,,Už nemám auto“
Výstava konaná u příležitosti Měsíce fotografie a také několikadenní přítomnost Miroslava Zikmunda v Bratislavě vyvolaly veliký zájem nejen cestovatelů. Přesvědčily o tom mnohé veřejné akce, jichž se účastnil, a byl šokován velkým zájmem novinářů. Vyvrcholením jeho pobytu se stala závěrečná beseda v Českém centru, jehož sál zřejmě ještě nikdy nebyl tak zaplněn jako v ten večer.

Na besedě s novináři. ,,Určitou dobu jsme s Jiřím Hanzelkou žili mezi papuánskými Indiány, kteří byli lovci lebek a dodržovali zvláštní obřad při narození dítěte. Zvláštně se také připravovalo jídlo. Přesto jsme se spřátelili a při odchodu nám chtěl náčelník darovat svého 8letého syna. V tom tropickém horku nám proběhl mráz po zádech – co s ním budeme dělat a jak dar odmítnout, abychom ho nerozzlobili? Jirka našel pohlednici zasněžených Hradčan, tak jsme mu ji ukázali a s řečovou bariérou jen tak tak vysvětlili, že u nás by zamrznul,“ začal své vyprávění 85letý M. Zikmund po zhlédnutí filmu Lovci lebek a pokračoval: ,,Před několika lety jsem se dozvěděl, že tento film byl odměněn jako dokument o životě z konce čtyřicátých let. Mám obavu, že teď je v té bývalé divočině úplně jiný svět. Že Indiáni jsou zaměstnanci nějaké americké firmy a ovládají počítače, což ani já neumím.“
Host ocenil proměny Bratislavy a vyznal se ze vztahu k Slovensku. ,,Než jsem začal poznávat svět, lépe jsem znal Slovensko než Čechy. Už jako 16letý jsem chodil s ruksáčkem až na Podkarpatskou Rus. Na Slovensko chodím rád a cítím se zde jako doma. Vždy jsem byl okouzlen Vysokými Tatrami.“
Legendární dvojice H+Z procestovala 117 zeměmi světa v době, kdy neexistovaly cestovní kanceláře a všechno si museli vybavovat sami. ,,Byli jsme šoféři, filmaři, spisovatelé, fotografové i údržbáři kopřivnických Tater, jež jsme takhle propagovali jako české výrobky. I když jsme byli s Jirkou stále spolu, netrpěli jsme žádnou ponorkovou nemocí. Občas jsme se hádali o slovíčka v textech - byli jsme svými prvními cenzory.“
S ředitelkou Českého centra S. Bartošovou. Každá země představovala samostatné dobrodružství s množstvím zážitků, které si formou cestovatelských denníků starostlivě evidovali. Zajímavé důsledky mělo jejich putování po Sovětském svazu. ,,Na setkání v Moskvě se nás Brežněv zeptal, kdy napíšeme takovou knihu jako o Japonsku. Když jsme dokončili Zvláštní zprávu číslo 4, originál jsme předložili na ÚV KSČ a kopii Brežněvovi prostřednictvím prezidenta Novotného. Ale ten, když se seznámil se zprávou, měl obavy zaslat ji do Moskvy, a tak se Jirka naštval a poslal telegram přímo Brežněvovi, že kniha je hotová. To byl začátek našich problémů, které nás stály 20 let života. Dnes jsem podepisoval tu knihu a při vzpomínce na ony chvíle se mi třásla ruka,“ konstatoval M. Zikmund.
Oba cestovatelé byli po okupaci ČSSR v roce 1968 profesně i existenčně perzekuováni. Až do pádu komunistického režimu v roce 1989 nesměli publikovat, vydávat knihy, promítat filmy. Jejich tituly byly vyřazeny z knihoven a oni zbaveni občanských práv a svobod.
M. Zikmund odpověděl na mnoho otázek, mezi nimi i jak se seznámil s Hanzelkou, proč byli v Číně, že Hanzelka byl nominován na prezidenta ČSSR, kolik nabídek dostali od zájemců na účast v jejich druhé expedici po světě, jaké změny si povšiml při návratu na některá místa po padesáti letech a jiné zajímavosti.
,,Zítra cestuji do Zlína, kde bydlím, a to mi stačÍ. Najezdil jsem se už dost a už nemám ani auto, aby mě některý nepozorný řidič nesrazil. Jsem spokojen,“ uzavřel příjemné setkání čilý důchodce.
Pavol Erdziak
Foto: autor