Lenka Procházková
O velikém cestovateli
(pohádka)

Byl jeden cestovatel. Procestoval skoro celý svět, nakoukl do skoro všech pralesů, koupal se skoro ve všech mořích, ochutnal skoro všechno ovoce, viděl skoro všechna veliká i skoro všechna malá zvířata, zmokl skoro všemi různými dešti, poznal skoro všechny zvyky skoro všech domorodců a unikl skoro všem nebezpečím. Všechno, co viděl, zažil a ochutnal, si nenechával jen pro sebe; psal o tom knížky, točil filmy a shromažďoval trofeje, které posílal do muzeí, aby si je mohli prohlédnout i ostatní lidé. Po návratu z každé úspěšné výpravy si vyčárkoval na veliké mapě, kterou měl zavěšenou ve své pracovně, území, které probádal. Když zrovna necestoval, seděl před svou mapou a potěšeně si uvědomoval, kolik zemí už má začárkovaných a jak málo zemí mu zbývá ještě procestovat.
Cestovatel s rodinou spisovatele. Mezitím trochu zestárl, ale to mu nevadilo, protože v té době už mu zbývala k poznání jenom jedna mrňavá zemička na severu, a to věděl, že klidně stihne. Nebyla to ani moc vzdálená zemička, cesta do ní by cestovateli trvala jen několik dní autem nebo pár hodin letadlem, a tak svou poslední výpravu schválně oddaloval, schovával si to potěšení jako rozinkový koláček ze svatby.
Jenže pak nastaly srpnové nepředvídané události, a když se ustálily, našel cestovatel ve schránce šedivý dopis s mnoha ošklivými razítky. Smutně si ho přečetl a pochopil, že tu blízkou severskou zemičku už neprocestuje a že na jeho veliké, hustě počárkované mapě zůstane malé bílé místo, kde nebyl. To víte, že mu to přišlo hrozně líto! Cestovatel byl totiž taky veliký systematik a ten vysměný bílý flíček ho dráždil. Ale bylo mu to líto hlavně proto, že se na cestování po té severské cestičce moc těšil, už měl všechno připraveno a naučil se i jazyk lidí, co v té krajině žili.
Jeho dny mu teď připadaly zbytečně dlouhé a nudné, protože poprvé v životě odpočíval z donucení, a ne z potřeby. V té době se taky dověděl, že jeho knížky zmizely z regálů knihoven a jsou zamknuty ve skříních, i jeho filmy se přestaly promítat a hodně vzácných trofejí bylo z muzeí ukradeno a zloději se nikdy nevypátrali. Pro tohle všechno byl cestovatel moc smutný. Ale ani ve svém smutku neudělal nic nenapravitelného, nezačal pít alkohol, jak byste si mysleli, jenom se probíral svým soukromým archívem, pečoval o své exotické rostlinky a taky četl knížky, na které dřív neměl čas a které se mu za ta léta jeho nepřítomnosti nashromáždily v knihovně.
A tak jednoho dne taky otevřel knížku velikého spisovatele, o kterém sice věděl, že existuje, ale zatím od něj nic nečetl. Tu jeho knížku otevřel ráno po smutné osamělé snídani, a když ji zavřel, překvapeně si všiml, že už je večer, tak moc se mu líbila. Po dlouhé době se mu hezky usínalo a říkal si, že hned druhý den zajde do knihkupectví a bude chtít další knížky spisovatele, co ho tak potěšil.
To taky udělal, ale v prodejně knih zase zesmutněl, když mu prodavač vysvětlil, že ten jeho spisovatel nesmí psát (z podobných důvodů, pro které cestovatel nesmí cestovat) a že těch několik knih, které stihl předtím, už dávno zmizelo z pultů prodejen a regálů knihoven a jsou zamčeny ve stejné skříni jako cestopisy velikého cestovatele. Prodavač to říkal šeptem a bylo na něm vidět, že s tím nemůže ani při nejlepší vůli nic udělat. Cestovatel slušně poděkoval a hned šel na poštu, kde si z telefonního seznamu hlavního města opsal, v které ulici spisovatel bydlí.
Už tušíte, jak to bylo dál? Přesně tak. Cestovatel napsal spisovateli stručně nenápadný dopis těsnopisem, ten šifrovaně odpověděl a brzy se oba sešli v cestovatelově krásném domě. Když si spisovatel prohlédl všechny rozvěšené trofeje a exotické rostlinky, poklesl mu knírek až k bradě: ,,Tož ty jsi teda všude byl,“ vzdychl. ,,No skoro všude,“ opravil ho cestovatel a zdvořile se ho zeptal na jeho cesty. ,,Já zas nebyl skoro nikde,“ přiznal hrdě spisovatel.
Po tomto úvodním vysvětlení si sedli do kožených křesel, natáhli nohy jen v ponožkách ke krbu a začali si povídat a nepřestali až ráno. Pak si na chvilku odpočinuli, ale hned po obědě mluvili dál. Spisovatel se ptal a cestovatel mu vyprávěl o všech zemích, které probádal, ukazoval mu je na fotografiích i na mapě, a spisovatel jen obdivně přikyvoval. Tak to šlo dál, až třetího dne k večeru už nezbývalo na mapě nic, jen to směšně malé místečko na severu, ta jediná nepoznaná zemička. ,,A tož, na co máš toto bílé?“ chtěl vědět spisovatel. ,,To je Severní Trolsko. Tam jsem nebyl. Měl jsem jet, ale už to nevyšlo,“ vzdychl nesmířeny cestovatel. ,,A! Severní Trolsko, tož to je jediná zem, kterú sem viděl,“ usmál se potěšeně spisovatel a zakroutil si knírek kolem nosu.
Přiložili do krbu veliké poleno, nalili si z konvice hustý čaj, spisovatel si ještě upravil klouzavé brýle a začal povídat. Když skončil, za oknem už svítalo. Cestovatel vstal z křesla, došel ke své mapě a pečlivě vyšrafoval to malé bílé místečko.
(1983)