JIRKA, s.r.o.
To je jméno i značka, pod kterou vystupuje architekt a malíř Mgr. arch. Jiří Mezřický. Narodil se v Českém Kolíně - 20. 9. 1939, ale je to člověk, muž i umělec s parametry Středoevropana. Narodil se během protektorátu, žil v Československu, Rakousku a pak opět v Československu. Po roce 1993 v České a Slovenské republice. V roce 1964 absolvoval po předcházejícím studiu na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě obor architektury na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění u prof. D. Kuzmy. Už od roku 1965 však žije v Rakousku, kde má samostatný architektonický ateliér (od roku 1975). Jako architekt projektuje stavby a interiér objektů obytných, administrativních, obchodních a sportovních. Užší specializace se váže k projektům i rekonstrukcím přes 70 bankovních domů v Rakousku a po roce 1991 i v Čechách, na Moravě i Slezsku a na Slovensku (Písek, Ostrava, Ostrava, Olomouc, Jihlava, Opava, Český Těšín, Šumperk, Zábřeh, Vsetín, Banská Bystrica, Košice, Michalovce, Prešov). Letos oslavil 65leté životní jubileum. V listopadu měl svoji první individuální výstavu obrazů a grafik na Slovensku. Konala se v rámci XI. ročníku festivalu České divadlo v Bratislavě, ve Štúdiu L+S, v divadle M. Lasici a J. Satinského. Naší kulturní veřejnosti představil JIRKA výběr ze své malby a litografií.
Architekt Jiří Mezřický se věnoval malbě už během let studií i po odchodě do Rakouska. Po roce 1965 namaloval mnohé abstraktní kompozice, ale i expresivní Křížovou cestu a zúčastnil se mnoha kolektivních výstav. Od roku 1967 vystavoval i individuálně ve Vídni, Insbrucku, Ženevě, Luzernu, Curychu a v roce 1988 i v Chicagu. Jeho díla jsou ve vlastnictví rakouského Ministerstva školství a kultury i Dolnorakouského zemského muzea a také v četných galerijních i soukromých sbírkách.
Po roce 1981 ho opět přitáhla malba, později i grafika, technika litografie. Jako vzpomínku i vyznání maluje romanticko-realistickou horu Říp a hrad Trosky. Potom v jeho krajinomalbě dominují motivy Alp, horské hřebeny a údolí, ale také pole i louky a městské motivy inspirované krásným ,,mozartovským“ Salcburkem. Mnohé své obrazy maluje v rozpětí roků 1984-2002-2004.
J. Mezřický: Matka, 1984 - 2004 Tento oblouk času se klene i v duchovním a mentálním prostředí jeho kompozicí. Je to oblouk vzpomínek, tužeb i nadějí. Je to klenba jistot a vědomí hodnot, ale i neklidu a obav z rizika existence našeho světa i lidského života, osudu člověka a lidí naší krásné, ale i paradoxní, nejisté doby.
Jiří Mezřický nikdy nemaluje jenom topografii krajiny. Maluje krajinu, v níž je něco reálně a něco fantazijní, metaforické, symbolické. Jsou v ní předměty i lidé, klec i jablko, vzpomínka na matku, architektonické plány i další věci a jevy logické, zákonitě ale i tajemné, záhadné, vzrušující. Jako malíř usiluje o svoji a svojskou ,,jinakost“ malby. Odmítá faleš a exhibicionizmus i redukování umění na prezentaci ,,jeleního trusu v rohu výstavní místnosti“. O tomto a mnohém jiném píše JIRKA ve svých nejnovějších textech, krátkých a vtipných, analytických, filozofických povídkách. Píše o sobě jako o poradci Evropské unie – Komise pro registraci nesmyslů (a ta má tedy kopec práce).
Píše o svém programu arte buffa – Malbě poruch. Varuje před člověkem arogantním i agresivním a ptá se: ,,Je tu skutečně všechno v pořádku?“. Odpovědí jsou jeho obrazy. Výzvou k zamyšlení i zodpovědnému a kritickému postoji k realitě jsou i jeho texty. V Malbě poruch píše:
,,Podléháme zdánlivému pocitu, že vše okolo nás se vyvíjí v klidu a harmonicky, bez vážnějších kotrmelců… Je to jen zdání“. V architektonické tvorbě Jiří Mezřický hodnoty řádu, čistoty, harmonie i krásy účelu a funkce (a jiné klady této univerzální tvorby) plně respektuje a vytváří. Jeho malba a grafika je však přitažlivá a sugestivní právě svou zneklidňující filozofií a poetikou. Je to názor člověka, jehož Jiří Mezřický pojmenoval intelektualis domestikus. Člověka, který i přes všechno věří umění i člověku, jistotě, tajemství, intuici a překvapení. Jeden ze svých textů JIRKA (v dubnu 2004) nadepsal. ,,Netušil jsem, že jej dnes potkám…“
Bohumír Bachratý