak tyto dojmy přeměnil na plátno?
,,Je to triptych, který vychází z určité asociace na prostředí, které je takové zduchovnělé, nedaleko krásný Spišský hrad, a všechno to tak nějak na mě působilo. Obrazy jsou abstraktní, ale vycházejí z atmosféry, ve které se tady nacházíme. Je to úžasné, pro mě je to relax v meditativním prostředí, a jistě je to v mých obrazech cítit.“
Večer se sice povídalo, ale přitom každý seděl u svého stolu a pracoval. Výtvarníci jsou však zvyklí pracovat o samotě ve svém ateliéru. Nebylo to diskusní ovzduší společné práce rušivé?- nechci se nechat odbýt.
,,Většina výtvarníků je zvyklá na samotu v ateliéru a na práci, která vyžaduje určité soukromí. Já také. Tady ta atmosféra byla příjemná, debaty inspirativní. Aspoň já jsem to tak prožíval, soused vedle mě nerušil, byl jsem tak koncentrován na práci, že jsem někdy okolí ani nevnímal.“
Ale zapojoval jste se do těch debat?
,,Samozřejmě. S radostí se zapojuji, pokud je to pro mě zajímavé, vždy si najdeme společnou řeč a vzájemně se obohacujeme. Ten kolektivní duch má svoji sílu a pak je příjemné něco vytvořit.“
Před Dušanem Búřilem jsou tři velké suché pastely a převládající barva je teplá hnědá, barva země. V současnosti má tento bratislavský výtvarník svou výstavu v Slovenské spořitelně a na malířském sympoziu Českého spolku na Slovensku je poprvé. Dušan Búřil je také velkým ochráncem přírody, a tak jej kolegové někdy žertem označují jako ekologického výtvarníka. Souhlasíte s tím?- adresuji otázku dalšímu účastníkovi sympozia.
,,Nemůžu s tím souhlasit, to je něco úplně jiného. Kdysi tvorba vycházela z krajiny, později se krajina stala jaksi vnitřním prostorem. A nakonec to prorostlo do práce v přírodě, kde jsme dávali do pořádku studánky, a také do volné výtvarné tvorby z přírodních materiálů jako je kámen či dřevo. Založili jsme dvě galerie v regionu Černý Balog a Osrblie, a proto naši tvorbu kolegové označují jako ekologickou. To ne. Každý výtvarník je samostatný, má svůj program a dělá autorské výstavy.“
Práce několika výtvarníků v jedné místnosti je úplně něco jiného než ve volné přírodě. Neměl jste stísňující pocit? – namítám.
,,Naopak, bylo to poučné. Dokonce by se to dalo nazvat výtvarná špionáž, ale to by se týkalo jen technologie a ne duchovna. Sympozium je setkání pracovní, kde výtvarníci komunikují svojí tvorbou, hodnotí se navzájem, obohacují se. Je to vlastně takový kulturní most. Moje obrazy jsou na první pohled pro laika abstrakce. Ale není to přesné. Je to v podstatě vnitřní krajina, okno do filozofie. Jako hudba má svůj akord, tak obraz má svou barvu a kompozice je i v hudbě i v malířství.“
,,...Co roste z duše, roste do věčnosti,
a je jen na nás, abychom si vyvolili,
co vypěstovat a co vyplenit...“

Tuto myšlenku Bohuslava Reyneka si jako motto své práce na 3. malířském sympoziu zvolila Jitka Bezúrová. Rodačka z Brna žijící v Senci je taková něžná, hloubavá, citlivá duše.Ukazuje mi jeden ze čtyř obrázků, ten s malým okénkem, a hned se obrací k podobnému okénku reality, které bylo inspirací.
,,Toto místo je - řekla bych - přímo mystické. Citlivý člověk nemůže zůstat nedotčen. Už delší dobu obdivuji dílo duševně mně spřízněného grafika a básníka Bohuslava Reyneka, který pochází z Petrkova na Vysočině. Když jsem přišla sem na Spišskou Kapitulu a cítila jsem tu mystickou náladu, řekla jsem si, že mu pošlu pozdrav z té své pohody a krásy. Podařilo se mi vytvořit sérii čtyř obrázků, které jsme mu věnovala. Mám z nich svou malou radost, že ten pozdrav na dálku jsem konečně po letech obdivu v této atmosféře ostrova ticha vytvořila.“
J. Bezúrová (zleva) a Eva B. Linhartová. Jitka Bezúrová píše také básně, vyšla jí sbírka Svetlo. Chystáte další? – vyzvídám a přitom si myslím, že by nová sbírka mohla vyjít i v češtině.
,,Píši stále, ale doba, kterou žiji tak jako ostatní, má vliv na to, že básničky nejsou příliš radostné. Myslím si, že není úplně správné dávat takové pocity ostatním, protože všichni toho mají dost. Čekám, až se to přetaví do pointy, která bude mít optimistické východisko. Nejen u mě samotné, ale u všech kolem. Tedy mám období, kdy básničky jdou do šuplíku a více maluji. Slova jsou méně abstraktní než to, co můžeme zaklít do obrázku.“
Kurátorem 3. malířského sympozia IMPRESE Jeseň/Podzim Českého spolku na Slovensku je historik umění dr. Bohumír Bachratý. Tvořivá atmosféra v této výtvarné dílně ho strhla a začal vytvářet koláže pohledy do tváře Adrieny Šimotové. Dr. Bachratý byl kurátorem na obou předešlých malířských sympoziích a tak může hodnotit.
.Nechci, aby to nevyznělo neskromně, ale kvalita, úroveň i hodnota sympozií skutečně roste. V historickém prostředí Banské Štiavnice se konala dvě sympozia, která měla dobrou atmosféru i úroveň. Třetí ročník tady v Kolpingově domě v kvalitě i v míře vztahu, citu a takového zájmu i vazby k sympoziu jako k akci Českého spolku na Slovensku, skutečně toto sympozium narostlo i do hloubky vztahu i do výšky hodnot, které zde byly vytvořeny.“
My jsme se již několikrát zmínili o tom, že večer probíhaly diskuse, ale nikdo konkrétně neprozradil, o čem vlastně byly. Tak o čem jste to vlastně diskutovali?
,,Hovořilo se skutečně o všem. O počátcích země, vzniku světa, o budoucnosti, o vesmíru, o nekonečnu, o vývoji naší planety, o proměnách živlů, proměnách člověka, lidské společnosti. Hovořili jsme o historii Spiše, o vazbě na Čechy, o husitech. Hovořili jsme o svých kořenech, hovořili jsme o realizmu umění, o mysticizmu umění, o vizionářství v umění, o abstrakci, o výrazu. O hodnotě ducha a víry, nejen křesťanské. O víře člověka v lidi. Byly to debaty nekonečné v tom otevření v prostoru tvorby, svobodě myšlení.“
Soumrak padl na Spiš. Dr. Bachratý otevírá dveře budovy a ukazuje mi krásně osvětlený Spišský hrad. Je to nezapomenutelný zážitek.
,,Večerní osvětlení Spišského hradu připomíná velikánskou krásnou loď, která plave nad touto krajinou. Na neviditelných, ale téměř hmatatelných vlnách, jsou to vlny života, vlny ducha, vlny víry, vlny tvorby. Na takových vlnách plavala ta loď Spišského hradu a my jsme se jí poklonili a uvědomili jsme si, že je to dobrá plavba.“
Tečkou za 3. malířským sympoziem Českého spolku na Slovensku byla výstava sympoziálních děl v Galerii umělců Spiše ve Spišské Nové Vsi. Vernisáž byla v neděli 17. října a výstava zde bude tři týdny. Potom bude instalována ve Vihorlatském kulturním středisku v Humenném a poté bude putovat po různých slovenských městech. Můžu jen dodat, že stojí za zhlédnutí.
Helena Miškufová
Foto: autorka